Kliknutím zvětšíteV České republice najdeme hned několik příkladů měst, jimž jejich charakteristickou podobu vtiskla výrazná osobnost. Asi nejznámější je Zlín, u jehož přerodu z valašského maloměsta v moderní průmyslové centrum stál vedle podnikatele Tomáše Bati architekt Jan Kotěra. Dodnes ceněné jsou také urbanistické koncepce Hradce Králové a Pardubic od architekta Josefa Ludvíka Gočára. Jak Kotěra, tak Gočár se stali ještě za svého života legendami české architektury a jejich jména znají vesměs i laici, kteří se o architekturu hlouběji nezajímají.
Jméno architekta Franze Josefa Arnolda je do obecného povědomí zapsáno výrazně méně. Přesto i tento architekt zasáhl neobyčejně výrazným způsobem do urbanismu a celkového vzhledu významného českého města, představujícího severozápadní vstupní bránu do české kotliny – Ústí nad Labem.
Německý samouk navrhuje město
Na rozdíl od Gočára a Kotěry nebyl Franz Josef Arnold Čech, ale český Němec, tedy ústecký rodák německé národnosti. Narodil se 18. ledna 1888 v rodině stejnojmenného obchodníka, vystudoval německou státní průmyslovou školu v Brně, odkud přešel na Akademii umění v Drážďanech. Tady také navštěvoval v letech 1912 až 1914 hodiny architektury v ateliéru Germana Bestelmeyera, jeho studia však přervala první světová válka.
Jako občan Rakouska-Uherska narukoval do rakouské armády a během války byl zraněn. Po demobilizaci se vrátil do Ústí nad Labem a svá vysokoškolská studia už nedokončil. Nedosáhl tedy akademického titulu, ale od poloviny 20. let používal titul Architekt G. D. A., což znamenalo, že je členem profesního spolku Gemeinschaft deutscher Architekten in der Tschechoslowakischen Republik, sdružujícího německé architekty v Československu.
Ve službách ústeckého magistrátu se stal městským stavebním radou (později vrchním stavebním radou) a působil jako městský architekt.
Mezi stavby a urbanistické projekty, které Arnold v Ústí nad Labem ve 20. a 30. letech minulého století coby městský architekt realizoval, se podle webu Arch Pavouk řadí například sídliště komunální výstavby a městské obytné domy ve čtvrti Klíše (takzvané S-domy), okresní nemocnice a zdravotnická škola, městské jatky nebo budova spořitelny.
Apoštol Nové věcnosti
Obzvláště budova nemocnice a S-domy stojí za zmínku, protože ve své době představovaly v českém prostředí výjimečnou ukázku uměleckého slohu Nová věcnost, zrozeného v Německu 20. let, který vyzdvihoval význam objektu. Jinými slovy funkci stavby povýšil nad její formu – účelnost dostala přednost před krásou.
„Zpočátku tvořil v neoklasickém duchu, ale v roce 1927 se jeho přístup zlomil ve prospěch abstrahovaného vnímání v duchu Nové věcnosti. První vlaštovkou těchto trendů bylo sídliště městských domů na Klíši, tvořící první skutečné sídliště ve stylu zahradních měst. Příznačné je také to, že projekt realizovala levicová radnice vedená Německou sociální demokracií v Československu,“ napsal o Arnoldovi Martin Krsek, kurátor techniky a vojenství z Muzea města Ústí nad Labem.
„V letech 1929 a 1930 se dotkl hvězd jako člen poroty soutěže na hotel pro Dolní Zálezly, kdy mu pod rukama prošly návrhy později slavných architektů Duikera, Schütte-Lihotzkyho… Ve srovnání s ostatními architekty ve městě byla Arnoldova produkce opravdu rozsáhlá a výrazně ovlivnila podobu města,“ dodává o architektovi web Ústí Aussig, architektura na severu Čech.
Vývoj Nové věcnosti utlumil nástup fašismu, po válce však tento sloh významně ovlivnil socialistický realismus.
Válka v Ústí
Po uzavření Mnichovské dohody v roce 1938 napochodovaly do ulic Ústí nad Labem již 9. října jednotky wehrmachtu provázené příslušníky sudetoněmeckého Freikorpsu. Byla neděle a německé obyvatelstvo Ústí nad Labem vojáky fašistického Německa bouřlivě vítalo, přičemž skandovalo „Wir danken unserm Führer“, tedy „Děkujeme našemu vůdci“. Jednotky SA a gestapa zatím začaly zatýkat politicky činné Čechy a německé antifašisty.
Vojáky přivítal také tehdejší německý starosta města, krajský vedoucí Sudetoněmecké strany (SdP) Richard Tauche, zvolený ten rok v posledních komunálních volbách, které se v Ústí konaly. Netušil, že fašistický režim se mu stane brzy osudný. Podle publikace Dějiny města Ústí nad Labem byl začátkem roku 1940 z funkce starosty odvolán pro podezření z homosexuálních styků a rukoval na frontu.
Nacistickou okupaci českého pohraničí pak měly ještě potvrdit doplňovací volby do říšského sněmu, které proběhly v prosinci, přičemž nacističtí agitátoři dbali na to, aby účast voličů byla co nejvyšší. „Volební výsledky byly zcela totožné s výsledky voleb za komunistického režimu (99,54 procent). Pouze 123 voličů vyjádřilo s připojením Ústí k Německu nesouhlas,“ píše se v Dějinách města Ústí nad Labem.
Odvolaného Taucheho vystřídal v roce 1940 další politik z SdP, Franz Czermak, který od roku 1938 do roku 1940 působil jako starosta Teplic. Ještě během roku 1940 byl ale z homosexuálních styků obviněn také (měl se jich dopouštět s litoměřickým landrátem Illingem) a za trest rovněž rukoval, přičemž funkce starosty nebyl tentokrát zbaven. V letech 1940 až 1945 řídil město jeho zástupce starosta Wolfgang Nittner.
Franz Josef Arnold v té době vedl na městském úřadě stavební oddělení (Hochbauamt), jehož úkolem bylo navrhovat a projektovat městské novostavby a přestavby, vést stavby a zadávat jednotlivé práce. „O jeho postojích k nacismu nemáme žádné informace. Jako vrchní stavební rada však setrval ve službách úřadu až do konce války. Naopak předválečný starosta Leopold Pölzl, politický tvůrce rozvoje města, byl zatčen gestapem hned v říjnu roku 1938,“ podotýká ve své dizertační práci o německé architektuře komunálního bydlení v Ústí nad Labem architekt Pavla Prouza.
Oběť masakru? Bylo to jinak
Začátkem února 1945 se na ústeckou radnici vrátil starosta Czermak, který byl uvolněn z vojenské služby.
Po kapitulaci fašistického Německa a osvobození Československa předal Czermak své pravomoci představitelům české samosprávy. Coby prominent Hitlerova režimu byl ale zadržen a do roku 1950 vězněn v koncentračním táboře Buchenwald, který po skončení druhé světové války používala sovětská správa k internaci válečných zločinců a prominentů Hitlerova režimu.
Architekt Arnold s rodinou naproti tomu už 8. května 1945 opustil podle dizertační práce architekta Pavla Prouzy v nákladním voze Ústí a přes Prahu se 9. května 1945 dostal do Rakouska.
Dne 31. července 1945 došlo na předměstí Krásného Března k sérii výbuchů v muničním skladu, které si vyžádaly 27 mrtvých. Odpovědí byl okamžitě masakr německých obyvatel, identifikovatelných kvůli povinnosti nosit na rukávu bílou pásku s nápisem N, kteří byli shazováni z ústeckého mostu Edvarda Beneše do Labe. Počet mrtvých se odhaduje na 80 až 100 lidí, konkrétně doloženo je 43.
V roce 2010 zveřejnil Zdeněk Bárta v Deníku Referendum sloupek „Vraždění neviňátek“, v němž uvedl, že z mostu byl svržen do Labe také architekt Arnold, který tento most údajně sám navrhl.
„Jeho dospívající syn jej vyhrabal z hromady mrtvol ještě živého, ostřelovači, kteří po přeživších spadlých stříleli, jej netrefili a oba, otec i syn, byli následně vyhnáni za hranice s ostatními Němci,“ tvrdil Bárta.
Architekt Pavel Prouza, který v rámci své dizertační práce s Arnoldovým synem komunikoval, však Bártovo tvrzení označuje za zcela nepravdivé a vykonstruované – Arnold byl jednak tou dobou už více než dvě měsíce v Rakousku, jednak ani nebyl tvůrcem mostu – jeho projekt ve skutečnosti vytvořil inženýr Josef Melan.
Architekt Franz Josef Arnold nakonec zemřel 16. února 1962 v 74 letech v hornorakouském Paschingu. Do rodného Ústí nad Labem, jehož podobu významně ovlivnil, se už nikdy nepodíval.
13
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
