V roce 1917 působil na zámku v Chyších v Karlovarském kraji, vzdušnou čarou necelých 40 kilometrů od Bolevce, sedmadvacetiletý absolvent Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který v důsledku chronického onemocnění páteřních obratlů nebyl odveden do armády.

Tento mladý muž se jmenoval Karel Čapek a na zámku získal své první zaměstnání po absolvování školy jako vychovatel tehdy třináctiletého Prokopa, syna hraběte Lažanského. 

Byl pátek 25. května 1917 kolem třetí odpoledne, když uviděl na obloze vzdálený, ale obrovský kouřový hřib takových rozměrů, jaké nikdo nepamatoval. Kouř byl jasnou známkou toho, že se muselo stát něco naprosto strašného a apokalyptického.

Čapek v tu chvíli ještě netušil, že se stal svědkem nejhorší exploze muniční továrny, k jaké kdy v Rakousku-Uhersku došlo, ale brzy se to dozvěděl. O sedm let později jej katastrofa muničky Škodových závodů v Bolevci inspirovala k sepsání slavného románu Krakatit, jehož ústředním tématem je vynález mimořádně ničivé a nevyzpytatelné výbušniny.

Naprosto přeplněná munička

Muniční továrna v Bolevci na předměstí Plzně fungovala původně jako zkušební střílna děl, později se zde začala vyrábět také munice. Během první světové války byl objekt továrny největší muničkou v tehdejším Rakousku-Uhersku. Celkem se v areálu nacházelo 57 budov, sloužících jako dílny a skladiště.

Rakousko-uherská armáda munici potřebovala, a tak v továrně pracovalo za války až tři tisíce dělníků včetně žen a dospívajících dětí. Objekt měl být hlavním muničním zásobovacím skladištěm a v jeho skladech bylo v květnu 1917 uloženo nejen množství munice, ale i třaskavin potřebných k její výrobě.

Množství uskladněného explozivního materiálu dalece přesahovalo povolenou kapacitu muničky. Výbušniny byly z důvodu obrovského vytížení továrny uskladněny téměř všude, dokonce i na chodbách, často v rozporu s jakýmikoli bezpečnostními předpisy. A to stále ještě nebylo všechno.

„Ten den, kdy došlo ke katastrofě, byl z nádraží k muničce přepraven vlak naditý tunami výbušniny pro výrobu munice, který velení armády vypravilo přesto, že ředitel muničky Rudolf Thiel už několik týdnů předtím upozorňoval Vídeň, že v muničce už není kde skladovat, že všechny prostory jsou zaplněné. Výbušniny z vlaku se ale složit musely, protože nesměly přijít do styku s vlhkostí. A jediné volné místo zbývalo pod ponky v budově číslo 10, kde ve 13:32 došlo k prvnímu výbuchu,“ informoval Deník František Kabát, jeden ze tří statutárních zástupců Spolku Boleveckých rodáků, jenž se dlouhodobě věnuje historickému bádání ve věci bolevecké katastrofy.

Příčina zůstala neznámá, ve hře je i tajemné letadlo

V budově číslo 10 se vyráběla těžká munice ráže 24 milimetrů a vyšší, určená pro kanony, houfnice a námořní děla. Kromě ní se v této budově také sestavovaly vrhací miny, do nichž se montoval německý vznětový zapalovač. A právě v oddělení zapalovačů došlo ve 13:32 k iniciaci první exploze, o jejíž přesné příčině se dodnes diskutuje.

„Vedoucí směny Vojtěch Žižka, který také při výbuchu zahynul, si všiml poškozené miny, avšak na jeho upozornění zareagoval ředitel závodu pouze odbytím, ať dá tuto minu prozatím stranou. Co se dělo poté, nikdo přesně neví,“ uvedly před dvěma lety Plzeňoviny.

Podle pět let starého vyjádření vedoucího správy majetku Škoda JS Josefa Raucha pro Plzeňský deník došlo k prvotní explozi pravděpodobně kvůli závadě na rozbušce zmíněné miny. „Historie říká, že mistr závadu oznámil řediteli, ředitel Thiel mávl rukou a šel na oběd,“ sdělil tehdy Rauch.

Kabát ale Thielovu odpovědnost za katastrofu zpochybňuje s tím, že ředitel na neutěšený stav v továrně dlouhodobě neúspěšně upozorňoval své nadřízené a skutečnou příčinu exploze nikdo nikdy přesně nezjistil.

„Podle jedné z prvotních hlavních verzí upadla vrhací mina někomu na zem, a tím vznikla ona závada. Ředitel s výrobním inženýrem se rozhodli dát tu věc stranou a vrátit se k ní po obědě, ale už nikdo nezjistí, jestli to po obědě ještě nějak řešili. Ve 13:32 už měli být totiž zpátky," tvrdí Kabát.

Upozorňuje také na to, že verze o poškození vrhací miny pádem na zem je sporná. Pracovní ponky, na nichž se miny montovaly (a pod něž byla uskladněna výbušnina z vlaku) totiž dosahovaly výšky jen málo přes metr a zapalovače do min se měly aktivovat až při pádu miny z výšky tří metrů a více. „Nejvyšší vojenský historik kapitán Jan Haas proto už tehdy tuto verzi zpochybnil,“ řekl Kabát.

Zmiňuje i další dobové vyšetřovací verze. Podle jedné z nich přeletělo nad muničkou asi čtvrt hodiny před prvním výbuchem nikdy neidentifikované letadlo, které mohlo shodit dolů časovanou nálož. Objevila se také teorie o možné sabotáži uvnitř továrny, protože mezi lidmi se začalo říkat, že už před katastrofou se objevily letáky upozorňující dělníky, ať v pátek 25. května 1917 nechodí do práce. Ani to se však nepodařilo prokázat.

Ať tak či onak, prvotní exploze způsobila řetězovou reakci dalších výbuchů a výsledkem byla naprostá apokalypsa.

Rozpoutané peklo a těla na stromech

První výbuch zdemoloval střechy téměř všech objektů továrny a slyšet byl až v Plzni. V muničce se v tu dobu nacházelo na 2580 dělníků, kteří ten den nastoupili do práce. Po detonaci se k továrně rozjeli hasiči, ale dovnitř objektu se kvůli riziku další exploze se stříkačkou neodvážili.

A další exploze opravdu přišla, tentokrát ze skladu s již hotovou municí. Do okolí továrny se rozletěly smrtonosné střepiny i celé náboje. K továrně se začali sjíždět záchranáři a všichni doufali, že nejhorší už mají za sebou.

Ten poslední výbuch však přišel až v 15:08, když explodoval sklad s 90 tunami střelného prachu. Tato exploze byla ze všech nejtěžší a nejstrašlivější. Všech 56 dílen a hal se proměnilo v popel.

„Lidé tehdy popsali, že výbuch doslova otřásl celým městem, na mnoha domech popraskala okna a třeba v někdejší Slovanské besedě popraskaly velké skleněné tabule kavárny. Obyvatelé města panikařili a mnozí je ve spěchu opouštěli. Nad Bolevcem se objevil obrovský hřib černého dýmu, který byl vidět i čtyřicet kilometrů za městem,“ vylíčila Deníku tuto třetí explozi starostka prvního městského obvodu Plzně Helena Řežábová.

Právě tento hřib pozoroval ze zámku Chyše také mladý Karel Čapek. 

Dělníci v továrně se během explozí ocitli doslova v rozpoutaném pekle. „Vstupy do továrny byly zamčené, takže lidé se po první explozi zkoušeli zachránit tak, že přelézali ploty a zdi obehnané ostnatým drátem. Ale než se dostali do bezpečí, přihnaly se tlakové vlny z dalších výbuchů a doslova rozmetaly jejich těla po okolních stromech. Byly to téměř nepředstavitelné scény,“ uvedl pro Deník Kabát.

Hromadný hrob byl uzavřen až v půli srpna

K odstraňování následků katastrofy bylo možné přistoupit až v následujících dnech a i poté kvůli explozím nevybuchlé munice zemřelo ještě několik dalších lidí. První společný pohřeb obětí se konal 29. května 1917, kdy byly do do hromadného hrobu uloženy pozůstatky asi 150 lidí, často identifikovaných jen podle kousků ošacení nebo předmětů v kapsách, protože ztotožnění podle tváře nebylo možné.

Jak pokračovalo odklízení trosek, nacházela se další těla, takže hromadný hrob byl nakonec uzavřen až v polovině srpna. Dvě rodiny později požádaly o pochování svých blízkých v rodných vesnicích Druztová a Zruč (podle některých informací Třemošná), kam byla na základě této žádosti uložena tři těla.

Při neštěstí zahynul i Vojtěch Žižka, který jako první upozornil na vadnou minu. Ředitel Rudolf Thiel přežil, ale po vzetí do vazby spáchal sebevraždu, a stal se tak možná poslední obětí katastrofy.

Spolek Boleveckých rodáků si připomene její letošní 105. výročí při pietním shromáždění, které se uskuteční ve středu 25. května v 15 hodin na hřbitově v Bolevci, kde je zmíněný hromadný hrob obětí katastrofy. Akce se zúčastní nejen členové spolku, ale také vedení prvního městského obvodu. „Od té obrovské tragédie letos uplyne už 105 let. Vzpomeňme tedy na zmařené životy těch, kteří tehdy v muničce pracovali,“ vyzvala starostka Řežábová.