Vláda loni změnila způsob valorizace důchodů. V minulých letech přitom díky ní byli senioři na rozdíl od ostatních sociálně slabších kategorií obyvatel lépe chráněni před inflací. Jak tuto změnu výpočtu hodnotíte?
Díky mimořádným valorizacím byli senioři v podstatě jedinou skupinou osob, která byla proti inflaci chráněna. Nicméně nastaveny byly tak, že ochránily jen zhruba 49 procent důchodců, a sice těch, kteří měli průměrné a nadprůměrné penze. Platila přímá úměra, že čím nižší byl důchod, tím nižší byla valorizace, takže ti nejchudší na tom byli jen o něco málo lépe než třeba samoživitelky a srovnatelně s lidmi s nízkou mzdou. Tato skupina obyvatel se propadla naprosto reálně.

Jak se to změnilo po úpravě valorizačního vzorce?
S jeho konstrukcí obecně nemáme problém, ale vadí nám, že se počítá pouze se 60 procenty inflace, nikoli se stem procent. To, že inflace vykompenzována není, opět pocítí hlavně nízkopříjmoví důchodci.

Jaké zboží nebo služby se dnes důchodcům nejvíce prodražují?
Jednoznačně to jsou potraviny. I když možná jejich ceny v poslední době o pár haléřů klesají, tak ve srovnání s dobou před inflací výrazně narostly. Logicky se to projevuje tím, že senioři daleko méně než dříve kupují ovoce a zeleninu a méně se koukají na kvalitu výrobků. Předtím si i oni více vybírali, zda maso pochází z Česka nebo z Polska, zkoušeli biopotraviny anebo si hlídali, jestli párky skutečně alespoň prošly kolem masa, nebo zda se tak jenom tváří. Teď primárně rozhoduje cena.

Dokážou se senioři vyrovnat s rostoucími náklady na bydlení?
To je další věc, která je trápí. Týká se to menší skupiny lidí – těch, co bydlí v nájemních bytech. Když centrální banka ve snaze krotit inflaci logicky sáhla ke zvedání úroků, zvýšily se i u hypoték a vlastnické bydlení se stalo méně dostupné. Vzrostla tedy poptávka po nájemním bydlení a nájmy šly nahoru, což pociťují také důchodci. A když poptávka převyšuje nabídku, je jedno, jak máte fixovanou smlouvu. Vlastník za vámi přijde a řekne, že buď podepíšete, nebo vám smlouvu na další období neprodlouží, a jdete. Můžou tu být jakékoliv zákony, ale pokud nemáte na vybranou, kam jít, tak nemáte šanci vyhrát.

Co se odstěhovat jinam, kde je nájem nižší? Každý přece nemusí bydlet zrovna v Praze, i když se mu tam líbí?
Se seniorem je to jako s přesazováním kytky nebo starého stromu. Pokud ho k tomu nějakým způsobem donutíte, je pravděpodobné, že psychicky začne strádat, protože přijde o všechno, co do té doby znal. Ne každý dokáže v pokročilém věku navazovat nové vazby. V mládí se to provádí celkem snadno, ale s postupujícím věkem má člověk stále méně chuti dělat jakékoliv změny. Kromě toho je to také třeba otázkou dostupnosti lékaře. Sehnat dneska praktického lékaře není žádná legrace, ale naopak velký problém. V menších obcích často není ani obchod, nefunguje tam bankomat a je otázkou, zda by tam pošta byla ochotna doručovat důchod.

close Předsedkyně Rady seniorů ČR Lenka Desatová info Zdroj: Deník/Zbyněk Pecák zoom_in Předsedkyně Rady seniorů ČR Lenka Desatová při rozhovoru pro Deník

Mohou si přece nechat důchod doručovat na účet.
Jenže k čemu jim tam bude účet, když v obci nemají bankomat a třeba tam jezdí jen pojízdná prodejna, která nebere karty. Bez hotovosti se neobejdou. A když z obce do města jedou za celý den dva, tři autobusy, tak je to pro ně výlet na celý den, jen aby si vybrali důchod. Ještě se po cestě můžou modlit, aby je někdo nepřepadl. Proto je potřeba vidět to v souvislostech.

Hrozí českým seniorům ještě nějaká další obdobná nebezpečí?
Jedno se týká nejen těch českých a je otázkou, zda by se nad tím neměla zamyslet celá Evropská unie. A to nad dostupností léků. Farmaceutické firmy totiž kvůli její zelené politice z velké části svou výrobu přesunuly mimo Evropu. Říkaly, že kdyby zde měly splňovat všechny limity Green Dealu, nejenže nebudou konkurenceschopné, ale některé produkty nebudou vůbec schopné vyrábět. Jejich výroba je totiž nepřátelská k ekologii.

K čemu tedy tento přístup vede?
Své trhy si našly někde jinde. Když se k tomu přidá pár lokálních krizí typu, že nelze používat na dopravu Suezský průplav, tak nastává komplikace, jak se sem léky dostanou. Když jste diabetik a nemáte inzulín nebo zrovna potřebujete léky na tlak a není varianta, jak je sehnat, tak vás vůbec nezajímá, kdo to způsobil. Zvykli jsme si na to, že určitá léčiva byla v Evropě automaticky dostupná, ale najednou už nejsou a neumíme si s tím poradit.

Při pohledu na seniory mají lidé často pocit, že si jen na něco stěžují. Přitom mladí lidé, kteří ve zdejším průběžném důchodovém systému jejich penze platí, sami ve stáří při troše štěstí dostanou jen zlomek dnešních důchodů. Nezdá se vám to nespravedlivé?
Nemůžeme se na to dívat pohledem, že jeden mladý bude pracovat na tři staré. Kdyby rostla produktivita práce, tak by se tady dělala práce s vyšší přidanou hodnotou a Česká republika nebyla pouze montovnou Evropy. V případě, že práci za vás udělají roboti, tak tu na trhu práce nemusíte mít o 200 tisíc lidí víc. A to není žádná sci-fi, to se v blízké době může reálně stát. V tom momentu samozřejmě budete mít zdroje navíc.

Jako byste opakovala ta dávná slova Vladimíra Špidly - „zdroje jsou“…
Máme vysoce zdaněnou práci, ale nemáme zdaněný kapitál ani ten cizí. Podívejte se, kolik peněz nám z republiky odchází na dividendách, to jsou ročně desítky miliard. Zatím se jim zde vyplatí podnikat, protože pracovní síla je tu pořád levnější než třeba v Německu a je to levnější než investovat do robotizace, ale je to krátkodobá politika.

Nebylo by tedy lepší, kdyby se lidi o peníze na stáří starali sami a nespoléhali na stát?
Myšlenka, že by si měl na důchod spořit každý sám, je ekonomické sci-fi. Ukažte mi jakýkoliv finanční produkt, kde po 30 nebo 40 letech budete mít garantováno, že máte v reálné hodnotě alespoň to, co jste do něj vložili. To neexistuje. Kdyby to bylo tak snadné, tak to dělá každý, ale podívejte se, co během posledních dvou let udělaly třeba norské důchodové fondy, a to byly jedny z nejvýkonnějších důchodových fondů v Evropě. Jsou v hluboké ztrátě, a to v Norsku zdaleka neměli takovou inflaci jako u nás. Z tohoto úhlu pohledu je samozřejmě průběžný systém to nejlepší, co může být.

I když se na něj musí doplácet ze státního rozpočtu?
Je pravda, že poslední dva roky se dotuje, ale předtím byl v přebytku a stát logicky peníze užil na něco jiného. Je to naprosto v pořádku, přesně z toho důvodu nemáme extra důchodový účet, aby se ty peníze neznehodnotily. Ale když se systém dostane do deficitu, nemůžete začít ztrácet hlavu. V ten moment je samozřejmě potřeba se podívat, kde to můžu vykrýt, ale nemůžu tvrdit, že je každý šestý důchod na dluh. To bych také mohla tvrdit, že je na dluh třeba provoz Poslanecké sněmovny. Je to to součást státního rozpočtu, smiřme se s tím. Není nutná nějaká mantra, že to všechno musí být zaplacené ze sociálního pojištění. Jsou roky, kdy se to povede, a roky, kdy se to nepovede, tak to je prostě nastavené.

Při nákupech senioři často vycházejí ze slevových letáků. Nyní na ně chce ministerstvo životního prostředí uvalit recyklační daň. Co by to pro ně znamenalo?
Zdražení letáků bychom zaplatili všichni. Nedělám si vůbec iluze, že by to obchodní řetězce platily ze svého zisku. V případě, že by byla recyklační daň, tak by se buď nějakým způsobem snížil počet letáků, což by seniory zasáhlo, nebo by se to promítlo do cen pro spotřebitele. Prostě zaplatíte více, než byste dosud měl. Nikdo to nedělá z dobré vůle, pro všechny je to byznys.

Úředníci říkají, že lidem můžou stačit letáky v elektronické formě. Co vy na to?
Mnozí senioři stále nevědí, co je to třeba wi-fi. Bohužel těch, kteří nemají přístup k výpočetní technice, je pořád víc než polovina seniorské populace. Nemají počítač, notebook nebo chytrý telefon, protože ho k životu nepotřebují.

close Předsedkyně Rady seniorů ČR Lenka Desatová info Zdroj: Deník/Zbyněk Pecák zoom_in Předsedkyně Rady seniorů ČR Lenka Desatová

Tak teď už ho zřejmě potřebovat budou…
Ale jak je chcete donutit si je zakoupit a jakým způsobem je to chcete naučit dělat? Je to generace, která ještě třeba umí sekat srpem nebo prát na valše, ale tohle je pro ně španělská vesnice. Oni vám taky necpou valchu, ale na oplátku chtějí, abyste jim ani vy necpali počítač. Znamená to pro ně nejenom náklady na pořízení, ale nevědí si s tím rady. I když absolvují spoustu kurzů, jsou z toho nešťastní, bojí se toho, pořádně na to nevidí. I ti, kteří si na počítači leták dokážou otevřít, ho pak neumí zvětšit, posouvat ho po ploše, třeba jim zmizí. Tak mají strach, že počítač rozbili, vypnou ho a už se k němu nedostanou.

Nemohly by jim pomoci třeba děti nebo vnoučata?
Nechtějí na ně být odkázaní, dělá to z nich občany druhé kategorie, cítí se při tom méněcenní. Víme to díky zpětné vazbě od seniorů. Odmítají třeba datové schránky, i když by pro ně byly pohodlnější. Kvůli nim už skončila spousta spolků. Jejich členové si založili něco nového, neregistrovaného a bez IČO jenom proto, že nechtěli mít datovou schránku. I když úřady říkají, jak je to výborné a jak spousta hodných dětí to starým rodičům zařídí, tak víme, že senioři jsou z toho stejně nešťastní. Společnost by měla brát ohled na to, že ti lidé digitalizaci nechtějí, a nechat generaci přes 75 let dožít bez ní. Protože lidé, kteří do důchodu přicházejí dnes, už zkušenosti s výpočetní technikou mají a spousta organizací včetně nás pořádá kurzy digitálního vzdělávání, v podstatě bezplatně.

Lenka Desatová

  • vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze
  • pracovala v médiích, v oboru komunikace a marketingu
  • pro Radu seniorů pracuje od roku 2010
  • v květnu 2021 byla zvolena předsedkyní Rady seniorů
  • od roku 2023 je členkou správní rady Nadace Aktivní Česko