Vlastní výchovu hodnotí psychiatr jako permisivní a jen občas direktivní. Byla modifikovaná tím, že od nejútlejšího dětství do sedmi let předškolního věku trávil čas prakticky na samotě. Jediným omezením mu tehdy byla velikost zahrady. „Jenom si pamatuji, že mi bylo odpíráno sladké, protože otec byl přesvědčený, že to kazí zuby. Takže když babička přivezla bonbony, otec je vyhodil. Ale kupodivu si na to nevzpomínám s nějakou hořkostí. Mám pocit, že jsem to už tenkrát prostě respektoval jako takovou danost, že se oni mezi sebou domluví a já ten bonbon mít nemusím, takže mě to ani nijak netraumatizovalo,“ vzpomíná na dětství Höschl.

Zamýšlí se také nad tím, jaký rodič byl on sám a jaký přístup má k dětem jako dědeček. „Jako rodič má člověk tendenci trochu ty děti formovat, ale musím říct, že po téhle stránce to u nás zařizovala manželka a já jsem byl spíš ten les. Nejsem zastáncem naprosto volné výchovy, nechat děti běžet a dělat si, co chtějí. Když s nimi přijedete na návštěvu a oni to tam roztřískají, aby je nikdo nesměl ani okřiknout, tak to rozhodně ne, ale na druhou stranu nějaké mantinely, za které se jít nedá, si vytyčit musíme,“ upozorňuje psychiatr.

Babičky a dědečkové jsou na rozmazlování a mnohé prohřešky dětem odpustí nebo je přehlédnou. Jejich role je být tolerantnější. „Takže celkově, když to shrnu, tak jsem zastáncem spíš volné výchovy. Ta ovšem vyžaduje, aby ty děti tomu vycházely vstříc, protože ona ne každá výchova je vhodná pro každého. To není jenom otázka stylu těch, kdo vychovávají, ale je to do určité míry taky otázka těch, kteří jsou vychováváni, takže můžete mít rodinu, kde jsou dvě děti naprosto odlišného temperamentu, odlišného charakteru. Zatímco první potřebuje spíš povzbudit, tak druhé potřebuje spíš trochu srazit, a je to přitom jedna rodina a jeden gen, vysvětluje Cyril Höschl, který se stal v letošním roce jedenáctým laureátem Ceny Arnošta Lustiga, která je udělována za odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost.

close Cyril Höschl, psychiatr, popularizátor vědy a vysokoškolský pedagog info Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková zoom_in Cyril Höschl, psychiatr, popularizátor vědy a vysokoškolský pedagog

A co dalšího je za nárustem duševních nemocí dětí? „Kromě tlaku na výkon a uplatňování vlastních nenaplněných cílů je jedním zdrojem i to, že se do psychiatrie dostávají jevy, které dřív byly mimo medicínu. Dřív, když dítě zlobilo, tak to byl spratek, kdežto teď je ADHD, dřív bylo dítě blbé, dnes je dyslektik, čili z nějaké poruchy chování se stala diagnóza. Nesmíme zapomenout, že to je proces, kterým jsme v minulých desetiletích prošli. Nechci to zlehčovat, ale takhle to skutečně je.

Když se podíváte, jak se pootočilo chápání těch poruch a jak se pootočilo nahlížení třeba i na opožděný vývoj dětí - před 30, 40, 50 lety by šly automaticky do zvláštní školy, dneska můžou odmaturovat. To je velký rozdíl. Další aspekt je rostoucí nebo zvyšující se věk rodičovství. Dneska mají zhusta první dítě třeba ve čtyřiceti nebo v pětačtyřiceti, což je obrovský rozdíl. Zejména u mužů se to dává do souvislosti s nárůstem poruch autistického spektra. Proč tomu tak je, to se mě neptejte, je to jedna z hypotéz,“ uzavírá Höschl.

Jako další okolnost stoupajících potíží u dětí považuje psychiatr změnu životního stylu. „Nežijeme v rodinných generačních uspořádáních, kde na vejminku jsou dědeček s babičkou a rodiče pracují na poli a dítě tam pomáhá, když přijde ze školy. To je model, který už prakticky neexistuje. Jenom tu a tam na vesnici, ale ve městech už vůbec. A toto trojgenerační uspořádání je nahrazeno různými záchrannými sociálními sítěmi, například domovy důchodců, které se o ty jedince postarají, ale ty vnitro-rodinné vazby jsou zpřetrhány, protože se ta osobní zodpovědnost za naše předky a za naše potomky přenesla na instituce, medicínu a sociální služby.“

V podcastu také uslyšíte, proč je pohlavek účinným trestem, jakou roli v odolnosti dítěte mají geny a jakou rodiče, co je hlavním úkolem matky i to, proč je málo psychiatrů. 

Nový díl si můžete poslechnout vždy od pátku na www.denik.cz. Vaše příběhy, dotazy nebo náměty můžete posílat na mail: bohumila.cihakova@denik.cz.