Lednová inflace klesla na 2,3 procenta, ale odhadovaný růst hrubého domácího produktu (HDP) se pohybuje kolem jednoho procenta. Jak je na tom česká ekonomika?
Růst HDP bude možná ještě pomalejší. Česká národní banka odhad snížila z 1,2 na 0,6 procenta. Dostáváme se do šedého stavu, kdy jsme se zbavili vysoké inflace, ale pořád nerosteme.

Neroste ani Německo, náš nejdůležitější obchodní partner, který nyní ohlásil technickou recesi. Souvisí česká stagnace se situací v EU, nebo je to hlavně domácí záležitost?
Je to oboje. Náš ekonomický model byl postaven na tom, že jsme šípem mířícím do Německa. Po revoluci jsme vycházeli z toho, že jsme měli relativně kvalifikovanou pracovní sílu a dobrou polohu, o což jsme nemuseli nijak zvlášť bojovat. Nevýhodou je, že když Německo neroste, automaticky se to na nás podepíše. I proto se teď od Hospodářské komory přes vládu až po NERV mluví o křižovatkách a otáčení kormidlem. Je to logické, velká část konvergenčního růstu se totiž začala vyčerpávat.

Na loňský rok každopádně nebudou v dobrém vzpomínat důchodci. V jejich případě totiž ekonomové sledují i takzvanou seniorskou inflaci, a ta byla za loňský rok 13,6 procenta.
Přehledně: Drahota loni nejvíce dopadla na důchodce. Penze růst cen nedohnaly

Měl by ten správný impuls vzejít od tuzemských podnikatelů a politiků, nebo máme pasivně čekat, až se státy blízkého zahraničí ekonomicky zvednou?
Neměli bychom čekat. Když si vygooglíte termín past středních příjmů a očekávané důsledky německé recese, tak se to řeší desítky let. Zrcadlí se to i v sedmatřiceti návrzích NERVu. Nepředkládáme žádné nečekané nápady, ty věci jsou na stole dlouho. My je akorát vytahujeme ze šuplíku. A konstatujeme, že bylo třeba je uskutečnit dávno. Teď je pozdě, ale není to ještě s křížkem po funuse. Když uděláme aspoň něco málo, může to začít fungovat. Polákům se to relativně daří.

Největší poprask způsobil váš návrh na zavedení výpovědi bez udání důvodu. Je to skutečně taková bomba?
Není, jsou to čtyři slova z dvaačtyřiceti stran dokumentu. A v samotném opatření na zvýšení flexibility trhu práce je to jeden z mnoha způsobů, jak to dělat. S dodatkem, že na parametrech se musí domluvit stát, zaměstnavatelé a odbory. Měli jsme ale strach, že někteří politici si z toho vezmou jenom to flexi, už ne security čili pomoc státu při hledání nové, často i lépe placené práce. A proti tomu bychom byli i my. Musejí zaznít argumenty ze všech stran a pak je třeba si vybrat, zda se přikloníme k pružnějšímu, nebo zabetonovanějšímu trhu práce. Ten první, dánský model, by nakopl potenciál ekonomiky. To nám v NERVu smysl dává.


Nahrává se anketa ...

Proč čeští politici nejsou ochotni naslouchat radám odborníků?
Vždycky si to představuji jako talentované dítě, které na základní škole nemusí skoro nic dělat a má samé jedničky, na střední se také moc neučí a zvládá to. Pak ale narazí a diví se, ačkoli mu všichni říkali, že musí začít makat, aby uspělo a nepředběhli ho ti pilnější. My jsme se chovali úplně stejně. Na začátku jsme měli výhodu, takže jsme se nesnažili. A politik nedělá nic, co nemusí, protože jakákoli změna nějakou skupinu obyvatelstva naštve. Pokud ekonomika roste jen díky konvergenci, nemá důvod se do ní pouštět. Stimuly pro růst jsou na straně poptávky nebo dlouhodobé nabídky. Ty první jsou snadné, protože se vezmou peníze na dluh či se vyberou na daních a použijí se na investiční pobídky. Přijde sem velká firma, zaměstná lidi, přestříhá se pár pásek a funguje to. Na nabídkové straně ale žádné stříhání pásek není. Pokud teď nastartujeme reformu předškolního vzdělávání, výsledky uvidíme za třicet let. To není politicky přitažlivá perspektiva.

Podivejte se, jak premiér Petr Fiala v debatě Deníku reagoval na návrh NERV, který zmiňuje výpovědi zaměstnanců bez udání důvodu s vyšším odškodným:

Zdroj: Deník

Tento typ zásahů ovšem nevyžaduje příliš mnoho prostředků, kupříkladu lepší vyladění rodičovské a mateřské dovolené, odpuštění takzvaných marných exekucí, snazší přijímání zahraniční pracovní síly. Proč se ani to nedaří?Mně to přijde naprosto bezrozporné a sám jsem se divil, že to může politicky narazit. Přijímání kvalifikované pracovní síly z bezpečných zemí zní jako nekonfliktní věc, ale když se jí chopí populistický politik, přerámuje to do narativu, že sem chce vláda tahat cizáky, kteří budou škodit a brát Čechům práci. A už je z toho záležitost, která vládnoucí garnituře ubírá body. Vlastně i u dřívějšího zapojení maminek do pracovního procesu se dá vytáhnout otázka, co může být lepšího, než aby žena zůstala co nejdéle doma s dítětem. Politika je tvrdá a já ji lidem, kteří ji dělají, nezávidím. Sedím v pohodlném poradním křesle a nechodím před voliče.

Pojďme to tedy obrátit a mluvit o tom, co průchodné je. Ministr financí Zbyněk Stanjura hovořil zhruba o deseti vašich podnětech, premiér Petr Fiala v debatě Deníku dokonce o polovině. Které jsou z vašeho pohledu uskutečnitelné do voleb v roce 2025?
Ve skupině, kterou jsem koordinoval, znělo, že je to prakticky jedno. Pokud by se mělo realizovat třeba deset z nich, bylo by to skvělé. Mně jsou nejbližší body v kapitole vzdělávání.

Dominik StroukalDominik StroukalZdroj: Deník/Martin Divíšek

Zůstaňme u něj, protože vzdělávání je věnováno hned několik bodů od předškolního po vysokoškolské. Navíc ve vládě sedí lidé, kteří k němu mají opravdu blízko.
To je pravda, je v ní tolik bývalých rektorů a profesorů, že by člověk čekal, že půjde o výkladní skříň české vlády.

Jenže není.
Rozumím tomu, že v první polovině vládnutí ministři hasili spoustu nečekaných problémů. I my v rámci NERVu jsme se víc věnovali konsolidaci veřejných financí, energetice, dopadům války. A očekávali jsme, že až to odezní, budeme se zabývat příjemnými prorůstovými věcmi. Politologové ale upozorňují, že rok a půl před volbami už se toho zase tolik neudělá, protože i pozitivní změna s sebou nese riziko. Vzdělávání se v NERVu věnujeme rádi, možná i proto, že v něm sedí spousta akademiků. Hlavní důvod je ale v tom, že podobné návrhy jsou tu odjakživa a není potřeba na nich moc měnit.

Od počátku konfliktu přijala Česká republika asi 590 tisíc ukrajinských uprchlíků
Pracujících uprchlíků z Ukrajiny v Česku přibývá: Kdo jsou, jak žijí, co plánují

Pokud ovšem nepřesahují možnosti ministerstva školství. Vy třeba hovoříte o potřebě dalších kapacit pro předškolní vzdělávání, které by měly mít na starost obce. To by ale vyžadovalo přenastavit Rozpočtové určení daní, což je problém.
Tak to je napříč všemi našimi body, a nikdo neříká, že je to jednoduché. Když chcete víc stavět, potřebujete víc pracovních sil, ale když sem přijdou, nemají kde bydlet, protože se nestaví. A už jste u známého paradoxu, zda byla dřív slepice, nebo vejce, a nevíte, kde začít. My jsme nechtěli, aby v našem dokumentu byly prázdné floskule typu „víc školek“. To si může napsat politik na billboard, ale v praxi je to složitá operace. A někdy to ani provést nejde. Když jsme naše představy konzultovali s resorty, nejednou se nám stalo, že nám to vrátili s negující připomínkou. Třeba že vzhledem k dané evropské směrnici to realizovat nelze. Častokrát jsme neviděli ten úřednický detail.

O tom by mohl vyprávět Andrej Babiš, který chtěl řídit stát jako rodinnou firmu, ale v roli premiéra zjistil, že to je nejen politologický nesmysl, ale na cestě je spousta překážek neboli předpisů, regulací, omezení.
Na druhou stranu to může být i výhoda. My si pořád stěžujeme na úřednický moloch, ale nevidíme, že někdy brání špatným nápadům. Je to něco za něco. Známe to i ze zahraniční politiky, kdy třeba fandíme nějakému kandidátovi a myslíme si, že když vyhraje ten druhý, přijde konec světa. Ale systém ho v demokratických režimech dokáže zkrotit. A naopak, když vyhraje náš favorit, který by mohl udělat spoustu dobrých kroků, systémem neprobublá. Někdy je to ovšem dobrá pojistka.

Ministr školství Mikuláš Bek
Bek se omluvil rodičům žáků. Budeme hledat další peníze na školství, slíbil

Co by tedy v kapitole vzdělávání udělat šlo, aniž bychom se museli bát spuštění pojistek?
Osobně mě trápí problém, který zažíváme i na naší škole. Když k nám chtějí studenti ze spřáteleného zahraničí, například Spojených států, nedokážeme je přijmout, protože je to administrativně neprůchodné. Neboli my bychom chtěli, ale stát nechce.

Zdroj: Deník

Čím to zdůvodňuje?
Ničím, akorát papírování nabobtnalo do takové míry, že to cizinec vzdá. My třeba víme, že studoval na prestižní americké univerzitě, ale on musí doložit, že má dostatečné středoškolské vzdělání z dějepisu. Opravdu se reálně počítá, kolik hodin historie absolvoval. Jediným důvodem je, že to kdysi někdo nastavil, a pak to nikdo nezměnil. Čekal bych, že středopravá vláda se ke zrušení takových nesmyslů odhodlá.

Jsou podobným problémem i nostrifikace, tedy uznávání zahraničního vzdělání?
Určitě. Třeba Dům zahraniční spolupráce k tomu zveřejňuje moc pěkné statistiky. Nostrifikace jsou pro nás obrovsky výhodné, pochopitelně nejvíc u slovenských studentů, ale nejenom u nich. Absolventi zahraničních univerzit tu rádi zůstávají, je to tady pěkné, bezpečné, máme tady dobré pivo a hezké dívky. Co víc si můžeme přát, než aby tu lidé s vysokoškolským diplomem pracovali, žili a odváděli daně? My jim v tom ale bráníme. A to je ten nevyužitý potenciál ekonomiky. Nic není třeba vymýšlet a stát na to nemusí vynaložit ani korunu. Na různých shromážděních se pěkně mluví o továrnách na čipy a rozvoji umělé inteligence, ale k tomu potřebujete vzdělané lidi. A poptávku po nich z domácí líhně nepokryjeme.

Dominik StroukalDominik StroukalZdroj: Deník/Martin Divíšek

Léta se také mluví o debyrokratizaci. S mizivými výsledky. Příkladem je stále nerealizované Jednotné inkasní místo, které kdysi zaváděl Miroslav Kalousek, aby ho Sobotkova vláda zrušila. Koncentrace výběru daní, zdravotního a sociálního pojištění by přece ušetřila spoustu pracovních míst a občanům nervy. Proč to nejde?
Moji kolegové, kteří se tím zabývají, nad tím opravdu pláčou. A vlastně nevědí, proč to nejde. Přesto se některé věci pohnuly. Fialova vláda přijala několik antibyrokratických balíčků, které obsahují zrušení drobných věcí, které ale i tak lidi obtěžovaly. Veřejnost jako celek to až tak nevnímá, ale ti, jichž se úleva dotýká, to vítají. Už se také podařilo zdigitalizovat spoustu procesů. Často to ale stojí na odvaze lidí, kteří do toho jdou, byť vědí, že se může něco pokazit.

Není příběh elektronických přihlášek na střední školy typickým příkladem kverulantství? Parta lidí z Cermatu to víceméně na své triko a s vidinou průšvihu vzala na sebe, stihla šibeniční termín a zvládla to. Místo aby jim celý národ fandil, byl ředitel Krejčí podroben mediální štvanici. Je to normální?
Není. Ale do značné míry je to zaviněno špatnou komunikací. Z dálky to vypadalo jako předražený velký projekt, který Cermat není schopen spustit. Dneska už víme, jak to bylo a kolik úsilí za tím stálo. Oni se do toho opřeli a zkusili to. Je to až tragikomické. Pracoval jsem ve firmě, která vyvíjela aplikaci. Testovali jsme to mnohokrát, ale při ostrém spuštění jsme všichni trnuli, zda to bude fungovat. A to šlo o naše peníze a klienty. Tady bylo ve hře vzdělání dětí, stres rodičů, kredit ministerstva. Myslím, že to dopadlo fantasticky. Něco se tedy děje a hýbe dopředu. Bohužel platí, že to často stojí na lidech, na nadšencích, ne na systému. I když perfektně navrhnete digitalizaci nějakých procesů, může to narazit na člověka za přepážkou. Stát musí umět sehnat a zaplatit lidi, kteří budou umět fungovat v elektronickém prostředí. U nás se v určité nadsázce digitalizace dělá jedna plus jedna, nikoli jedna místo jedna. Přidáme úředníkovi počítač, zatímco bychom ho měli tím počítačem nahradit.

Ředitel Cermatu Miroslav Krejčí
Ředitel Cermatu Miroslav Krejčí: Vysvědčení by se nemělo zohledňovat vůbec

Co dělají Poláci lépe, že jim kola ekonomiky šlapou nesrovnatelně rychleji?
Nejsou ve výstavbě papežštější než papež. V NERVu jsme se bavili o doporučení, které by říkalo, ať stát opíše stavební normy z Německa nebo Rakouska a dál to neřeší. Nebo ať porovná naše a jejich a vše, co je v českých navíc, vyhodí. V mém ideálním světě by stačilo, kdyby se člověk či firma řídili německými normami. Nad to by nemuseli nic dokládat. Poláci si cestu k výstavbě dálnic nekomplikují. Když tam přijedete, máte dojem, že jste v Singapuru. Efektivně využívají všechny evropské peníze. A také začali o něco dřív než my. Teď by se nám mohlo dařit je dohánět, už se něco děje, staví se, rozjely se PPP projekty.

Není to i v tom, že se nebojí zvyšovat státní dluh a získané prostředky cíleně zaměřují na strategické investice? Vědí, že díky rostoucímu HDP ho snadno splatí.
Tak my postupovat nemůžeme, protože máme zákon o rozpočtové odpovědnosti z roku 2017. Ten nám stanovuje dluhovou brzdu. Měnit ho nechceme, naopak se uvažuje o jeho povýšení na ústavní normu. Také jsme se zavázali k přijetí eura, což nás vede k plnění maastrichtských kritérií. Nelze zvyšovat dluh, pokud zvažujeme vstup do eurozóny. Když se zadlužování utrhne, je strašně těžké to ustát. Dříve jsme se bavili o tom, že na dluhovou brzdu narazíme v roce 2050. Stačily dva roky covidu a bez konsolidace bychom se nárazu dočkali v roce 2027. Když přijde chuť utrácet, těžko se ukočíruje. Tuto cestu bych rozhodně nedoporučoval. Každý politik by nejraději snižoval daně a před volbami rozdával veřejné peníze, a proto bych jim tento nástroj do rukou nedával.

Dominik StroukalDominik StroukalZdroj: Deník/Martin DivíšekKdo je Dominik Stroukal

  • Narodil se 8. června 1987 v Žatci.
  • Vystudoval VŠE v Praze, odkud má doktorát z ekonomické teorie. Na Univerzitě Karlově absolvoval obor Mediální studia.
  • Byl hlavním ekonomem finanční skupiny Roklen či Banky CREDITAS. Byl ředitelem Ludwig von Mises Institutu pro ČR a SR.
  • Jako učitel působil na VŠE a Vysoké škole finanční a správní, byl vedoucím katedry ekonomie na VŠ CEVRO Institutu. Nyní přednáší a vede strategii na Metropolitní univerzitě Praha.
  • Je členem Národní ekonomické rady vlády.
  • Je autorem několika knih, například Ekonomické bubliny nebo Dark Web: Sex, drogy a bitcoiny.