Poslušně Marian Rafael dělá u soudu vše, co se mu řekne. Na pokyn povstane, ochotně odpovídá na otázky (byť nejčasnějšími slovy, která používá, jsou „nevím“, „zapomněl jsem“ nebo „nerozumím“), bez ptaní i viditelného zájmu odkráčí tam, kam ho eskorta vede. Celkově působí dojmem, že pořádně nechápe, kde se nachází a proč se tam ocitl. Už dvanáct let je kvůli psychickým potížím mimo běžný život. Pobývá v ústavech; poté, co byl koncem roku 1997 odsouzen za znásilnění, se pohybuje mezi psychiatrickou léčebou a věznicí.

Viditelně ale ani do jednoho z těchto zařízení nepatří – podle všeho by měl pobývat v detenčním ústavu, slučujícím režim obou těchto institucí. Přes opakované proklamace politiků ale takový ústav ještě nebyl zřízen. Z laického pohledu těžko posoudit, nakolik je chování obžalovaného podmíněno jeho psychickým stavem a jakou roli mají jeho herecké schopnosti. I když…

Podle soudkyně Alexandry Bittnerové spolupracoval zcela jinak, když soud dříve jednal o tom, zda mu částečně vrátit způsobilost k právním úkonům, aby alespoň v omezené míře mohl nakládat s penězi mimo pravomoc úředně přidělené opatrovnice.
Tentokrát byla ale debata poněkud jednotvárná:

„Kdy jste se narodil?“
„Nevím.“
„Umíte psát a číst?“
„Ne,“ konstatuje muž, který i policejní protokoly podepisuje třemi křížky.
„Kde bydlíte?“
„Nevím.“ A po chvíli dodává, zdálo by se, že s radostí nad tím, že se rozpomněl: „V blázinci.“
Víte, jak dlouho tam jste?“
„Ne.“
„Bolí vás něco?“
„Celkově jsem nemocnej. Mám problémy tady s tou,“ chytá se za hlavu.
„Máte nějaký příjem?“
„Ne.“
„A když něco potřebujete, z čeho si to kupujete?“
„No, vlastně mi dávali peníze v léčebně. Ale nevím, kde je vzali.
„Víte, že máte opatrovnici?“
„Nevím. Ale někdo tam za mnou chodil…“

„Znalci sice konstatovali, že je můj klient schopný účastnit se hlavního líčení, viděli ho ale sotva pět minut ve věznici, kde s nimi příliš nespolupracoval,“ připomněl obhájce Jan Krátký. Myslím, že jeho duševní stav řádně nevyšetřili a ve svých závěrech vycházeli ze starých zpráv,“ míní advokát.