Příběh jedenáctiletého Rudolfa Čápa, kterého kamarádi naposledy viděli odcházet s neznámým mužem na jaře roku 1914, je poučný i pro dnešní mládež. Více než sto let stará kauza ukazuje, že ne každý dospělý, s nímž se děti setkají, má dobré úmysly.

Chlapci čelili sexuálním útokům

Na začátku stálo náhodné setkání na Královských Vinohradech. Bylo 13. dubna a do prvních výstřelů první světové války zbývalo čtvrt roku. To však na tehdejší dění v Praze nemělo vliv. Ruda, žijící s ovdovělou matkou a o rok mladším bratrem v Nuslích, byl tehdy s kamarády při okraji Tylova náměstí a ve Vávrově ulici, kterou dnes známe jako Rumunskou.

Oslovil ho neznámý muž, který mu nabídl pár drobných za to, že ho doprovodí k vlaku a ponese mu balíček. Podobné drobné služby typu nosiče nebo poslíčka nebyly v té době výjimkou. Chlapci to vítali; rádi si přivydělali.

Dotyčný pak společně s Rudolfem vykročil k nádraží; dnešnímu hlavnímu, jež v té době neslo jméno císaře Františka Josefa I. Zpětně se pak zdálo nikoli zvláštní, ale vysloveně podezřelé, že jeho kamarády i bratra, který byl s nimi také, odehnal.

Od toho dne už Rudu nikdo z blízkých neviděl. Policisté, jimž bylo jeho zmizení nahlášeno, případu od počátku věnovali mimořádnou pozornost. Pražská policie totiž tehdy hledala pachatele opakovaných útoků na chlapce, které v té době platný trestní zákon z roku 1852 označoval jako zprznění.

Na jaře 1914 evidovala šest případů, kdy pachatel pod záminkou drobné úsluhy, za kterou zaplatí, hochy odvedl na opuštěné místo a s využitím fyzické převahy je pohlavně zneužil; hrozbami je pak nabádal k mlčení. „Bránili se mu většinou marně,“ připomíná výsledek svého bádání Holub z policejního muzea.

„Jen silnější dvanáctiletý chlapec se v polích za Bohdalcem vyprostil z jeho úchopu a s velkým štěstím utekl do Vršovic. Štěstí měl 19. dubna i jedenáctiletý hoch z Malé Strany, který sice odmítl nabídku s odnesením balíčku, ale nechal se zlákat na vyvýšeniny u Hlubočep k pozorování vzduchoplavců, soutěžících o Schichtovu cenu. Naštěstí tam přišli i další lidé, zvědaví na průlet balonů, takže pachatel musel utéct, aniž uskutečnil svůj zločinný záměr,“ upřesnil.

Poslední dokonaný útok byl evidován k 25. dubnu, kdy pachatel nabídl odměnu za odnesení balíčku jedenáctiletému chlapci na Smíchově. Oslovil ho na nábřeží u Palackého mostu a odvedl ho až do křovin mezi poli u Butovic. To se však policisté dozvěděli teprve dodatečně. S tím, co se tam odehrávalo poté, co pachatel klučinu povalil a zacpal mu ústa šátkem, se oběť svěřila učiteli až později.

Přítrž přineslo varování ze školy

I to, co věděla, policii stačilo k rozhodnutí nezůstat jen u pátracích opatření včetně posílení hlídek a prověřování delikventů známých z minulosti. Upozornila také veřejnost a prostřednictvím novin ji požádala o spolupráci. To tehdy nebylo úplně běžné – a dvojnásob nezvyklé se stalo vysílání policistů i přímo do škol, aby děti varovali před případy, kdy by je někdo někam lákal.

Právě to ale přineslo výsledek. Stalo se to 9. května na Smíchově, kde neznámý muž nabízel přivýdělek spojený s odnesením balíčku v nynější Nádražní ulici; tehdy se nazývala Schwarzenbergova. Devítiletý Bedřich zprvu přikývl. Pak se mu ale věc rozležela v hlavě – vzpomněl si na varování, které slyšel ve škole – a přímo na ulici oslovil policistu.

Ten podezřelého zadržel. Když ho předváděl na komisařství, vyvolalo to sběh lidu. Zprávy v tisku naopak vedly k řadě „planých poplachů“. Stávalo se, že když lidé zahlédli muže, kterého neznali, v doprovodu chlapce, raději volali policisty nebo četníky. „Někdy byl takový ‚podezřelý‘ rozlícenými lidmi i napaden – a musel se uchýlit pod policejní ochranu,“ připomněl Holub.

Mužem zatčeným na Smíchově byl sedmadvacetiletý Christo Ftičev původem z Bulharska. Při takzvané rekognici, poznávání podezřelého mezi figuranty podobného vzhledu, na něj jako na pachatele ukázali všichni napadení chlapci. Povědomé jim také bylo jeho další oblečení, nalezené při domovní prohlídce v jeho bydlišti v Puchmajerově (dnešní Lublaňské) ulici.

Pátrání trvalo až do roku 1940

Ftičev sice úporně odmítal, že by se dopustil čehokoli hanebného, ale shromážděné důkazy a svědectví stačily k jeho odsouzení. Verdikt vyslechl 12. prosince 1914: čtyři roky těžkého žaláře jako trest za zločiny „zprznění“ (zneužití dítěte) a „smilstva proti přirozenosti“ (tehdy trestný pohlavní styk s osobou téhož pohlaví).

V souvislosti se zmizením Rudolfa Čápa byl také podezřelý z únosu a vraždy, což však nebylo prokázáno. Později o jeho vydání požádalo Bulharsko kvůli stíhání pro obdobné zločiny a pro zběhnutí z armády. Ve své domovině pak byl zřejmě popraven.

Najít zmizelého Rudolfa se nepodařilo, i když policie i četnictvo nadále usilovně pátraly a s obrovskou vytrvalostí se vyptávala i jeho matka. Jeden z kamarádů, který ho zpovzdálí sledoval, když odcházel s pravděpodobným pachatelem, ho naposledy viděl vstupovat do nádražní budovy.

Zda ho pak pachatel odvedl na nějaké opuštěné místo v okolí (podle Holubových slov by jeho záměru mohly vyhovovat například tehdejší zahradní komplex Kanálka nebo Rajská zahrada u Riegrových sadů), nebo odjel vlakem, se zjistit nepodařilo.

„Pátrací úsilí policie i četnictva bylo vytrvalé, leč marné. Například ještě v roce 1936 pátrači bezvýsledně prověřovali poznatky, podle nichž se Rudolf Čáp měl nacházet v některé z potulných tlup,“ poznamenal Holub. „V roce 1940 byl úředně prohlášen za mrtvého,“ doplnil.