Po dlouhých měsících chladu a drkotání zuby konečně mohou složit svou nemytou hlavu pod nebeskou bání beze strachu z umrznutí nebo – v lepším případě – nachlazení. Vrtochy červencového počasí však některé neotužilé pobudy přesto vhánějí pod pevnou střechu.
Službami pro ně speciálně zřízenými, tj. centry Naděje apod., ale většinou pohrdají. Mnohdy se do filantropy povlečeného lože ani nedostanou, neb jsou zmámeni lihovými nápoji. Ať tak nebo tak, útočiště hledají ve vestibulech veřejných budov (nikoli veřejných domů, tam by asi s vyžebraným „drobákem“ příliš neuspěli). Ani po nalezení teplého místečka však jejich boj s ulicí nekončí – neuniknou totiž bdělému oku strážníků.
V právě uplynulé noci zasahovali městští šerifové proti dvěma takovým trhanům – jeden si s noclehárnou spletl chodbu Klaudiánovy nemocnice, druhý takový „popleta“ snil svůj sen v opuštěném objektu téhož zdravotnického zařízení. Oba výtečníky orgáni vykázali. Zda-li se nebožáci obrátili na ministra z Pražského výběru se žádostí o byt v centru metropole, nebylo do uzávěrky listu známo
