Kliknutím zvětšíte„Tohle onemocnění nemá jeden jediný spouštěč nebo jednu příčinu. Proto se mu také říká multifaktoriální. Díky dlouhodobé psychoterapii, na kterou jsem se vydala, jsem postupně odhalovala další a další možné příčiny, které u mě tuto nemoc spustily, až se v mých třinácti letech projevila a začala mi komplikovat život. Nerada bych tedy zmiňovala jeden konkrétní problém,“ popisuje Michala Jendruchová, autorka knihy Jídlo není nepřítel, která si sama anorexií prošla.
Jak se můžete dočíst v její knížce, podobně jsou na tom i ostatní lidé, kteří se jí rozhodli svěřit svůj příběh. I proto každý z těchto příběhů citlivě rozebírá zkušená psycholožka Eliška Nehybková, která poukazuje na možné příčiny konkrétních poruch příjmu potravy.
V souvislosti se zmíněnými poruchami se nejčastěji mluví o mentální anorexii či bulimii. Tyto nemoci jsou velkým problémem i proto, že pokud je proděláte, mohou vážně poškodit vaše zdraví. Způsobují neplodnost, osteoporózu, únavu, žaludeční vředy, vypadávání vlasů, nemoci kůže… „Uvědomte si, že dlouhodobě nedodáváte tělu to, co potřebuje. U každého to probíhá jinak, ale to neznamená, že z toho není cesta ven,“ říká Michala Jendruchová.
V jejím případě byla mentální anorexie věc, která jednou vznikla a byla tady: „Zpočátku jsem vůbec nevěděla, co se se mnou děje, stejně jako to neví velká část lidí, která se mi svěřuje. Nechápete, co to vlastně je – to, co vám nedovoluje se najíst. Vždyť najíst se je tak přirozené… O tom je právě psychoterapie, díky které jsem pochopila, co se to se mnou děje, proč se to děje, a dokázala svůj život, který byl rozdrobený jako rozbité zrcadlo, zase poskládat do pevného rámu. Je jasné, že jizvy a spoje budou vždycky viditelné, ale už to připomíná konkrétní obraz. A to je pro mě velká úleva. A i to je důvod, proč se snažím o těchto problémech hovořit.“ Podle svých slov měla v hlavě zmatek a zažívala rozporuplné pocity.
„Představte si, že milujete jídlo, a něco ve vás vám ho nedovolí jíst. A i když to překonáte, máte hrozné výčitky. Vadí vám hmota kolem vás, kterou byste ze sebe potřebovali strhat. Je to těžko vysvětlitelné pro člověka, který nic podobného nezažil,“ líčí žena, která anorexii stále překonává: „Ta nemoc je tak nevyzpytatelná – jak ostatně můžete vidět i v dalších příbězích v knize –, kolikrát na vás v nečekané chvíli zamává a začne vám jít zase po krku.“
Co je základním předpokladem úspěšné léčby těchto onemocnění a jak se vlastně léčí? „První předpoklad je, že si musí člověk uvědomit, že má problém. Dalším předpokladem je, že s tím problémem chce něco dělat. Pak je dobré navštívit psychologa, případně podle zdravotního stavu psychiatra, nebo se obrátit na praktického lékaře, který vás eventuálně také nasměruje dál,“ radí autorka knihy, „za sebe doporučuji Centrum Anabell, které nabízí pomoc nejen nemocným, ale i jejich rodinám.“
Vím, jak je bolestné, když někdo začne nejapně komentovat váš vzhled a postavu
Rozhovor s Michalou Jendruchovou, autorkou knihy Jídlo není nepřítel
Jak být člověku s anorexií nebo bulimií oporou, abych ho svou péčí a starostlivostí neotrávil?
Důležitý je velmi citlivý přístup. Jemně můžete upozornit, že má člověk ve vašem okolí problém, nabídnout pomoc v tom smyslu, že když bude potřebovat, jste tu pro něj, ale zároveň s ním musíte jednat velmi opatrně, protože když ho začnete nutit a tlačit na něj, on se před vámi stáhne, uzavře se a bude se vám vyhýbat. Teď mluvím o dospělých lidech. V případě dospívajících a dětí je ta situace jiná, tam si netroufám radit.
Vaše kniha neobsahuje žádné poučky ani nementoruje. Znamená to, že poučky nefungují?
Nikdy jsem mentorovat nechtěla. Díky tomu, co jsem za těch třicet let prožila, se – myslím – dovedu vcítit dobře do lidí s podobným problémem. Vím, jak je bolestné, když vás někdo začne povrchně hodnotit, nejapně komentovat váš vzhled, vaši postavu. Jen si vezměte, kolikrát na ulici slyšíte přisprostlé komentáře na něčí postavu, přitom nikdy nevíte, co člověk prožívá, proč vypadá tak, jak vypadá… Právě proto už nikoho nepoučuji, nementoruji a nesoudím. Spíš se snažím, aby se lidé, kteří se mi svěří, cítili v bezpečí. Snažím se jim porozumět a pochopit je.
Jaké jsou nejčastější mýty týkající se poruch příjmu potravy?
Anorexie není nechutenství, to si mnoho lidí plete. Víte, jak já osobně miluju jídlo? O to je ten rozpor ve vás větší a bolestnější, když vám něco nedovoluje jídlo sníst, když si na něm tak pochutnáte. Další mýtus spočívá v tom, že porucha příjmu potravy se týká jen modelek. A pak také to, že porucha příjmu potravy musí být na první pohled vidět. „Anorektické“ myšlení může být i v člověku, který je při těle.
Něco jako desatero
Při komunikaci se čtenáři jsme zjistili, že nás tíží podobné věci, těžko zvládáme stejné situace, bojujeme s předsudky, které jsme si zasunuli do hlavy třeba již v dětství. A tak jsme sestavili pomyslné „desatero“, jakési věty, které se lehce uhnízdí v hlavě a pak nemocného po mnoho let sžírají.
* Tohle nemůžeš, po tom by ti narostl zadek. Ať už je to čokoláda, koláč, nebo zmrzlina, nemocný si ji nedopřeje, i když má hlubokou podváhu. Nevymaže z hlavy třeba jen lehkomyslné poznámky tatínka, sourozence, kamarádů nebo spolužáků. Já jsem takhle v pubertě přestala jíst vanilkové rohlíčky. V jakémsi dětském pořadu dětský hlas sděloval: „Víte, že když sníte jeden vanilkový rohlíček, musíte ujít čtyři kilometry, abyste ho ze sebe dostali?“ Souvětí jsem citovala naprosto přesně. Tak moc mi věta utkvěla v hlavě.
* Ty ses hezky zakulatila. Postrach každé dívky, která má co do činění s anorexií. Věty tohoto typu, třeba i v dobré víře mířené na její zvětšující se postavu, nemocnou dívku ničí. I když ji chcete pochválit, ona to vnímá tak, že je tlustá. A to je to, čeho se nemocní nejvíce bojí.
* Ale už jsi zdravá, že? Už to na tobě není vidět. I když chcete říct, že už dívka není vychrtlá a nevypadá na umření, ona má v hlavě pocit, že chce, aby TO na ní bylo vidět. Pokud už nemoc není vidět, znamená to pro ni, že strašně přibrala. Mně jednou moje známá ve snaze mě povzbudit řekla: „Nikdy by mě nenapadlo, že bys snad mohla někdy prožít anorexii.“ Myslela to dobře, ale já jsem si musela stále opakovat, že mi neříká, že jsem při těle. A to už jsem měla podobné připomínky vcelku vnitřně zpracované. Ono to prostě dlouho trvá, než se jich člověk zcela zbaví.
* Už stačí, už nepřibírej. I tuto větu mi lidé říkali. Také to mysleli dobře. Chtěli mi dát najevo, že už se nemusím trápit tím, že bych ještě musela přibírat. Ale já si to vysvětlila tak, že už pozor, teď už by se moje váha mohla pohybovat na hranici nadváhy.
* Sluší ti to. Ano, i tato nevinná a krásná věta nemocnému často nedělá dobře. I to v jeho mysli znamená, že už nevypadá jako hubeňour.
* Teda, tys nějak přibrala, viď? Tady už dotyčný „útočí“ přímo. Někdy opět pochvalně, ale jindy tak trochu provokativně. Tyhle věty fakt bolí. Často přemýšlím, proč je lidé říkají. Když vidím, že někdo přibral, proč se ho na to ptát? (I tu provokaci jsem zažila.) A tak jsem se naučila bránit. Zkrátka na rovinu požádám, abychom změnili téma, že mi to nedělá dobře. Když ale vidím, že si někdo rýpne ošklivě, zlomyslně, jako se mi stalo: „Ty jdeš ode zdi ke zdi, co?“, tak řeknu: „A proč mi to říkáš? Chceš mi ublížit? Proč máš potřebu tohle komentovat?!“ To je moje obrana.
* Dokaž, že jíš. Se čtenáři jsme se shodli, že věta „Dokaž, že jíš“ nemocné ponižuje. Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla jíst s ostatními. Musela jsem si v hlavě ujasnit, že nejsem cvičený pes, který ukazuje, co umí, ale že to dělám jen a jen pro sebe.
Zdroj: Kniha Jídlo není nepřítel, nakladatelství Grada
18
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
