Primář onkologie Martin Šmakal: Nemocného není nutné vyřadit z běžného života

Vaše oddělení je onkologický stacionář, znamená to, že jde o klasickou ambulantní léčbu?
Ano, pacienti po vyšetření odcházejí normálně domů. Máme také lůžka, na kterých je podávána systémová léčba – ať už jde o chemoterapii, nebo o cílenou biologickou léčbu a další. Pacienti u nás leží i několik hodin podle toho, jak je potřeba. Celonoční provoz ale nemáme. I tak je naše oddělení vedeno jako krajské, to znamená, že máme k dispozici takovou léčbu, která je standardně vyhrazena pro fakultní nebo krajské nemocnice. Což může některým pacientům výrazně usnadnit dojíždění.

Jaká jsou nejčastější diagnózy, které stanovíte?
U nás jsou tři – nádory tlustého střeva, prsu a prostaty. Na okresní pracoviště máme méně pacientů s nádory plic, protože nemáme lůžkové plicní oddělení. A právě naopak – protože je v nemocnici velké urologické oddělení, zvýšil se příliv malignit s nádorem ledvin, močového měchýře a prostaty.

Hodně se mluví o rakovině tlustého střeva, která je u nás v čele statistik. Proč je tak častá?
V tomto případě se bohužel pereme s ostatními středoevropskými zeměmi o velmi nelichotivé první místo v jejím výskytu. Mimochodem Středočeský kraj na tom v porovnání s ostatními kraji není nejhůř. Proč tento nádor vzniká, není úplně zřejmé. U jiných typů máme představu, kdy se dají určit jasné vazby. Jde například o nádory v oblasti hlavy a krku, plic či žaludku. Ty jsou výrazně vázány na kouření. Pak jsou takové, u kterých jejich původ zcela jasně neznáme. A to bohužel platí také o rakovině tlustého střeva, ačkoli se spekulovalo o typu potravy a podobně. Byly provedeny studie, které tuto myšlenky podpořily. Ty ale stojí na malém souboru dat a u většího počtu sledovaných pacientů se to neprokázalo.

Podpořit krásu oblíbené aleje mohou příznivci už jen pár dní

Takže zatím nevíme, jak by se dalo tomuto druhu rakoviny předejít?
Kdybychom to jasně věděli, tak to určitě obecně doporučíme. Nicméně ale dovedeme pacienty výborně hlídat prostřednictvím preventivních prohlídek. A tady můžeme udělat obrovský kus práce. Pokaždé pacientům říkám, že tlusté střevo má kolem 120 centimetrů a jeho funkcí je zahušťovat potravu, která přichází z tenkého střeva. A jakmile na nádor v tlustém střevě přijdeme včas a zkrátíme jej třeba o 20 centimetrů, tak se prakticky vůbec nic nestane a ten člověk má zachráněný život. Obdobně to je i u nádoru prsu. Pokud jej včas mamografií zachytíme, úspěšnost léčby je kolem 92 procent. Navíc mnohdy není následný chirurgický výkon vůbec poznat, kdy z prsu vyjmeme malý segment tkáně. Zhoršení kvality života je tedy u obou příkladů prakticky zanedbatelné.

Mezi ženami se šířila i informace, že mamograf dokáže karcinom prsu vyvolat či jej případně zhoršit. Jak to tedy je?
Opakované, velmi zbytečně časté mamografování je samozřejmě jistou rentgenovou zátěží. Ale že by měl být zvýšený výskyt nádoru prsu díky mamografii, to je nesmysl. Pokud bych na tomto vyšetření viděl nějaké negativum, tak to je jeho průběh, kdy dochází ke zmáčknutí prsu. Takže v době, kdy je třeba nějak zanícen, může to bolet.

A co například rakovina prostaty u mužů, jak jsme na tom?
V posledním desetiletí léčba rakoviny prostaty zaznamenala obrovský rozmach. Dříve se to léčilo hlavně hormonálně, že se pacientovi odstranila varlata. Dnes máme k dispozici tucet různých léků, které jsou velmi účinné. Nádory prostaty rostou výrazně pomaleji než jiné druhy rakoviny, a umíme je tak velmi úspěšně léčit. Tady je ovšem problém, že spousta mužů v pokročilém věku je často stále potentní a hormonální blokáda testosteronu s sebou přinese výrazné poruchy v oblasti erekce, ejakulace a sexuálních funkcí vůbec. Zde se tedy vždy volí metoda, která co nejméně zhorší kvalitu života.

V každém případě je ale prevence klíčová.
Velmi za ní bojuji. Stejně tak za gynekologickou prevenci třeba u děložního čípku, kde se lékař optikou dívá, zda sliznice není například zarudlá, jestli to nevypadá podezřele, zda si tu ženu má pozvat na kontrolu dříve než za rok a tak dále. Čili ano, preventivní vyšetření hodně pomůžou tomu, abychom zachytili časná stádia a výrazně vylepšili prognózu. Osobně velmi apeluji na to, aby pacienti chodili na preventivní prohlídky tak, jak mají. Byla by to pro ně obrovitá pomoc a v konečném důsledku i pro zdravotnictví. Radši bychom určitě léčili nepokročilé nádory s velkým efektem než pacienty, kteří k nám přijdou a mají postižených několik systémů najednou – počínaje plícemi přes játra až po kosti.

Respirační infekce se drží při zemi. Podle odborníků máme vrchol za sebou

Když už se stane, že je pacient diagnostikován s nějakým druhem rakoviny, jak s ním mluvíte?
Na nové pacienty si nechávám dvojnásob času. Při první návštěvě, když jim řeknu „A“, tedy že mají nádorové onemocnění, které jim může zkrátit život, tak jim ale řeknu i „B“. Jestliže jde například o ženu, která má v prsu osmimilimetrový nádor, tak je její šance na vyléčení dokonce 95 procent. A je to paradoxně jednodušší se vyléčit, než když si třeba zlomí nohu v kotníku, kdy do úplného uzdravení budou potřeba i dva roky. Osobně také pacientům často říkám, ať se podívají na internetu na podobné případy, aby vznikla naše vzájemná důvěra. Ať hledají podle druhu onemocnění, histologického nálezu a podobně, a podívají se, co jim Google takzvaně vyjede. Většinou zjistí, že mají vysokou šanci přežít. Pak je tu samozřejmě pacient v té horší situaci, kdy jsme u něho zjistili pokročilý nález. Stále to nicméně neznamená, že léčba nemůže dobře zasáhnout a dlouhodobě pomoci. Často ale musím zcela upřímně sdělit, že šance na vyléčení jsou malé. Na druhou stranu prognóza na to, že ten člověk bude mít několik let života navíc, je poměrně vysoká.

Dá se obecně popsat, jaké nejčastější chyby pacienti v procesu léčby dělají?
Toto nelze úplně zobecnit. Ale spíše bych řekl, že tu největší chybu dělají jejich příbuzní. Ti mají pocit, že ten člověk je najednou vyřazen ze života, a udělají z něj obrovského maroda. Řekněme, že je po operaci nádoru tlustého střeva a šance na přežití je třeba 60 až 70 procent, tedy poměrně velká. A hlavně v době, kdy k nám takoví pacienti docházejí na léčbu, tak jim nic moc není. Ale příbuzní se k nim chovají, jako by měli zítra zemřít – já ti dojdu pro noviny, nechoď zalévat tu zahradu, raději si odpočiň. Ti lidé pak mají pocit, že jsou v těžké a bezvýchodné situaci. Tak to ale většinou není.

Dva osudy žen z porodnice v Podolí. Pod sálovými světly plnily své poslání

Co pacienti, kteří zvažuji alternativní léčbu?
Jde naštěstí většinou o výjimky, kteří se rozhodnou jít touto cestou. Mrzí nás to hlavně ve chvíli, kdy víme, že by naše léčba mohla být velmi úspěšná. Na druhou stranu v momentu, kdy tu je například nádor žlučových cest, který je velmi málo citlivý na léčbu, a ten pacient zvolí jinou metodu, tak mě to nebolí tolik, protože vím, že naše úspěšnost je poměrně nízká. Ale když s tím přijde máma od dvou malých dětí, která se rozhodne, že půjde alternativní cestou, kde často šance klesá k nule, tady se už snažím naše postupy hodně vysvětlovat; a také to, že tady na tom světě není sama.

Jak jsme na tom jako společnost. Jsou lidé častěji onkologicky nemocní než dříve?
Ano i ne. Jak se prodlužuje délka života v populaci, kdy to až do covidu bylo každý rok zhruba o tři měsíce, tak různých druhů rakovin přirozeně přibývá. Dá se tedy říct, že obecně je křivka úmrtí poměrně oploštěná, protože neumíráme tolik a spíše se toho karcinomu dožijeme. Například když my muži žijeme o pět nebo šest let déle než před 30 lety, a tím ženy trochu doháníme, tak v těchto letech přibude nejen infarktů nebo úrazů, ale právě také nádorů.