Ve čtvrtek 6. ledna se měla československá i zahraniční veřejnost poprvé dozvědět o prohlášení Charty 77. Zatímco spisovatel Pavel Kohout se postaral o propašování textu za hranice a publicitu ve světových médiích, Václav Havel, jeden z hlavních iniciátorů a autorů prohlášení, si vzal na starost rozeslání textu 242 lidem, kteří do té doby svým podpisem podpořili prohlášení vyzývající československý komunistický režim k dodržování přijatých závazků ve věci lidských práv.

Původně chtěl Havel k distribuci zásilek použít svůj vůz značky Mercedes, který se ale stal nepojízdným, jak se později ukázalo, měla v tom prsty StB. A tak povolal svého přítele, herce toho času „na indexu“ a též signatáře Charty 77 Pavla Landovského, ať za ním 6. ledna ráno přijede se svým autem. Třetím do party byl spisovatel Ludvík Vaculík. Nikdo z nich nejspíš toho rána netušil, že šíření Charty 77 začne scénou, jak z akčního filmu automobilovou honičkou v pražských ulicích.

Vzali jsme Charty do tašek a řekl jsem: "Jedem!"

Ze spisů dochovaných v Archivu bezpečnostních složek víme, že 6. ledna roku 1977 byl herec Pavel Landovský sledován příslušníky StB už od půl sedmé ráno. V 9 hodin a 10 minut opustil své smíchovské bydliště a svým bílým autem značky Saab zamířil do Dejvic do ulice U Dejvického rybníčku. Tam tehdy bydlel Václav Havel. Landovský se u Havlových dlouho nezdržel, naložil Havla a spisovatele Ludvíka Vaculíka a společně vyjeli o pár stovek metrů výš do kopce do ulice Střešovická k domu číslo 64. Tady Havel s Vaculíkem vystoupili. „Každý nesl v ruce modrou tašku“ stojí v estébáckém záznamu o sledování. Landovský do domu nešel, vydal se autem na Hradčanské náměstí „Zde zastavil před bydlištěm KOHOUTA,“ čteme v policejním záznamu. V deset hodin Landovský dům na Hradčanském náměstí opustil a v rukách třímal pro změnu hnědou koženou tašku. O pět minut později už opět parkoval na adrese Střešovická 64.

Tady bydlel spisovatel a překladatel Zdeněk Urbánek se svou přítelkyní a právě v jeho bytě se vkládaly do obálek výtisky čerstvě sepsaného prohlášení Charty 77. Dopisy chtěli Havel a ostatní rozeslat všem signatářům a také je doručit tehdejšímu parlamentu. Estébáci nejspíš neměli tušení, co všechno se v oněch zmiňovaných taškách skrývá. Že se něco chystá, však bylo s ohledem na to, jak masivní sledovací akci StB ten den rozjela, orgánům zřejmé.

Pavel Landovský pro Paměť národa vzpomínal, jak přišel do bytu Zdeňka Urbánka a našel zde společnost nad hromadou zásilek. „Měli plnou držku lepidla, jak lepili ty známky,“ vyprávěl pobaveně. Ale tehdy mu do smíchu nebylo, sám si byl dobře vědom, že je už od rána sledován. „Vzali jsme ty Charty do tašek a já jsem řekl: Jedem!“

V 11:55 nasedli Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský do bílého saaba a vyrazili z kopce směrem k tehdejší Leninově (dnes Evropské) třídě. „Ty taky v každý volze hned vidíš fízla,“ říkal prý Vaculík Landovskému poté, co ventiloval své obavy ze sledování. Skutečnost ale dala šoférovi. Pavel Landovský si tehdy vzpomněl na svou zkušenost amatérského automobilového závodníka a rozhodl se, že pronásledovatelům ujedou.

Udělal jsem gangsteráka a otočil to dolů

„Já jsem to trošku osolil, jel jsem na Hanspaulku, směrem na Starou faru. To už jsem to pěkně kalil, bylo namrzlo a byl sníh. A já jsem si říkal: Jak já jim uteču? Za mnou se řítily šestsettrojky. Nehoukaly, ale měly dlouhý antény. A já jsem vlít na tu Starou faru, tam jsem udělal gangsteráka a otočil jsem to dolů… Jedeme takhle z kopce a já za sebou vidím, ty policejní antény zatočily za mnou tak prudce, že se ty antény do sebe zaklesly a měli tam hromadnou bouračku.“ Na několik minut se tak Landovský, Havel a Vaculík zbavili svých pronásledovatelů. Není bez zajímavosti, že nehodu estébácké hlášení vůbec nezmiňuje, čteme zde pouze lapidární sdělení: „Pro riskantní jízdu BOHÁČKA (míněn Pavel Landovský, pozn. ed.) nebyl další směr jeho jízdy zachycen.“

Havel zařval: Nacpeme to do poštovní schránky

Poté, co posádka Landovského saabu setřásla pronásledovatele, se pravděpodobně přes uličky Na Fišerce, Na Míčance, Mylnerovku a Rychtářskou prokličkovali do ulice Na Šťáhlavce. U domu číslo pět uviděli poštovní schránku. Václav Havel zavelel zastavit. Pavel Landovský se smíchem po létech vzpomínal: „Havel tam svýma pacičkama cpal ty Charty a nacpal jich tam čtyřicet. A všechny došly,“ divil se Landovský, že pošta tehdy obálky doručila. Zaměstnanci pošty zjevně nestihli dostat ty správné instrukce. Více než čtyři desítky obálek ale Václav Havel a jeho přátelé do schránky dostat nestihli, od Hanspaulky se opět blížili pronásledovatelé.

Pan Landovský už zase filmuje

Landovského posádka přejela Evropskou (tehdy Leninovu) třídu a asi dvacetiminutová honička s estébáky skončila v Gymnasijní ulici, kde se policistům podařilo další cestu bílého saabu zablokovat. Pavel Landovský vzpomíná, jak se k jeho autu začali sbíhat příslušníci, na poslední chvíli stihl zamknout dveře. „A už začala bušenice. Havel šahal, že to otevře. A já mu říkal: Vidíš ty rány? Až si votlučou klouby, tak to otevřem. Ale teďka to pude všecko do držky, podivej se, jak jsou nasraný.“ Pavel Landovský nakonec dveře odemkl. „V tu chvíli jsem viděl od Havla jenom podrážky. Toho vytáhli jak koberec. A už ho cpali do nějakýho auta.“ Sám se zatčení bránil. Rozruch přitáhl pozornost kolemjdoucích. Někdo prý volal: „Pan Landovský už zase filmuje!“ policisté si totiž celý zásah natáčeli na kameru. „Po krátké chvíli byl vůz Boháčka zachycen v ulici Gymnasijní, kde byl objekt spolu s Vaculíkem a Havlem realizován,“ stojí v policejní zprávě o závěru sledování.

Do Landovského auta přidělili policistu, zbylé neodeslané výtisky Charty sebrali a celá kolona se vydala do centra Prahy do Bartolomějské ulice. Zatímco Havla, Vaculíka a Landovského vyslýchali, prohlášení Charty zveřejnilo večerní vydání francouzského deníku Le Monde. A na druhý den ráno řada dalších světových deníků. Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a Pavla Landovského ještě do půlnoci z Bartolomějské propustili. Landovský naposledy nastartoval svého bílého saaba a přátele rozvezl domů. „Naštěstí čtyřicet dopisů bylo odesláno, a tím pádem jsme měli čtyřicet svědků, který nám mohli dokázat, co jsme vezli,“ vzpomínal po letech na onen den Pavel Landovský. Té noci zůstal on i jeho přátelé na svobodě, ale nejspíš tušili, že ne na dlouho.

Michal Šmíd