Dobrovolník Mac: Taylor byl neřízená střela, moc neplánoval, pracoval 22 hodin

Taylor, jak si medik kvůli utajení říkal, denně nasazoval krk v ukrajinsko–ruské válce, aby zachránil život jiným. Patřil k těm, kterým se v české armádě říkávalo sběrači raněných a jeho úkolem bylo odvážet zraněné vojáky přímo z fronty do nemocnic v okolí Bachmutu. To se mu také stalo osudným.

Jeho kamarád o něm říká, že to byl akční blázen, se kterým držet tempo bylo neuvěřitelně náročné. „Pracoval 22 hodin, nezastavil se, jel na doraz,“ říká dobrovolník Mac.

Dobrovolný zdravotník Taylor na Ukrajině.Zdroj: se svolením Maca

Co se v ten den, kdy byl Taylor zraněný, vlastně stalo? 
Taylor pomáhal v bojové zóně nedaleko Bachmutu s evakuací zraněných vojáků a svážel je do nemocnice. Poslední den, před plánovaným odjezdem, čekal na další přesun raněných z bojové zóny a nedaleko jeho pozice explodoval minometný granát. Zezadu do hlavy ho zasáhla střepina, která pronikla hluboko do mozku. Převezli ho do Dnipra, kde ho operovali, pak do Kyjeva a Lvova, odkud byl přepraven do Čech do vojenské nemocnice. Tam bohužel v pondělí zemřel.

Jak jste tu zprávu o jeho smrti přijal? 
Nepřipouštěl jsem si lítost. Bral jsem to tak, že při tom, co děláme, je to vlastně běžný, že někdo umře. Ale teď, když jste se zeptala…..začnete zase přemýšlet jako člověk a dožene vás to k slzám. Nechcete si to připustit, ale je to v každém z nás.

Řekněte mi něco o Taylorovi. Kdy jste se vůbec vy dva potkali? 
Taylor se na pomoci Ukrajině aktivně podílel od prvních dnů války, kdy svážel materiál a podobně, takže jsme spolu z počátku mluvili hlavně po telefonu. Osobně jsme se potkali loni v srpnu, kdy jsme plánovali výjezd na Ukrajinu. Když jsem ho poznal osobně, říkal jsem si, že je to neskutečný blázen. Byl hodně aktivní, workoholik, co dokázal pracovat 22 hodin denně. Občas totéž vyžadoval po ostatních, ale držet s ním tempo bylo hodně náročný.

Speciální kurz taktické bojové medicíny na Kutnohorsku.

Čemu přisuzujete, že dokázal držel takové tempo a ve válce? 
Válka je hodně návyková. Kdo ji pozná toho vtahuje víc a víc. V podstatě se Taylor snažil jít neustále dopředu, dostat se dál a s každým zachráněným zraněným ho to motivovalo snažit se ještě víc a zachraňovat další. Přestože jsme se už pak v některých věcech neshodovali, protože pro mne už to bylo za hranicí.

Jak může být válka návyková? 
Chcete pomoct, chcete zachránit celý svět. Vidíte, že ta práce má smysl, že to, co děláte plní účel. A každý život, který zachráníte je právě to, co vás žene dál.

Předpokládám, že každý, kdo jde do války zná riziko… 
Ano, každý, kdo tam jde počítá s tím, že ho můžou zabít. Počítal s tím i Taylor. Těch kluků už tam zemřela spousta, patnáct českých dobrovolníků možná víc a hodně jich je zraněných. Takže všichni tam jdou s tím, že ví, že ta šance je velká, že to riziko tam je neustále.

Bojová zóna na Kutnohorsku. Navštívili jsme výcvik zdravotníků z Bachmutu

Říkal jste, že Taylor se pohyboval často na hraně… 
Byl jsem s ním v prosinci na výjezdu, to bylo vlastně naposled. Snažil se získat další peníze na vybavení, byl pod tlakem. To ho možná nutilo jít do většího rizika ve snaze získat lepší a akčnější záběry z fronty. To už bylo za hranou, žádné peníze za tohle nestojí. Je to stejné jako s hasiči – v první řadě nesmím ohrozit sebe a pak můžu zachraňovat. Když nebudete řešit svoji bezpečnost, ohrožujete další lidi a je to pořád dokola.

Byl takový od začátku? 
Dokud chtěl cvičit vojáky a zastával myšlenku, že máme větší cenu, když budeme dělat práci instruktorů, budeme předávat zkušenosti a vychovávat nové zdravotníky, bylo to fajn. Vyškolili jsme ve zdravotní přípravě, v taktice a bojové střelbě za měsíc 500 možná 700 lidí. Měl jsem obrovsky dobrý pocit z toho, že to má smysl, že tohle je přeci mnohem lepší než sedět někde v bahně v zákopu a čekat, že vystřelím na nepřítele. Jenže loni v říjnu přišla ofenziva a zlom nastal i u Taylora, začal se hodně tlačit dopředu, rozhodl se zachraňovat raněné vojáky na nulové linii, což skutečně několik týdnů dělal. Taylor byl neřízená střela, moc neplánoval, pracoval 22 hodin denně, nezastavil se.

Dobrovolný zdravotník z Bachmutu: Řidiči sanitek tady zažívají peklo

V tomhle zápřahu fungoval nepřetržitě? 
Z posledních zpráv, které od něj mám v telefonu bylo znát, že už je strašně unavený, že už toho má dost. Ale on tohle dokázal, jet na doraz, pak tady doma 14 dní zregeneroval a jel zase zpátky.

Byl učitelem i pro vás? 
Určitě, učil jsem se od něj nové postupy, se kterými jsem se během služby v armádě nesetkal. A ty jsem pak předávat dál ukrajinským vojákům. Získávali jsme spoustu cenných zkušeností, na které vás žádný kurz nepřipraví, přímo v terénu a během našeho působení na frontě jsme se dostávali čím dál víc k bojové línii. V Bachmutu jsme nejprve byli 14 dní, v následujících měsících se tyto pobyty na frontě prodlužovaly. Během našeho pobytu jsme se setkávali s těmi nejtěžšími případy zranění, co si člověk dokáže představit.

A co vy? Vrátíte se na Ukrajinu po tom, co se stalo vašemu kamarádovi? 
Za 14 dní nastupuju a teď už do přední linie. Mám tam další kamarády, kteří za to stojí… a pak bych si možná rád dal pauzu.