Záchranáři se často dočkají nadávek. Místo slov díků

Oceňuje, že přestože jsou vystaveni požadavku na setrvale stoprocentní výkon, mnozí zůstávají i po letech „sdrcaři“, kteří by neměnili. „Od počátku koronavirové pandemie jsem zaznamenal na adresu záchranářů mnoho slov obdivu,“ doplnil. S tím, že už méně se však ví o tom, že jejich současné postavení není zcela příznivé – a to hned v několika ohledech.

Pusu si otevře kdekdo

„Přeji vám, abyste mě nikdy nepotřebovali,“ prezentuje Heřman svoji odbornost na personálním portálu LinkedIn. Tam také objasňuje, co ho vedlo k opuštění byznysu, kde se věnoval oblasti lidských zdrojů (a dodnes se zabývá i konzultacemi v tomto oboru nebo koučováním), ale také činnosti obchodního manažera.

„Práce je dar, ne břemeno. Pro mě je práce především poslání,“ vysvětluje své rozhodnutí podílet se na budování psychologické služby u záchranky. A s využitím dosavadních zkušeností se nerozpakuje vyjadřovat v tom smyslu, že záchranáři jsou borci. Musí zvládat zátěž, náročné situace – a často jim to přístup ostatních neusnadní.

V některých nemocnicích zrušili polovinu operací, jinde žádné

„Přednedávnem jsem hovořil se záchranářkou, kterou při výjezdu nezvykle surově slovně napadla skupina přihlížejících,“ připomněl psycholog. S upozorněním na kontrast mezi tím, že pacientovi zachránila život – a sama prožila silný pocit vlastního ohrožení a bezmoci.

„Podtrhuje ho to, že na rozdíl od ostatních složek integrovaného záchranného systému nemají záchranáři statut úřední osoby, který by posílil jejich zákonnou ochranu,“ zdůraznil Heřman. „Přestože se jednalo o extrémní případ, obdobné situace nejsou výjimkou. Často navíc nezůstávají u slov a přechází do fyzické roviny,“ poznamenal.

Nevyjíždějí zbytečně?

Jako problém vidí Heřman pomyslné nůžky, které se podle něj rozevírají mezi nároky společnosti na péči a personálními kapacitami. Konkrétně má na mysli přivolání sanitky, když to není zapotřebí, protože se nejedná o stav ohrožení života nebo zdraví a věc by bylo možno řešit u praktického nebo jiného lékaře. I to se jeví jako téma pro psychologa: největší zátěží není stres při náročných zásazích, ale spíše dlouhodobá frustrace ze zásahů, které tak opodstatněné nejsou. „Kromě zdravotníků v terénu doléhá tento tlak i na operátory na telefonu,“ upozornil.

Potěšující pro záchranáře není ani porovnání jejich postavení s policisty i hasiči. Po letech spolupráce u stejných zásahů jsou oni těmi, kdo jako jediný nedostává výsluhy. „Na významu tím nabývá každé poděkování a vyjádření úcty, kterého se jim dostane,“ konstatoval psycholog.

Volat záchranáře je teď třeba trochu jinak