Vojta Hubinger - bojovník se životem složil hymnu

Beroun /ROZHOVOR/ - Rocker a sportovec. Začínal v době, která nebyla bigbítu úplně nakloněná. Prošel řadou kapel, které většinou i založil. Jeho srdeční záležitostí je skupina Moped. Sportuje, udržuje se v kondici. Rock a sport propojil v hymně, složené „na míru“ florbalovému klubu v Králově Dvoře.

Jak se tak zrodí název kapely Moped 56?
To se musíme vrátit do roku 1983. V Berouně jsem se dostal ke kapele, které jsme říkali Motorový kolo. Ani už nevím proč, tenkrát názvy vznikaly jako okamžité nápady. Jenže se to nějak nelíbilo tehdejším „regulátorům kultury“, tak jsme to zjednodušili na Moped, což je vlastně takový vyšší level motorového kola. Ta číslovka (rok mého narození) přibyla až při obnovení činnosti v roce 2009-10. Doménu moped.cz už měl registrovánu nějaký strojař z Moravy. Nebyl přístupný kompromisům, hned se oháněl soudy. Tak právník poradil prostě k tomu přidat číslo a bylo po problému.

Takže byli muzikanti, nástroje, byl název a začalo se hrát?
Hrávali jsme na tanečních zábavách, beatových přehlídkách, kapelou přitom prošli zajímaví lidé. Nejlepší období asi bylo v letech 1985 - 88, kdy u nás hrál na basovou kytaru Vilda Čok. V době, kdy měl Pražský výběr „zaracha“. Nebyla to vůbec lehká doba a konkrétně bigbítu moc nepřála. I já měl jednu dobu zabavený pas, abych nemohl cestovat. V době, kdy jsme jezdili hrát do východního Německa, Polska, Maďarska…

Pak ale „totáč“ zkrachoval a bigbít začal místo cenzora regulovat volný trh…
To jsme vydali první CD, natáčeli jsme ho na Slovensku v Martině. Přivezli jsme ho ukázat na Supraphon. Zaujali jsme, ale „doporučili“ nám změnit název. Bylo to období, kdy muselo být vše nové… Tak jsem se rozhodl pro „Lady Jane“ podle písně od Rolling Stones, které mám rád. Získali jsme smlouvu na 5 let a 3 desky. No, vydrželo to dva roky, pak mne to přestalo bavit, nebylo to ono, nebyli jsme to my. Tak jsme se vrátili k názvu Moped, vydali nějaké singly, něco se objevilo na kompilacích. Natočili jsme třetí CD, nějaké klipy. Nějak nás to ale semlelo a v roce 2001 jsme ukončili činnost. Konkrétně já z rodinných důvodů. Vše jsem prodal…

Dnes už víme, že to nebyl definitivní konec.
Přelom nastal v roce 2006. Tehdy jsem hodně sportoval. No a na závodech horských kol jsem si zlomil páteř. Při rekonvalescenci jsem měl čas na přemýšlení a došlo mi, že se musím vrátit, že musím zase dělat muziku. Trochu ale odbočím a vrátím se k tomu, co mne po tom pádu dostalo nejvíc. Ležel jsem tam u cesty snad hodinu a půl, dva metry kolem mne svištěl jeden závodník za druhým, a nikdo z nich nezastavil. Byl to amatérský závod, ale všem šlo tolik o výsledky, že mi nevěnovali pozornost. Vlastně až po konci závodu mne našel starší pár, co šel k sobě na chatu a zavolal pomoc.

To je slušná facka do tváře fair-play. Na sport jste ale nezanevřel. Paradoxně sportování někdy doprovází „nevázaný“ rockerský život. Třeba u těch zmiňovaných „Stounů“. Když tu byli naposledy, četl jsem takovou úvahu na téma „jak to, že jsou ještě naživu.“
O tom vím. Otec Micka Jaggera ho jako tělocvikář vedl ke sportu a on každý den běhá. Keith Richards si při jeho „porušování životosprávy“ zase vždy mohl dovolit ten nejčistší „martoš“ – skoro se chce říct „biodrogy“. Já ale jdu spíše tou první cestou. Měl jsem tříštivě zlomený 6. obratel, podle doktorů už bych neměl nic namáhavého dělat. Ale to by nešlo, to by byl konec. Má rád fotbal, pořád jezdím na kole, běhám, hraju tenis. Musím být v kondici, abych pak na pódiu jen nestál jako špalek.

Tak tedy zpět na pódium.
V roce 2008 jsem dal dohromady bluesrockové seskupení, které jsem nazval Pins and Needles – taková alegorie na skladbu Smokie. Koncertovali jsme, nahráli CD u Miloše "Dodo" Doležala v Žirovnici – jako ostatně většinu našich CD. Pořád jsem ale tíhnul k tomu Mopedu, a tak jsem se nakonec dal dohromady s kluky z Prahy, kteří zrovna hledali název pro kapelu. Dal jsem do toho značku, kterou vlastním. "Nadrtili" jsme "mopeďáckej" repertoár, vydali další CD pod názvem "Vo co de". V roce 2016 jsme natočili CD "Eyes in the sky" a 12. prosince bude křest 12. křest nové desky "Cvokhaus."

Měnil se nějak hudební styl Mopedu?
Je pravda, že naše desky nejsou stejné. V začátcích byl ryzí rock. Období s Vildou Čokem bylo divočejší, více punkové. Kolem roku 90 to byl opět spíše bigbít. Když jsme v roce 1993 vyhráli Beatsalon, škatulkovali nás jako novou vlnu, punk. Po obnovení Mopedu jsem se vrátil k tomu období s Vildou, natočili jsme zpětně písničky, které jsme tehdy s ním nevydali. Teď nás zařazují jako punkrock, já říkám prostě rock. Pravda, texty jsou drsnější, útočnější.

A co nástroje, aparatura?
Jsem věrný kytarám Gibson Les Paul Junior, Fender Stratocaster a Fender Telecaster. Používám přitom zesilovače Bogner Goldfinger 90 a Petersburg 100 a kytarové boxy Marshall 1960 AV.

Takže při koncertu „do tmy svítí rudé oči Maršálů“ jak o tom zpívá Olda Říha a Katapult. Proč jste se nestal profesionálním hudebníkem?
Zkrátka jsem nikdy neudělal ten poslední krůček - vykašlat se na zaměstnání. Odrazovaly mne příklady těch, kteří hrávali po barech, často v několika kapelách, a přitom rezignovali na svoji tvorbu. Dneska je tu analogie s muzikály, které hudebníky živí a vydělávají jim na vlastní věci. Třeba takový Kamil Střihavka má Leaders, ale věnuje jim tak čtvrt roku, jinak je vytížený v muzikálech. To samé instrumentalisti, i ten Vilda Čok, jezdí s kapelou v létě na festivaly, jinak působí ve 3-4 muzikálech. A tím jsme možná zůstali ve druhé lize rocku, zatímco profíkům se občas otevřely zajímavé dveře, když byli ve správný čas na správném místě.

I v hudbě jste lokálním patriotem. Třeba ve věci „Berounských letorostů“.
Cítil jsem, že tomuto festivalu po více než 10 letech konání trochu dochází dech. Vloni nebyl, letos to hrozilo zase. Tak jsem nabídl zakladateli, senátorovi Jiřímu Oberfalzerovi, ať mi tu značku propůjčí. A v půlce září jsme ho uspořádali - možná menší než obvykle, ale přece. Aby byla kontinuita. S přispěním města Králův Dvůr a za menší účasti města Beroun. Přišlo1 500 lidí, podívat se na solidní kapely. Příští rok to už bude zase o něco větší.

A jak to tedy bylo s tou florbalovou hymnou?
Tenhle příběh má kořeny v Pardubicích. Před rokem a půl jsme tam hráli v klubu Ponorka a na podnět přítomné ředitelky sdružení Elvíra, které se stará o znevýhodněné děti, jsem pro ně složil písničku. Paní ředitelka se tím pochlubila předsedovi tamního florbalového klubu a už jsem psal hymnu pro ně. Když se to dozvěděli „Kópové“ (bratři Tomáš a Jaroslav Pokorní – pozn. redakce) z králodvorského florbalového klubu, měli jasnou otázku – a pro nás nic? Měli pravdu, vždyť můj jedenáctiletý syn Vojta tam hraje. Tak jsem apeloval na město, aby zaplatilo nahrávku ve studiu – tentokrát v Uhříněvsi u Petra Koláře. To se stalo, ale držel jsem to v tajnosti, vědělo to jen pár zasvěcených. No a nedávno na skotských slavnostech se hymna představila, zahráli jsme ji s Mopedem živě, městu a klubu jsme dali CD s nahrávkou. Je to hezký pocit, když ji slyším hrát na utkáních…

A jde někdo z potomků v hudebních stopách?
Tak dětí mám pět, se současnou ženou Pavlou dva syny ve věku 7 a 11 let. Doma všechno vybavení je. Mladší Pavlík zkouší bubnovat, občas i Vojta. Nechávám tomu volný průběh. Sluch mají dobrý, zpěv jim jde, tak uvidíme. Prozatím chci, aby byl z Vojty dobrý florbalista, rád si pak občas zaletím se na něj podívat do Švédska na tamní ligu. (říká se smíchem)

A co vy - určitě se nechystáte házet kytaru do žita?
Rád bych tomu dal ještě tak pět let. Pak se uvidí. Kdyby to mělo být takové „trápení starých medvědů“, tak toho nechám. Ale uvidíme, nechci dělat definitivní závěry. Manželce jsem řekl, že dokud vynesu padesátikilovou bednu od aparatury do patra do zkušebny, tak budu pokračovat. Až to jednou nedám, bude nejspíš konec. Takže vidíte - i tady je motivace ke sportovnímu tréninku.