Život Milana Jury je odjakživa spojen s koňmi. Na svět přišel v rodinném hospodářství ve slovenském Nižném Slavkově blízko Levočských vrchů. Už od dětství pomáhal otci na soukromé farmě, která na Slovensku směla být provozována až do roku 1975. Do Česka se přiženil v osmdesátých letech. Dnes žije v Brdech, kde už čtvrt století stahuje dřevo pro Vojenské lesy a statky České republiky.

„Manželka měla tátu, který rovněž pocházel z naší vesnice. Ten kdysi dělal tady na uranu a ve Slavkově měli chalupu, kam každý rok jezdili na dovolenou. Tam jsme se s manželkou poznali. Vzali jsem se krátce před vojnou v roce 1986,“ vypráví Milan Jura.

Ještě než se vrátil k milované práci s koňmi, pracoval několik let na uranové šachtě v Příbrami. Další rok tahal dřevo v šumavských lesích a pak se vrátil na Příbramsko. „Na Šumavě jsem si koníka pronajal, v lese se tam dělala práce všeho druhu. Pak jsem tady ve vojenských lesích od ledna do května 1996 působil jako živnostník, tehdy jen s pilou, ale už věděli, že mám zájem pracovat s koňmi. A právě toho jara se uvolnilo místo na lesní správě v Obecnici, kde jsem se ke koním vrátil,“ vzpomíná.

Kůň se umí vyhnout mladým stromkům

Velkou výhodou práce s koněm v lese podle Jury je, že se zvíře umí v terénu opatrně pohybovat. Netrpí tak okolní příroda, jako když do lesa vjede technika. „Nemám nic proti mechanizaci, dnes je určitě potřebná a důležitá, ale práce s koněm je taková čistá a šetrná. Kůň jde tam, kam ho pošlete, a přitom se umí vyhnout mladým stromkům, nerozbahní terén, takže nepoškodí půdní bonitu, a neodře vzrostlé stromy. Práce to je sice v porovnání s technikou pomalejší, ale šetříte les,“ vysvětluje Milan Jura.

Přestože se jedná o nenahraditelný způsob hospodaření v lesích, stahování dřeva s tažnými koňmi nemá oficiální status řemesla. „Vedou se diskuze, jestli se tato práce dá nazývat řemeslem. Kdo má koně a pracuje v lese, tomu se říká ‚kočí v lese‘. Máme tu zedníka, soustružníka, elektrikáře, ale je obrovská škoda, že nelze získat výuční list kočího. Tohle už je léta otevřené téma,“ říká Jura.

Kočích, kteří se vydávají s koňmi do lesů těžit dřevo, přitom ubývá. „Už nás moc nezůstalo – i když jsou mezi námi i mladší ročníky, většina z nás už je v pokročilém věku. Chtěli bychom tuto práci udržet. Nyní to hodně záleží na správcích lesů, protože pokud ty koně neuplatníme zde, tak už téměř nikde,“ konstatuje.

Řemeslo přitom nabízí poměrně dobré možnosti výdělku. Často ale lesním kočím konkuruje levnější způsob těžby dřeva právě za pomocí techniky. „Vyděláte si dobře, pokud ten kůň má zajištěnu pravidelnou práci – určitě by tedy neměl být tři týdny v měsíci doma. Pak si na sebe s přehledem vydělá. Bohužel ale práce kvůli mechanizaci docela ubylo,“ popisuje současnou situaci Milan Jura.

K práci s koňmi je nezbytná trpělivost

Důležité je, aby byl člověk připraven se o svého koňského společníka denně starat, což mimo jiné zahrnuje časné ranní stávání. Práce lesního kočího tak vyžaduje odhodlanost a disciplínu, nesmí chybět ani kladný vztah k přírodě. „Práci s koňmi nemůže dělat někdo, kdo nemá trpělivost. Jsou to osobnosti, a především mladšího koně musíte takzvaně zaučit a sednout si s ním. Pokud se o něho hezky staráte, je vám pak vděčný. Je to ale práce na 24 hodin denně, kdy ho musíte nakrmit jak ve všední den, tak v neděli nebo třeba na Štědrý den a na silvestra. To se dá možná brát za jakousi nevýhodu,“ říká s úsměvem.

Milanu Jurovi dělá v lese společnost šestiletý Jack. Jde o norické plemeno tažného koně. „Je to velice poslušný kůň, takový profesor v lese. Pak mám tříletého těžkého koně z Holandska, belgického chladnokrevníka Montyho. Společně se pořád učíme, ale už je velmi poslušný jak na péči, tak na lesní práci,“ dodává Milan Jura.

Jak dlouho by měl kůň v lese pracovat, záleží na jeho zdravotním stavu a kondici zvířete. „Pokud je ten kůň zdravý a kočí ho neužene, může to být deset až patnáct let. Déle už bych ho v lese netrápil. I kdyby třeba šlo o lehčí práci, už je to přece jen důchodce,“ uzavírá kočí z Brd.