A právě v prosinci 2014 měla za sebou další party. Nevyspalá čekala na svého tátu, až ji odveze domů. Od rána jí nebylo dobře, bolela ji hlava. Všechno ale přičítala alkoholu z minulého večera. Když táta přijel, jediné, co si pamatuje, je, jak na něj hystericky křičela. „Byla jsem nepříčetná a připadala jsem si jako ve snu. Brečela jsem, křičela…“ Probudila se až na JIPce s rozkousanými rty a bolavou hlavou.
„Když do pokoje vešli rodiče, viděla jsem taťkovy pokousané ruce… Ano, ode mě,“ vzpomínala Sabina. Postupně se dozvěděla, co se stalo. Když šli spolu chodbou v paneláku, přestala reagovat. Táta si myslel, že si z něj dělá srandu. Sabina ale najednou vyjekla, zahodila mobil, praštila se hlavou o schránky a zřítila se k zemi.
„Bylo to tak rychlé, že mě taťka nestihl chytit. V nemocnici mi zjistili otřes mozku… A po různých vyšetřeních a testech se zjistilo, že jsem prodělala epileptický záchvat.“
Dlouho nechápala, proč zrovna ona. Proč zrovna ona, která byla odmala velmi aktivní dítě, milovala pohyb, chodila od čtyř let na kickbox… „Byla jsem dokonce i členkou reprezentace ČR. A i když si myslím, že jsem více ran rozdala, než dostala, tak je pravda, že těch ran do hlavy bylo hodně. A i přes helmu byly cítit.“
Minulý rok byl pro Sabinu jeden z těch nejlepších. Kromě nalezení partnera dostala povolení od neuroložky udělat si řidičský průkaz. „Vím, že to bude zkouška, výzva, ale hlavně zodpovědnost. Nesednout si do auta, když se nebudu cítit, nehrát si na hrdinku, že přeci všechno zvládnu. Ne. Sklopit uši a poslechnout své tělo.“
Když se Sabiny ptám, co se jí nyní vybaví na první dobrou, když se řekne epilepsie, neváhá. „Změna. Změna, která po diagnóze nastala v mém životě. Trvalo dlouho, než jsem se s epilepsií dokázala smířit a sžít. Ale změna znamená posun. A je jen na nás, jestli to bude posun dopředu či dozadu. Po těch letech ji beru jako super sílu, která mě upozorní a ozve se, když je v mém životě něco špatně.“
Většina lidí má Sabinu za zdravého člověka. „Je to v pořádku. Chci, aby se se mnou jednalo jako se zdravou bytostí. Ale někdy se to sejde a necítím se ok. Psychicky ani fyzicky. Epilepsie není jako zlomená noha. Nejde na první pohled vidět, ale je tam.“
Epilepsie naučila Sabinu poslouchat tělo. Nastavit si hranice a naučit se říkat NE. „Zároveň jsem se naučila chovat slušně i k ostatním. Nikdy nevíte, čím si ten druhý prochází. Nemusí to být totiž vidět na první pohled… Stejně jako epilepsie.“
Společnost E ve zkratce:
Nezisková organizace pomáhá pacientům s epilepsií.
Součástí je i sociální podnik Aranžérie, kde jsou zaměstnaní mimo jiné epileptici.
Roční rozpočet je cca 6,5 milionu korun.
