Kliknutím zvětšíteLadislav Kročák ve svých vzpomínkách pro Paměť národa hovoří o tom, jak mu v dětství učarovala postava Vinnetoua: „Byl to chlap čestný, pravdomluvný, a když o něco šlo, uměl i vystřelit. To byla moje autorita.“ Právě tato dětská inspirace ho později v dospělosti přivedla do subkultury československých „Indiánů“, jedné z mnoha odnoží trampingu. „Za socialismu bylo pro mě trampování nejsmysluplnější činnost. Trampským rájem byly brdské lesy, tam jsme jezdili celý život. V trampování byly různé přístupy. Jedněm šlo hlavně o to, někde se přes víkend ožrat, jiní ty dva volné dny prochodili po lesích. My patřili mezi ty toulavé,“ vypráví Ladislav Kročák. K trampskému hnutí a zájmu o kulturu Indiánů přivedl i svou ženu Milenu, kterou potkal v prvním ročníku na střední škole.
Bylo mnoho důvodů, proč lidé propadli kouzlu trampingu: díky četbě foglarovek, skrze spřízněnost hudebního vkusu, přes své rodiče nebo partnery anebo prostě z lásky k přírodě a volnosti.
„Byla to příležitost cítit se svobodně. Být svobodný, dělat si, co člověk chtěl,“ říká Jan Pijáček.
Mnoho mladých lidí před rokem 1989 tramping přitahoval proto, že stál mimo veškeré oficiální struktury a organizace. Přesně to byl také důvod, proč byl pro komunistický režim tak zneklidňující.
Od krvavého potlachu v Jetřichovicích do Osady pštrosů
Trampové u nás vyjížděli do přírody už za první republiky, vydávali se zejména na jih od Prahy do povodí Vltavy a Sázavy. První trampská osada, která později nesla název Ztracená naděje, byla u Vltavy založena roku 1918.
Většina trampů se o politiku moc nezajímala, někteří ale byli za první republiky i levicově orientovaní. To jim ovšem po roce 1948 moc nepomohlo. Pro komunistický režim byli a priori podezřelí: vadila jejich nechuť oficiálně se organizovat stejně jako jejich obdiv k Divokému západu a tendence nosit součásti amerických uniforem. Ještě jim přitěžovalo, že mnozí z nich měli kořeny ve skautingu.
V padesátých letech se stávali terčem kritiky kvůli nedbalému zjevu, falešné sentimentalitě a romantismu, který se údajně pro dnešní dobu nehodí. Potlachy v té době často rozháněla policie a někdy trampy odvážela na nucené brigády. Jedním z nejkřiklavějších případů byl „krvavý potlach“ v červenci 1963 v Jetřichovicích na Děčínsku, kde útvar VB a Lidových milicí se psy přepadl a do krve ztloukl shromáždění trampské osady Vlčice.
V polovině šedesátých let se situace přece jen začala trochu uvolňovat. Svůj podíl na tom měl i velmi populární časopis Mladý svět. „Otevřeli jsme diskuzi o trampingu. Vznikla rubrika Táborový oheň a v redakci se založila Osada pštrosů. Měli jsme spojení s bratry Ryvolovými a osadou Zlatý klíč,“ říká k tomu tehdejší redaktor Jaroslav Weigel, pozdější dlouholetý člen Divadla Járy Cimrmana.
Roku 1967 vznikl festival trampské, folkové a country hudby Porta, který až do roku 1989 v Československu zůstal jednou ze zásadních hudebních událostí. Dočasnou benevolenci k trampskému hnutí ovšem provázela snaha začlenit ho pod křídla Československého svazu mládeže, což většina šerifů trampských osad rezolutně odmítla. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se pak mnoho trampů vydalo hledat skutečný Divoký západ a zůstali za hranicemi.
Uklízíš v lese? Dostaneš obuškem!
Československý tramping měl mnoho různých odstínů. Někteří trampové zároveň jezdilli na setkání woodcrafterů z Ligy lesní moudrosti, kteří se někdy, podobně jako skauti, ukrývali pod hlavičkou turistických oddílů mládeže. Jiní – tak jako Milena a Ladislav Kročákovi – propadli kouzlu indiánské kultury, nosili kožené oděvy, vyšívali si nesmírně pracné korálkové pásy, vyráběli si nástroje a jezdili tábořit do teepee.
„Potkávali jsme se s velkou nepřízní policajtů. Občas se stalo, že některé z lidí, kteří v lese sbírali plechovky, odtáhli na policejní stanici, vylískali je tam, zavezli je do lesa a zase je vypustili,“ vypráví Jan Pijáček, jenž patřil k trampům, kteří měli blízko k ekologickému hnutí:
V době normalizace nastaly pro tramping opět horší časy. Komunistický režim se nespokojoval s tím, že mnoho tradičních trampských údolí bylo zatopeno kvůli stavbě přehrad, trampské časopisy založené roku 1968 znovu přestaly vycházet a Porta přežívala pod dohledem cenzury. Trampové byli vystaveni systematické policejní šikaně, ke které bylo ovšem těžké nalézt nějaký formální důvod, a tak se nejčastěji omezovala na kontroly občanských průkazů a slovní obtěžování: „Běžně se stávalo, že na nádraží zastavilo žlutobílé auto VB, vyskákali příslušníci a všechny trampy kontrolovali, zapisovali si údaje z občanek, vyptávali se, kam jedeme, proč tam jedeme a tak dále,“ říká Věra Náhlíková. „Když se někde konaly nějaké ohně, často přišli s tím, že to je zakázané, že to musíme rozpustit, a zase nás všechny zkontrolovali.“
Jak uvádí Ladislav Kročák, k policejní perlustraci úplně postačoval trampský vzhled, kvůli němuž mívali podobné potíže jako máničky a příslušníci undergroundu: „To bylo jak červený hadr, když jste šli v čundráckém. Když jsem šel po Václaváku, stihli mě třikrát zkontrolovat a dvakrát se mě ptali, proč mám ty vousy a vlasy a zapisovali si občanku.“
Běžnou praxí bylo také odstřihování nášivek na oděvech s nápisem U.S. - trampové se někdy vymlouvali, že jde o zkratku „uhelné sklady“ - a odřezávání domovenek s označením trampské osady. „Máte tu organizaci registrovanou? Nemáte. Tak to nesmíte nosit,“ argumentovali policisté. I v sedmdesátých letech se ještě stávalo, že Veřejná bezpečnost trampy bezdůvodně ztloukla. Kamil Mihál vzpomíná na policejní zásah na Malé Americe u Berouna, kde trampy přepadla policie: „Kamarád měl na zádech a na nohách jasně viditelné podlitiny od obušku, tak jsme šli k doktorovi na pohotovost. ,Od čeho to máte?‘ ,Zbouchali nás policajti.‘ Jak to uslyšel, vyhodil nás, že s tím nechce mít nic společného. Ani si nic nezapsal.“
Přišel pokyn: zlikvidovat
Velká dynamitová show – tak trampové později nazývali dramatický incident z roku 1977, kdy příslušníci Veřejné bezpečnost pomocí výbušnin vyhodili do vzduchu desítky trampských chat v Brdech. „Byly to nízké přístřešky s plochou několika metrů, střecha z kulatiny, na tom nějaký igelit, aby bylo kam zalézt, když pršelo,“ vzpomíná Ladislav Kročák. „Jednou jsme k takovému tábořišti dorazili za tmy a viděli kusy igelitu na stromech. Přístřešek byl zničený trhavinou, aby s tím neměli moc práce. Vyspali jsme se pod širákem, ráno to uklidili a šli se podívat po dalších kempech. Tenkrát takto zlikvidovali na osmdesát tábořišť v Brdech během jednoho týdne. Nechali jsme to měsíc odležet a začali stavět znova.“
K ničení trampských přístřešků v Brdech se pro Paměť národa vyjádřil i Jaroslav Lamr, který v té době pracoval jako příslušník Státní bezpečnosti v Příbrami: „Byla tendence to trampské hnutí rozbít nebo ho infiltrovat svými lidmi.“
„Těžce jsem nesl, když se do Brd pořádaly výpravy a ničily se skautské osady, místa s totemy nebo perfektně udělaná místa na potlachy. Přišel pokyn: zlikvidovat. Já jsem byl tvrdě proti tomu. Dohadoval jsem se s klukem, který to měl na starosti. Ale tak zněl rozkaz a ani on na tom nemohl nic změnit,“ dodává Jaroslav Lamr.
Skupiny se propojily
Trampové se zprvu o politiku většinou nezajímali, ale jak se dostávali do hledáčku Státní bezpečnosti, postupně si začínali uvědomovat, že jsou na jedné lodi s dalšími představiteli opozice.
Pro Věru Náhlíkovou tato cesta začala prací pro samizdatový časopis Dým, který pomáhala rozmnožovat a distribuovat. Přitom ji napadlo založit časopis určený speciálně pro trampy z Plzně. „Úplně apoliticky jsme si založili vlastní časopis Pajda. Měli jsme mezi sebou šikovné výtvarníky, lidi, kteří byli schopní psát na stroji, i lidi, kteří měli básnické střevo,“ popisuje Věra vznik časopisu. „Později se však ukázalo, že jsme tam měli i někoho, kdo nás vlastně… práskal a byl tam nasazen,“ dodává Věra.
Když celá redakce musela k výslechu, dostávali rady a odbornou pomoc od pražských členů VONS. „Tak jsme se vzájemně přiblížili a mohli jsme si předávat další informace,“ popisuje Věra Náhlíková, která postupně přešla i k množení esejí Václava Havla, Pamětí Václava Černého nebo děl Egona Bondyho. „Celé se to vlastně zpolitizovalo a ty skupiny se propojily.“
Trampové zpočátku nestáli v otevřené opozici vůči normalizačnímu režimu - ten si z nich nepřátele vyrobil sám.
Barbora Šťastná
18
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
