Ve svých vzpomínkách pro Paměť národa, natočených v letech 2015 a 2018, Petr Uhl zmínil úsměvnou historku, která dobře ilustruje jeho mnohaleté střetávání s komunistickým režimem. Došlo k ní v srpnu 1974, v den jeho svatby s Annou Šabatovou na smíchovském národním výboru. Před obřadem se Petr Uhl zeptal oddávajícího úředníka, jestli hodlá ve své řeči mluvit o socialismu, a úředník přisvědčil. „Víte, tady je takový problém,“ oponoval ženich. „Já i moje budoucí žena jsme socialisté, k socialismu se hlásíme a kvůli tomu jsme byli vězněni. Máte-li k nám úctu, mohl byste socialismus v té řeči vynechat?“ Úředník se ošíval, ale vyhověl mu. 

K levicovým postojům dospěl Petr Uhl už během studia na strojní fakultě ČVUT: „Přihlásil jsem se k marxismu, četl jsem díla Trockého, Ernesta Mandela, Isaaca Deutschera.“ Když ho spolužák oslovil s nabídkou členství v KSČ, vzal si týden na rozmyšlenou: „Skutečně jsem o tom přemýšlel, nebylo to pouhé vyhýbání se konečnému rozhodnutí. Nakonec jsem dospěl k názoru, že ta strana není zevnitř reformovatelná. Upřímně jsem mu řekl, že do KŠC nevstoupím, cítil jsem se natolik marxistou, že jsem to nemohl udělat.“ Spíše než českoslovenští aparátčíci mu byla blízká svobodomyslná levicově orientovaná mládež ze Západu.

„Tvrdošíjně lpí na svých názorech.“

Srpnová okupace roku 1968 jej zastihla v Paříži, o emigraci ale ani moment neuvažoval. Na protest proti nastupující normalizaci založil na podzim 1968 Hnutí revoluční mládeže. Jeho přívrženci byli trockisté, maoisté, anarchisté, sympatizanti Che Guevary - zkrátka všichni, kdo nebyli spokojeni s tím, jak československé vedení po srpnu 1968 rychle upouští od reforem Pražského jara: „Říkal jsem svým přátelům: ,Vždy jsme podporovali Dubčeka, tak ho podporujme i nadále tím, že se budeme stavět proti jeho dnešním postojům. Proti Dubčekovi - za Dubčeka.’“ V prosinci 1969 se Petr Uhl spolu s dalšími osmnácti členy Hnutí revoluční mládeže stali obětí tehdejších tzv. „pendrekových zákonů“.

Ilustrační foto.
Některé osobní vlaky dojezdí. Další větší vlna škrtů se nyní nechystá

Ve vězení na Ruzyni ho zadržovali čtrnáct dní bez udání důvodu a později byl odsouzen ke čtyřem letům nepodmíněně, s odůvodněním, že „tvrdošíjně lpí na svých názorech a navádí spoluobviněné, aby mluvili proti socialistickému státnímu zřízení“. Šlo o první velký politický proces na začátku normalizace. 

Čtyři roky věznění v Mírově a v Plzni na Borech byly velmi tvrdé, Petru Uhlovi však přece jen přinesly něco pozitivního: na Borech se totiž seznámil se svým budoucím švagrem Janem Šabatou. Když ho šel po propuštění navštívit, poznal svou budoucí ženu Annu Šabatovou. Za čtyři měsíce od seznámení se vzali. Rychlý sňatek, který Petr Uhl s úsměvem popisoval jako „spojení pražské a brněnské opozice“, měl i svůj praktický význam: jako manželka by mu totiž mohla posílat balíky během případného dalšího uvěznění, s nímž Petr Uhl téměř najisto počítal. 

V centru pozornosti StB

V prosinci 1976 se Petr Uhl a Anna Šabatová se stali spoluautory a signatáři prohlášení Charty 77. V té době žili spolu v Praze na Vinohradech, měli jednoročního syna Pavla a zanedlouho se měla narodit dcera Saša. Když potřebovali prodiskutovat něco, co se týkalo Charty, chodili na půdu věšet dětské plenky; obávali se totiž, že doma by mohli být odposloucháváni.

Dohled Státní bezpečnosti po podpisu Charty opravdu výrazně zesílil: „tajní“ ho sledovali každý den od rána do devíti večer. „Někdy chodili dva metry za mnou a snažili se odposlouchávat, co si říkám se svým společníkem. Jindy najednou skočili přede mě a fotografovali nás. Anebo legitimovali toho, s kým jsem zrovna šel, a potom si ho volali na výslech,“ vzpomínal. Z těch dob mu zůstal odpor vůči oslovení „pane inženýre“, protože mimo jiné i tím ho příslušníci StB ponižovali: „Vidíte, jak jste skončil, pane inženýre?“

Ilustrační fotografie
Místo stipendií školy nabídnou žákům něco jiného. Za stejné peníze

Kromě Charty 77 byl Petr Uhl také zakládajícím členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který vznikl v dubnu 1978. Pronásledovaným lidem zajišťoval pomoc finanční či právní, ale i psychickou podporu. Pomáhal také případy perzekuce medializovat v zahraničí, protože vůči mezinárodně známým disidentům si totalitní režim dovolil méně.

Členové VONS (většina z nich současně i signatáři Charty 77) byli pozatýkáni v roce 1979 a deset nejaktivnějších bylo uvězněno. Petr Uhl, označený soudem za „nebezpečného recidivistu“, dostal trest pět a půl roku. Začátek druhého věznění pokládal za vůbec nejtěžší období v historii Charty, moment největší beznaděje, kdy se obával, že signatáři, kteří zůstali na svobodě, přeruší svou činnost. „V Ruzyni mě denně vyváděli na dvorek, kde byly jednotlivé kóje oddělené plotem. Byly tam takové dřevěné dveře - a do těch jednoho dne někdo kamínkem vyryl nápis: ,Do VONS vstoupilo dvanáct nových členů.’ Já jsem tomu uvěřil a ulevilo se mi. Všichni jsme se upínali k tomu, jestli Charta bude pokračovat, jestli naše oběť měla smysl.“

Nezávislá média v totalitním státu

V opozici se Petr Uhl věnoval také novinářské činnosti. Byl jedním z iniciátorů vydávání bulletinu Infoch - Informace o Chartě 77. Později na konci roku 1988 se podílel na založení Východoevropské informační agentury (VIA) s pobočkami ve Varšavě, v Budapešti a ve Vilniusu. Agentura šířila informace nezávislé na oficiálních médiích a dodávala je na Západ. „Na Hlavní poště v Jindřišské ulici už v té době bylo možné zřídit si faxovou schránku a pošťák nosil faxy až domů. Když to srovnám se sedmdesátými lety, bylo to naprosto neskutečné. Fax, xerox, telefon - to všechno přispělo k pádu tehdejšího režimu,“ vysvětlil Petr Uhl.

Jako novinář sehrál svou roli i v dění po demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989. Bratři Payneovi mu předali nahrávku s výpovědí Drahomíry Dražské o tom, že na Národní třídě byl zabit student matematicko-fyzikální fakulty Martin Šmíd. Petr Uhl o tom referoval do francouzské agentury AFP a do Svobodné Evropy, s výhradou, že jde o nezaručenou zprávu. Později došel k závěru, že zpráva není pravdivá, a tak opět kontaktoval agentury a média ve snaze ji zpochybnit. Ale fáma už mezitím začala žít vlastním životem.

U budoucí stanice metra D Olbrachtova plánuje developerská firma Velska několik domů s byty, obchody a kancelářemi. U stanice Nové Dvory chce stavět město.
Stanice metra trasy D přitahují pozornost developerů a také města

V pondělí 20. listopadu byl Petr Uhl cestou do práce zatčen za šíření poplašné zprávy a poškozování zájmů republiky v cizině. Opět se ocitl ve vyšetřovací vazbě. Propustili ho po šesti dnech. „Jel jsem domů - a tam byl úplně jiný svět,“ konstatuje.

Druhý den zamířil Petr Uhl na demonstraci na Letnou, kde předstoupil před stovky tisíc lidí: „Přiznal jsem svůj omyl, omluvil jsem se jim za tu nepravdivou informaci. A ten dav začal skandovat: ,Nevadí, nevadí.’“

Od roku 1990 pracoval Petr Uhl v médiích - dva roky byl generálním ředitelem ČTK - ale věnoval se i politice, zasedl ve Federálním shromáždění jako poslanec za Občanské fórum. Později byl šéfredaktorem Listů Jiřího Pelikána, psal pro deník Právo a byl zmocněncem Rady pro lidská práva.

Jeho názory zůstaly i po roce 1990 velmi vyhraněné: „Sepsal jsem takový text, v němž jsem zavázal svou rodinu, že ani po mé smrti nikdo z nich nesmí požádat o to, abych byl oficiálně zařazen mezi účastníky třetího odboje,“ řekl v rozhovoru pro Paměť národa. Reagoval tak na to, že podle jeho názoru se po pádu komunismu dostávalo až příliš pozornosti bratřím Mašínům. „Nelíbí se mi, že hrdinství je dnes poměřováno násilím, že z násilí se stalo jakési kritérium cti,“ konstatoval. On sám se vždy řídil celoživotní zásadou svého otce, který říkal: „Užití násilí je od ďábla, i kdyby bylo ospravedlněno morálně správnými cíli.“

Barbora Šťastná