Tento objev měl zásadní význam pro pochopení původu meteoritů, připomněl Suchan. Šlo o výsledek dvoustaničního programu, který od roku 1951 organizoval Zdeněk Ceplecha z tehdejšího Astronomického ústavu Československé akademie věd. „Dne 7. dubna 1959 byl vyfotografován bolid Příbram – a na základě vypočtené dráhy byly následně nalezeny meteority,“ připomněl Suchan tehdejší úspěch, umožněný snímkováním oblohy z observatoří v Ondřejově a v Prčici.

Po tomto světovém úspěchu Zdeněk Ceplecha v roce 1963 založil Evropskou bolidovou síť. Ta po několika modernizacích pracuje dodnes – a její kamery poskytují velmi přesná data. Fotografování pádu meteoritů přispělo k odhalení dalších meteoritů „s rodokmenem“. Těch je dnes je na světě evidováno 35 – přičemž 19 z nich bylo nalezeno za přispění českých výpočtů. Včetně trojice meteoritů Neuschwanstein, které 6. dubna 2002 dopadly do hraniční oblasti mezi Německem a Rakouskem poblíž známého bavorského hradu Neuschwanstein. Označují se za „dvojčata“ těch příbramských, a to díky velmi podobné dráze. Historie se tedy téměř přesně opakovala po 43 letech – také na počátku dubna – a pouze ve vzdálenosti necelých 350 kilometrů.

Právě příběh Příbramských meteoritů stál na počátku, připomíná Ceplechův žák Pavel Spurný. V Ondřejově je jeho nástupcem; vedoucím Oddělení meziplanetární hmoty Astronomického ústavu Akademie věd ČR – a v roce 1993 převzal vedení Evropské bolidové sítě. „V úterý 7. dubna 1959 krátce po setmění, ve 20 hodin 30 minut a 20 sekund středoevropského času, ozářil na 7 sekund nejen oblohu nad velkým územím Čech, ale i okolní krajinu, velmi jasný bolid, který v maximu dosáhl minus 19. hvězdnou velikost. To odpovídá jasnosti přibližně 1000krát větší než je jasnost Měsíce v úplňku,“ přiblížil významný moment nejen v historii astronomického pracoviště v Ondřejově, ale celého oboru. Jedinečnou podívanou zachytilo na stanicích v Ondřejově a v Prčici celkem deset kamer.

Tyto přístroje určené právě k fotografování meteorů byly v činnosti každou jasnou noc už od roku 1951. „Fotografický systém sice nepokrýval celou oblohu, ale bolid letěl tak vhodně vzhledem k oběma stanicím, že se podařilo zaznamenat téměř celou světelnou dráhu – s výjimkou malého úseku na samém konci, kde byl již bolid úhlově příliš nízko a vylétl ze zorného pole kamer,“ uvedl Spurný. S tím, že na třech z deseti pořízených snímků se podařilo zaznamenat i rychlost bolidu (díky přerušování světelné stopy rotujícím sektorem).

Díky vyhodnocení těchto pozorování se podařilo najít takzvané Příbramské meteority – pojmenované podle místa dopadu východně od Příbrami. Postupně byly nalezeny čtyři „kameny“ o celkové hmotnosti 5,8 kilogramu. Skutečně jde o kamenné meteority, chondrity typu H5. Z fotografií bylo možno dokumentovat dráhu nejen k místu dopadu, ale i na druhou stranu. Ukázalo se tak, že jde o kosmický materiál pocházející z takzvaného hlavního pásu planetek: z oblasti mezi Marsem a Jupiterem.

Slovníček pojmů
- Meteoroid – těleso Sluneční soustavy o rozměru od 0,05 mm do 10 metrů. Meteoroidy jsou součástí meziplanetární látky spolu s planetkami, kometami a meziplanetárním prachem.
- Meteor – světelný úkaz, který je důsledkem vniknutí meteoroidu do atmosféry Země. Třením o vzduch se brzdí, zahřívá a excituje a ionizuje okolní vzduch. Světelný jev se odehrává většinou ve výškách 110 až 90 km nad povrchem Země. Většina těles se při průletu atmosférou vypaří a rozpráší; jenom zvlášť velké meteoroidy letící nízkou rychlostí se neodpaří úplně a jejich zbytky pak dopadají na povrch Země jako meteority.
- Bolid – velmi jasný meteor (výraznější než jasnost planety Venuše). Lze u nich někdy rozlišit hlavu, ohon, jiskry a stopu. Přelet bolidů mohou doprovázet i zvukové efekty.
- Meteorit – zbytek meteoroidu, který se zcela nerozpadl v atmosféře a dopadl na povrch Země. Meteority dělíme na kamenné, železné a železo-kamenné. Na Zemi dopadá více než 90 procent kamenných meteoritů (třebaže ve sbírkách jsou uloženy zejména železné meteority – na zemském povrchu jsou totiž trvanlivější a nápadnější). Zvlášť velké meteority, které atmosféra příliš nezbrzdí, jsou schopny vyhloubit i rozsáhlé meteorické krátery. Stopy po dopadech meteoritů nacházíme téměř na každém tělese Sluneční soustavy (impaktní krátery).

Osobnost astronoma Zdeňka Ceplechy

Doktor Zdeněk Ceplecha se narodil 27. 1. 1929 v Praze. Po ukončení studií astronomie na Univerzitě Karlově začal pracovat v Astronomickém ústavu v Oddělení meziplanetární hmoty, které posléze dlouhou dobu vedl. V letech 1956 obhájil kandidátskou a 1967 doktorskou disertační práci, obě z oboru výzkumu meteorů, který se stal jeho celoživotním vědeckým zájmem a ve kterém dosáhl světové proslulosti. Zastával také řadu funkcí v mezinárodních astronomických institucích. Obdržel i několik významných ocenění – třeba prestižní cenu G. P. Merrilla v roce 1984 v USA a v roce 2006 cenu Praemium Bohemiae. Medaili Za zásluhy, kterou mu udělil prezident republiky Václav Klaus 28. října 2009, si už pro nemoc nemohl osobně převzít. Zemřel 4. prosince 2009 ve věku 80 let.

Jeho hlavním vědeckým zájmem byl výzkum meteorů – a především bolidů. Jeho osoba je neodmyslitelně spjata se světovým primátem české astronomie – s pádem Příbramských meteoritů 7. 4. 1959. Podílel se zásadní měrou jak na navržení a provozování tehdy dvoustaničního fotografického sledování meteorů, tak především na vyhodnocování získaných dat. Poprvé v historii se v roce 1959 podařilo určit dráhový původ nějakého mimozemského materiálu a ukázat přímou souvislost mezi asteroidy a meteority – a byl to úspěch české vědy.

Zdeněk Ceplecha publikoval více než 220 původních vědeckých prací, které jsou stále často citovány; mnohé patří do klasiky světové meteorické astronomie. Vybudoval a pak 30 let řídil první bolidovou síť na světě pro sledování přeletů jasných meteorů, která je stále funkční – jen s výrazně modernějšími kamerami – a produkuje unikátní výsledky.