close Jako přes dvě mokré skleničky na víno. Jiří Černý si našel na Facebooku autorky rozhovoru fotografii, kterou rozmazal, aby si čtenáři názorně dokázali představit, jak a co vidí. info Zdroj: Archiv Veroniky Cézové, grafická úprava: Jiří Černý zoom_in Jako přes dvě mokré skleničky na víno. Jiří Černý si našel na Facebooku autorky rozhovoru fotografii, kterou rozmazal, aby si čtenáři názorně dokázali představit, jak a co vidí.

Vzpomenete si, jak vypadaly přijímací zkoušky na jednu z nejtěžších škol v republice?
To už je tak dávno… ale vybavuji si, že u společnosti, která zajišťovala pro školy přijímací testy, byl docela problém vykomunikovat přiměřené úpravy. A ač jsem tehdy viděl podstatně lépe než ke konci studia, měl jsem tehdy problém se špatnou čitelností i s obdrženým časovým limitem.

Měl jste na přijímací zkoušky více času?
Ano, měl, ale to díky komunikaci přímo s mou budoucí fakultou. S tou společností, která školám zajišťovala přijímací zkoušky, byla komunikace v tomto hrozná.

Setkal jste se s předsudky, že si chcete ulehčit zkoušky?
V Česku oproti jiným zemím je hodně obtížné o cokoli žádat. Některé školy berou potřeby plynoucí z nezaviněného zhoršeného zdravotního stavu jako obtěžování a snahu zjednodušit si přijetí. Nutno ale dodat, že naštěstí má právnická fakulta v tomto byla dobrá. Inu, vědí, jaké jsou v tomto předpisy, a snaží se vyjít vstříc. A roli sehrálo určitě i to, že jsem si troufl na ni vůbec přihlásit.

S jakým největším předsudkem jste se setkal?
Hodně mě pobavilo, když mi třeba taxikářka vysvětlovala, že přece nemůžu dělat právníka, protože ten počítač by mohl přečíst něco jiného, než tam opravdu je. Podle ní bych to zkrátka nepoznal. Stejně tak, pokud jsou zrakově postižení v českých seriálech stále zobrazováni jako zcela nevidomí s černými brýlemi a vodicím psem, nelze se divit, že jsou lidé zmateni z informace, že nevidomý nebo neslyšící vystudoval vysokou školu. Lidé si zkrátka ještě nezvykli na osoby s viditelným handicapem v kvalifikovaných profesích, takže třeba takový nevidomý advokát si kancelář na menším českém městě ještě asi dlouho neotevře.

Pojďme se ještě vrátit k samotnému studiu na právnické fakultě. Jaké bylo?
Náročné. Musel jsem si nejdříve opatřit digitalizované učebnice a poté věnovat spoustu času sbírání a úpravě vlastních studijních materiálů, protože zatímco většina studentů mohla povinnou literaturu, přednášky a semináře doplnit o různě kolektivně vypracovaná skripta a cizí výpisky, pro mě byly tyto zdroje byly naprosto nepoužitelné.

Co konkrétně vám vadilo?
Například obsahovaly subsumpci (podřazení zjištěné skutkové podstaty pod odpovídající právní normu, pozn. autora) pouhým odsazením od levého okraje nebo podobné vizuální odlišení, což je pro mě s velkým zoomem, který používám, tedy zhruba jedno krátké slovo na velkém monitoru těsně u očí nerozpoznatelné, tím spíše s hlasovým odečítačem obrazovky, který při předčítání takové strukturování neoznámí. Pokud tam není dvojtečka, strukturování z hlasového výstupu nerozpoznáte, neboť čte shora dolů řádku po řádce, ostatně dělení do sloupců nebo psaní dodatků o řádku níž menším písmem je podobný problém.

Jak by tedy měl vypadat text, aby byl pro vás dobře čitelný?
Text je srozumitelný, jestliže není strukturovaný tabulátory, mezerníky, barevně apod. Můžete si to sami vyzkoušet. Když takto barevně, mezerníky a podobně graficky strukturovaný text zkopírujete do adresního řádku prohlížeče a pak zpět a pokusíte se ho přečíst, uvidíte, kolik informací, co patří k čemu, se z něj vytratí.

Nejnáročnější částí studia tedy nebylo učení, ale samotné získávání studijních materiálů?
Přesně tak. Ale hodně času mi také zabralo studium povinného cizího jazyka. V té souvislosti musím uvést, že mám velké obavy z budoucnosti, protože vidíme jasné trendy, že se na mnoho školách objevuje stále více a více povinných cizích jazyků. Obávám se, zda budoucí studenti, kteří na tom budou zrakově, jako jsem byl já, nebudou mít kvůli tomuto módnímu trendu uzavřený vstup na vysoké školy. Když se vám začne zhoršovat zraková vada na konci gymnázia, můžete možná mít síly na to, zvládnout cizí odborný jazyk svého vysokoškolského oboru na vysokoškolské úrovni. Ale dva jazyky?

Takže pokud by tato podmínka byla, na práva byste se nepřihlásil?
Představa, že bych musel při studiu práv absolvovat dva povinné cizí jazyky? Jsem si jistý, že bych o studiu takové školy ani neuvažoval. Kdo nemá vyloženě talent a audio paměť nebo není z bilingvní rodiny, těžko se na studium cizího jazyka jen ušima adaptuje. U sluchových vad to pak je obdobné. A protože je statisticky vyloučeno, že každý uchazeč o studium vysoké školy se smyslovým postižením bude současně z bilingvní rodiny nebo mít talent na jazyky, je naprosto jisté, že to uzavře vysoké školy pro spoustu smyslově postižených. Nemluvě o tom, že se to nedá učit nějak příjemně a využít i pro něco jiného. Dobře vidící si neuvědomují, jak přirozeně se učí třeba z filmu s titulky.

Věděl jste už v průběhu studia, na jakou oblast se po studiu zaměříte?
Věděl. A podle zhoršujícího se zraku jsem to v průběhu studia i často upravoval. Věděl jsem, že chci vyzkoušet, co mi bude sedět nejvíce. Rozhodně jsem nebyl vyhraněn, že bych měl zájem o jednu z typických právnických profesí. Vyzkoušel jsem si stáž u soudu, výuku práva, pak jsem pracoval až do konce studia v právním oddělení v korporátu, chviličku i v advokacii, od roku 2018 působím v oblasti monitoringu práv podle úmluvy OSN o právech lidí s postižením při českém veřejném ochránci práv nebo jsem se několik let pracovně specializoval na zastupování klientů v soudních řízeních, především v řízeních - laicky řečeno - o jejich míře omezení svéprávnosti. Dnes působím ve státní správě jako právník na ministerstvu zdravotnictví.

Na to, jak jste mladý, jste si toho profesně osahal už hodně. Jaký je však váš pomyslný profesní sen?
Já málo spím. (smích) Kvůli spánkové deprivaci se mi téměř vůbec sny nezdají, a když už, tak noční můry… Ale teď vážněji… Obecně bych za profesní sen považoval asi moment, kdy bych byl šťastný a dosáhl nějakého společenského uznání a finanční jistoty, abych se nemusel bát, že až se mi třeba zhorší zrak nebo z přepracování získám nějaké další zdravotní obtíže, které mi v kombinaci se zrakovým postižením znemožní pracovat, abych mohl platit nájem, abych mohl v Praze pracovat a studovat. Též by mi ke štěstí pomohlo, kdyby se zlepšilo povědomí o handicapu, abych nepotkával lidi, kteří si myslí, že orientační hůl je pouze pro ‚slepé‘, ale i pro nás se zbytky zraku, a věděli tak, že drtivá většina oprávněných uživatelů zbytky zraku má, čímž by při cestě do práce ubylo útoků, že nejsem pravý slepec, ale simulant…