Miloslava Pospíšilová pracovala celý život jako kožešnice. A vše se dělalo ručně

Paní Míla, která nedávno oslavila šestaosmdesáté narozeniny, pochází původně z Libenic. Ale na taneční zábavě na nedalekém Kaňku se seznámila se svým budoucím manželem. Svatba byla zanedlouho a paní Míla prožila na Kaňku 55 let šťastného manželství.

Z něj se narodil syn, dnes už má paní Míla i dvě dospělá vnoučata. „Nikdy jsem nechtěla jen jedno dítě, ale měla jsem zdravotní problémy. Lékaři říkali, že další těhotenství zatím raději ne, no a pak už to nešlo. Ale syn je vynikající a mám i hodnou nevěstu,“ pochvaluje si.

Celý život pracovala jako kožešnice. „Učila jsem se v Hlinsku. Pak jsem 42 roků dělala na jednom místě - v Kaře ve Starém Kolíně. Dělaly se tam nejen kožichy, ale všechno, co se týkalo kůže včetně galanterie, rukavic, dětských nánožníků, klobouků a palet. Dělali jsme třeba bizamy, sealové kožichy, sobolové. Sama jsme měla krásný velurový kožich, to je vevnitř teletiny, navrchu semiš,“ vzpomíná.

A také na to, že všechno se dělalo ručně. „Pak k nám dali nějaký německý stroj, říkali mu kometa. Nikdo na něm nechtěl dělat. Taky jsem si říkala, že to nezvládnu. Ale našroubovali mě k tomu a muselo to jít,“ směje se paní Miloslava.

Ta dnes hodně využívá invalidní vozík, ale zachovala si až neuvěřitelně veselou a pozitivní mysl. A navíc je moc zručná, což je vidět i na výrobcích z rukodělných dílen.

Příběhy pamětníků: Jarmila Hubingerová brala okupaci v roce 1968 jako křivdu

„Nejsem zručná, nejsem, ale snažím se. Tahle dílna je moc prima. Titěrnosti mám moc ráda. Ale dělají se tu i větší věci, třeba polštáře. Jdu všude, na každou akci. Co se tu děje, tam jsem. Baví mě to, zajímá mě to,“ říká a přiznává, že problémy s páteří ji trápí už od mládí. „Takže letní dovolené pro mě byly vždycky ozdravné pobyty. A s manželem nám to tak vyhovovalo. On byl nejraději doma, vždycky říkal - jeď s kamarádkami a mě nech doma,“ vzpomíná.

Její zálibou bývala zahrádka. Často na ní kvetla spousta lilií. „Byly nádherné, různobarevné, kamarádka je objednávala, nebyly nejlevnější, ale výsledek stál za to,“ říká paní Míla a dodává, že vlastně i vaření, i když muselo být každodenní, bylo jejím koníčkem.

„Ráda jsem dělala třeba kremrole. Já jich vždycky napekla!“ usmívá se. Denně paní Míla vařila nejen pro manžela, syna, ale i pro tatínka, o kterého se řadu let starala. „Tatínka jsem měla v Libenicích. Takže já uvařila, muž nastartoval auto a vezl mu večeři. Lidem, když už jsou v letech, musíme pomáhat. Teď nám taky ti mladší pomáhají,“ uzavřela.