Letuška: Chtěla jsem více vzruchu v životě. Proto jsem se stala letuškou

Práce letušky dokáže být pořádně komplikovaná, zvláště pokud létáte se společností, která působí na Středním východě.

Právě takové zkušenosti má Hana Jaglová. Popovídali jsme si dnes s již bývalou letuškou o tom, co všechno zažila, a zda by takovou práci po své zkušenosti někomu doporučila.

Stát se letuškou asi nebude úplně legrace. Jakým školením musí člověk projít, i co se týká kurzů bezpečnosti, jak nasadit kyslíkové masky a podobně?

Školení se liší společnost od společnosti. Já jsem létala pro společnost na Středním východě, kde jsou nejpřísnější podmínky vůbec, takže trénink trval sedm týdnů. Během něj jsme se učili šest týdnů, jak evakuovat letadlo, přežít v různých podmínkách po případné letecké katastrofě, základy první pomoci, jak se chovat při únosu letadla a podobně.

Teprve poslední týden nás naučili, jak se líčit což pro mě byl osobně problém, protože jsem to nikdy předtím nedělala a jak provádět servis během letu.

Letušky v drtivé většině případů jsou hezké holky. Je to náhoda, nebo existují i nějaké nároky na zevnějšek? Jak moc velké? Čeho všeho se týkají?

Na Středním východě jsou pravidla hodně přísná. Přiberete na váze, končíte. Máte vrásky, končíte. Stále vás někdo sleduje, jestli jsou letušky upravené, jak mají být. Jednou na mě kolegyně například napsala report a já musela jít na ředitelství vysvětlovat, proč jsem měla seškrábaný lak na nehtu na malíčku levé ruky.

Jak jste se konkrétně vy dostala k letuškování?

Konkrétně se mnou to bylo trochu divoké. V České republice jsem na univerzitě vystudovala film a divadlo, pak jsem začala pracovat pro jednu televizní stanici. Potom jsem si říkala, že by můj život snesl více vzruchu a našla jsem si práci v Egyptě. Po návratu zpět do České republiky se mi naskytla možnost na pět týdnů cestovat s oslí karavanou přes španělské hory a hrát pouliční divadlo. To mě nadchlo a po návratu ze Španělska jsem věděla, že chci pokračovat v cestování. Takže mě jako zaměstnání spojené s cestování napadla letuška. Do Googlu jsem zadala slovo airways a první odkaz, co mi vyjel, byl na jednu společnost ve Spojených arabských emirátech. Tak jsem jim poslala životopis, prošla výběrovým řízením a za pár měsíců se stěhovala.

Co se vám na této práci líbilo nejvíc? Cestování? Kolik zemí jste procestovala?

Vzhledem k tomu, že nejsem typ, který by si užíval vysoké podpatky a makeup, bylo ve skutečnosti cestování jedinou věcí, kterou jsem si užívala. Nicméně musím vyvrátit jeden mýtus. Většina lidí si myslí, že letušky někam přiletí a pak se můžou týden válet v cizině. Obzvláště u společností na Středním východě tohle opravdu neplatí.

Jak to v praxi vypadá?

Občas máte třeba jen jedenáct hodin a letíte zpět, někdy vám ani nedovolí opustit letadlo a máte jen hodinu na odpočinek. Navíc za navštívenou zemi počítám tu, kde jsem opustila letiště a navštívila alespoň jedno město mimo to, do kterého jsem přiletěla. Takže ve finále většinu těch zemí jsem navštěvovala ve svých dnech volna, ne v rámci práce. Jako letuška už necestuji, nicméně v cestování pokračuji i tak. Když započítám i tohle cestovatelské léto, doteď jsem procestovala 37 zemí.

Máte nějakou vtipnou historku „z natáčení"?

Vtipnou historku z letuškování asi bohužel nemám. Společnost, pro kterou jsem pracovala, byla hodně striktní, i co se týká humoru. Vyvážilo to pak moje cestování ve volném čase, kde se to celé naopak podobalo spíše sitcomu. Pamatuji si například na jeden z prvních výletů, které jsem podnikla do Irska. Po tom životě v poušti jsem prostě potřebovala přírodu. Bohužel jsem po příletu do Dublinu zjistila, že jsem si zapomněla sbalit ponožky. Takže jsem se později prvního sympaticky vyhlížejícího chlapíka, kterého jsem v Dublinu potkala, zeptala, kde bych si mohla koupit ponožky.

To asi nebyla standardní seznamovací věta.

Tvářil se hodně podezřívavě, ale pak se dokonce nabídl, že mě doprovodí. A když jsme procházeli parkem a já viděla všechny ty stromy a trávník, vykřikla jsem nadšeně: Hele, stromy, to je úžasný! a rozeběhla se obejmout nejbližší strom. Ten chlapík se na mě hrozně vyděšeně koukal, tak jsem mu vysvětlovala, že mám radost, že ten strom není palma. To ho ale moc neuklidnilo a vypadal, že zvažuje, jestli nezavolá psychologa.

Občas se říká, že špatné turbulence se poznají podle toho, že je zle i letuškám. Jak na vás působily dlouhé lety? Dá se na to zvyknout?

Mně nikdy špatně nebylo. Co si pamatuji, tak jsem nevolnost nepozorovala nikdy ani u kolegů. Byly situace, kdy jsme i my musely sedět připoutané, protože bylo příliš riskantní stát. I v takových situacích se však najde hlupák, který má pocit, že turbulence zasáhly celé letadlo kromě jeho sedadla, vstane a jde vám vysvětlit, že právě teď hned potřebuje džus. Pak se hrozně diví, když se letadlo zhoupne, on spadne a třeba si zlomí ruku. Spousta lidí má pocit, že se to ještě nehoupe tak strašně, takže rychle můžou vstát. Pravdou je, že právě při tom klidném houpání se nejčastěji letadlo zničehonic propadne o několik metrů a vše, co není zajištěné, vyletí ke stropu.

Servírky v restauracích jsou otrávené, když je denně požádá padesát chlapů o číslo. Stává se tohle i při práci letušky?

Každý den. Nicméně my jsme jako letušky naše telefonní čísla dávat nesměly. Obvykle vám ale někdo dával číslo nebo vizitky. Pokud mi někdo dal telefon a byl milý, pouze řekl, že někdy můžeme zajít na kafe, tak jsem poděkovala a papír potom vyhodila. Pokud na mě Arab hvízdl, vrazil mi do ruky vizitku s rozkazem: Zítra mi zavolej, trhala jsem jim vizitky přímo před očima.

Měli o vás doma strach? Nebyli proti takové práci, když se tu a tam objeví zpráva, že nějaké letadlo spadlo?

Rodiče byli celkem v klidu. Jak jsem říkala, předtím jsem žila v Egyptě a to přímo během demonstrací v roce 2011, takže když jsem se stěhovala do Emirátů, byli celkem rádi, že jsem si vybrala oproti Egyptu poměrně stabilní zemi.

Doporučila byste tuhle práci i ostatním?

Záleží na více věcech. Rozhodně bych nedoporučila tuhle práci na Středním východě. Pro mě to byla na rok a půl výborná zkušenost, dozvěděla jsem se toho hodně o sobě i o lidech. Každopádně den, kdy jsem podávala výpověď, byl rozhodně jedním z nejlepších vůbec.