To nás poněkud zarazilo, jelikož jsme z deseti ročníků chyběli pouze jednou. Pak se ukázalo, že právě v loňském roce, kdy jsme se nezúčastnili, byl poprvé na závodech nový moderátor. Náš tým tedy neznal a došlo k omylu. Dlouho jsme se nedorozuměním nezabývali a připravovali se na první rozjížďku.

„Mně se chce na záchod," začala jsem zmatkovat na startu závodu na 200 metrů. Na vině byla nervozita. Ta zanedlouho opadla. Nastoupili jsme do lodě, dostali se na místo, odkud se startovalo, a srovnali jsme se s ostatními loděmi.

Nečekaně rychlý start

„Bude se startovat. Start," ozvalo se ze břehu a než jsem se stačila rozkoukat závod byl v plném proudu. Hlavou mi běželo spoustu myšlenek. Třeba ta, že start byl nečekaně rychlý. Cíl už byl na dohled. Dvě stě metrů uteklo jako voda. Z okolních lodí jsem slyšela zvuk bubnu a pokřiky. Znervózněla jsem.

Jedeme špatně, předjedou nás. V cíli jsem o tom byla přesvědčená nejen já, ale i ostatní členové posádky. Příště musíme jet lépe. Pádloval jsme každý jinak, mlátili jsme se. Takhle to nejde. Z lodě jsme vystupovali naštvaní. Jaké bylo po chvíli překvapení, když jsem šla okolo výsledkové listiny a zjistila, že jsme prozatím zajeli druhou nejlepší rozjížďku ze všech týmů.

Naše naštvání se změnilo v radost. Velkou radost. Do konce prvního kola rozjížděk už nikdo lepší čas nezajel. Průběžně jsme tedy byli druzí a za sebou nechali mimo jiné tým KVS Sandberk, který přijel obhájit své loňské vítězství.

Nervóznější než v lodi

Nastala druhá rozjížďka. Vzhledem k tomu, že jsme měli v týmu náhradníky, jsem tentokrát zůstala na břehu. Byla jsem ještě nervóznější než v lodi. Nejprve na tom náš tým nebyl dobře, za polovinou však zabrali a do cíle opět dojeli první. Čas se však tentokrát zhoršil. Přesto se zdálo, že finále nám nemůže uniknout.

Nakonec však bylo vše jinak. Tým městských strážníků byl tím týmem, který doplnil trojici nejlepších. Byli lepší než my o 0,11 sekundy. „To není možné, špatně jste to spočítali," zněla moje první reakce na verdikt, který padl z našich řad.

Bohužel však o chybu nešlo. Zklamání. Smutek. Naštvanost. A bezmoc. „Jde přece o zábavu," ozývalo se okolo. Měli pravdu, ale naštve to, vždyť pohárové příčky byly tak blízko.

Vítězný Namydlený blesk

Finálová rozjížďka pro nás nebyla lehká. Ze čtvrté pozice po dvou rozjížďkách jsme nyní mohli skončit čtvrtí, pátí nebo šestí. Navíc jsme už byli vyčerpaní a nenasedali jsme s dobrou náladou. Nakonec jsme zvládli dojet ve svém startu jako druzí a celkově nám tedy náleželo páté místo.

Pak už jsme šli sledovat poslední závod na 200 metrů. Své síly měřil Namydlený blesk, KVS Sandberk a tým města Kolína. První dvě jmenované posádky se v posledních letech střídaly o prvenství. To loňské a předloňské patřilo vodákům ze Sandberku. Jak to tedy bude letos?

Závod jsme sledovali od začátku do konce a pokřikovali, abychom týmům dodali kuráž. Po krátké chvíli bylo jasno. Putovní pohár města Kolína na rok poputuje k týmu Namydlený blesk. Vodáci ze Sandberku se musí spokojit se stříbrnou příčkou. Bronz patří týmu města Kolína.

Neoblíbený závod na kilometr

Závody však ještě zdaleka neskončili. Všech dvanáct posádek čeká ještě jedna výzva. U většiny neoblíbený závod na jeden kilometr. Podle očekávání bylo spoustu těch, kteří jet nechtěli. Nakonec jsme museli některé členy přemlouvat, jinak by nás dvacet v lodi ani nesedělo. Paradoxně jsme však poprvé ze všech rozjížděk seděly na lodi tři ženy.

Závod vždy jedou tři lodě, které startují několik sekund po sobě. Na trati je čeká kromě rovinky také dvě zatáčky. A věřte, že rozjet tak velký kolos znovu v zatáčce není jednoduché. „Je to rovinka, zatáčka, rovinka, zatáčka a pak už jen 200 metrů a to už jsme jeli," řekl před závodem bezstarostně Martin. „Že ty mě musíš za každou cenu rozhodit," odpověděla jsem, protože se mi zdálo, že dělá všechno proto, abych se cítila ještě nervózněji.

Sedím na předposlední lavici. Stěžuji si na dlouhé čekání na start, když v tom se před mým zrakem objeví cosi. Málem jsem skočila do klína Helence, která seděla za mnou. A pak se podívám pořádně. Žádný útok na mou osobu, byla to vážka. Začnu se smát, Honza vedle mě také. Také se prý lekl. Ani nevím, jestli mé reakce nebo vážky. Nervozita je na chvíli pryč, smíchem jsme se uvolnili.

S posádkou soupeřů v zádech

A pak to začalo. Soustředím se jen na pádlo před sebou, ale přesto vím, že posádka, která vyjela po nás, je nám v zádech. Přidat však nejde. Důležité je vytrvat, nepřestávat dýchat a zvítězit hlavně sama nad sebou. Za druhou zatáčkou mi hlavou proletí Martinova věta o tom, že pak už je to jen 200 metrů a to už známe. Malá útěcha po těch osmi stech metrech v rukou a nohou.

Posledních sto metrů si myslím, že je to mých posledních několik vteřin života. A pravděpodobně nejsem sama. Ale dokázali jsme to. Dojeli jsme. Na pořadí nám tentokrát příliš nezáleží. Tedy chtěli bychom být v první polovině, ale jsme rádi, že jsme dojeli. Všechno se se mnou houpe ještě několik minut, co už stojím na břehu.

Koukáme na poslední rozjížďku a zajímá nás, jak to všechno dopadlo. Jdu se tedy podívat na výsledkovou listinu. Tým Bakers, který startoval s námi (tým, který jsem cítila v zádech), byl nakonec nejlepší. Odnesl si tedy pomyslné zlato. Druhý nejlepší čas měl Namydlený blesk a třetí město Kolín.

Po skončení závodů se ještě všechny týmy sešly v amfiteátru stejně jako na začátku. Sportovci nejprve zhlédli vystoupení tanečního souboru Kocour Modroočko, až poté došlo k vyhlašování výsledků. Každý tým si odnesl památeční plaketu a diplom. Nikdo tak nepřišel zkrátka. Domů jsme nakonec odjížděli s úsměvem na rtech. Důležité nebylo, kolikátí jsme skončili, ale že jsme si den užili.

Čtěte také: V lodích s hlavou draka za deset let o vítězství bojovalo 9576 závodníků