„Už jsme vás tady někdy zbili? Zkopali jsme vás? Strhávali jsme vám nehty? Nikdy se tady nic takového neudálo. To všechno existuje pouze ve vaší fantazii!“ Takto děsivého přivítání se Jiřímu Málkovi dostalo na vyšetřovně StB v Bartolomějské na konci dubna 1952. Věděl, že se ocitl v pasti: policista měl před sebou desítky stran tajných zpráv, napsaných jeho rukopisem.

Třebaže mu nebylo ještě ani dvaadvacet let, stihl se stát poměrně zkušeným členem ilegální odbojové sítě.

Posudek hodil do kanálu

Už jako šestnáctiletý, v roce 1946, vstoupil Jiří Málek do Národně socialistické mládeže a zůstal jí věrný i po únorovém převratu, kdy organizaci komunisté zakázali. Po maturitě roku 1949 věděl, že kvůli politickému angažmá nemá velkou šanci dostat se na vysokou školu. Rozhodl se vzít osud do vlastních rukou a zlikvidoval svůj negativní posudek: „Roztrhal jsem ho a hodil do kanálu. Ve škole jsem řekl, že ho teprve pošlou poštou. Nepřišlo se na to, na univerzitě panoval zmatek.“ Jiří Málek nakonec studoval hned dvě fakulty zároveň, pedagogickou a filozofickou.

Samec Cooper je jediným vombatem v České republice.
OBRAZEM: Do Zoo Praha přijel první vombat, Cooper vážil cestu až z Hannoveru

Zároveň se s přáteli z Národně socialistické mládeže zapojil do činnosti ilegální skupiny Barrandov, která měla napojení na zahraniční zpravodajské služby. „Šlo o politické zprávy o náladě mezi obyvatelstvem, ekonomické zprávy, informace o nedostatkovém zboží, strategických zásobách kovů, chemikálií atd. A také zprávy vojenského charakteru, týkající se dislokace armádních a policejních jednotek,“ popsal Jiří Málek svou činnost. „V roce 1951 jsem jednou konspirativně telefonoval z budky na americké velvyslanectví. Dnes by to bylo snadno zachytitelné, tenkrát ale ne.“ Zprávy se scházely v rukou jeho spolužáka Čestmíra Čejky, který byl zatčen roku 1950, spolu s dalšími členy vedení skupiny. Ale protože Čejka během výslechů nepromluvil, Jiří Málek mohl v ilegálních aktivitách pokračovat. Napojil se na skupinu Františka Šedivého, ve které však už v té době působil provokatér Státní bezpečnosti.

To vypadá na Nikolaj. Tam je to tvrdý

Když se tedy ocitl ve vyšetřovně v Bartolomějské, od začátku počítal s vysokým trestem. Později na Pankráci byl vězněn na takzvaném „druhém áčku“. „Nad námi bylo ,třetí áčko’, provazárna. Tam byli odsouzení k trestu smrti. Pamatuji si, že tam nade mnou celou noc někdo rychle chodil z místa na místo, a ráno najednou bylo ticho. Jestli ho zrovna popravili nebo odvedli do jiné cely smrti, to nevím. Ale byl to hrozný zážitek,“ popsal svou první noc.

Jejich proces se konal v listopadu 1952 jen několik dnů před procesem s Rudolfem Slánským, a tak mu v novinách nebyla věnována velká pozornost. V některých případech padly dokonce i poměrně nízké tresty. Jiřího Málka se to ovšem netýkalo: byl odsouzen k jedenácti letům odnětí svobody. Dva dny po vynesení rozsudku ho odvezli na Jáchymovsko.

„My, co jsme měli víc jak deset let trestu, jsme jeli nahoru do hor. Už dole nám muklové říkali: ,To vypadá na tábor Nikolaj. Držte se, tam je to tvrdý.’“ Na bráně tábora Nikolaj vítalo vězně stejné heslo, jaké znali vězňové v Osvětimi: „Prací ke svobodě!“ Jiří Málek sem přišel na začátku dlouhé zimy a jediné, co ho mělo chránit před chladem, byla vesta bez podšívky a vězeňská halena z těžší šedé látky. Ta na sobě měla namalované červené nebo žluté pruhy, aby se na vězně v případě útěku dobře mířilo. Ostatně, Jiří Málek zmiňuje, že několikrát zažil situaci, kdy se dozorci snažili vězně k útěku vysloveně vyprovokovat, přičemž v lese už na ně číhaly hlídky se psy.

Hnusákovy přednášky bavily vězně

Vězňové byli likvidováni nejen těžkou prací v uranových dolech, ale i mnoha jinými způsoby. Kdo neplnil normu, strádal hladem, protože dostával lístky zelené barvy, na které mu v jídelně vydali menší porci stravy. Jiřího Málka v době nemoci, kdy neměl sílu plnit normu, zachraňovala solidarita jiných vězňů, kteří mu půjčovali svůj lístek, a také obětavá pomoc některých civilních zaměstnanců. Další trápení způsobovala neustálá zima. Dřevěné baráky na Nikolaji nestály přímo na zemi, ale na kůlech, pod kterými profukovalo a v zimě pod nimi ležel sníh. „Jednou někomu ukáplo na podzim kafe a do jara neroztálo, protože na podlaze bylo neustále pod nulou,“ vzpomínal Jiří Málek.

Archeologická lokalita Závist u Dolních Břežan v 80. letech minulého století, kdy byla předmětem archeologického zkoumání.
Keltskou minulost Závisti mají připomínat betonové tvary. Co na to lidé?

O politickou převýchovu vězňů se starali ti nejméně schopní dozorci, kteří se k jiné práci nehodili. „Přednášel tam chlapík, říkalo se mu Hnusák. Když šlo o nepřátele, neustále používal slovo hnusák. Například prohlásil: ,Churchill, ten hnusák hnusný, zase promluvil,’“ říká Jiří Málek. „Hnusákovy“ přednášky se stávaly pro vězně nechtěným zdrojem zábavy: „Podívejte se, my, socialisté, jsme za pět let prokopali kanál Volha-Don. A jak dlouho kopali kapitalisti ten svůj La Manche?“ prohlásil například. Jindy považoval slovo „company“ za jméno významného anglického fabrikanta, protože jej vídal na všech anglických výrobcích.

V roce 1956 se Jiří Málek dostal na tábor Rovnost, který proslul stejně tvrdým režimem jako Nikolaj, o dva roky později jej pak přesunuli do Vykmanova. Právě tady se dozvěděl o velké amnestii roku 1960 a krátce poté byl podmínečně propuštěn.

Zpátky ve vězení

Amnestie pro něj znamenala návrat domů k rodičům, ale jen nakrátko. Přestože mu bylo už třicet let, povolali ho na vojnu. Jednotky PTP už sice v roce 1960 neexistovaly, přesto musel sloužit v útvaru složeném převážně z „politicky nespolehlivých“ a místo vojenského výcviku pracovali na stavbě.

U mnoha politických vězňů, propuštěných na amnestii, Státní bezpečnost hledala záminku, jak je znovu dostat za mříže. To byl i případ Jiřího Málka. „Nedosloužil jsem ani dva roky, protože na jaře 1962 mě opět sebrali,“ konstatuje. Záminkou se stala schůzka s bývalými spolužáky v pražské restauraci Split. Mimo jiné se jí účastnil i Čestmír Čejka, který stál v čele Jiřího někdejší ilegální skupiny. Na setkání spolužáků prý došlo k „pobuřování, rozvracení republiky a vyzrazení státního tajemství“. „Zavřeli mě kvůli tomu, že jsem řekl, že stavíme rampu, míněno rampu na nádraží. Jenže se to vyšetřovalo jako odpalovací rampy, které tam však nikdy žádné nebyly,“ konstatoval Jiří Málek.

Dostal trest osmnáct měsíců a k tomu ještě tři roky, zbývající z původního trestu. Tentokrát se Jiří Málek odvolal a požádal o revizi svého procesu kvůli podezření, že jejich původní činnost v padesátých letech byla vyprovokovaná Státní bezpečností. V roce 1965 dosáhl obnovy svého řízení a tím i propuštění.

Mukl studentem historie

Během věznění v Leopoldově se Jiří Málek rozhodl pro emigraci. Nechtěl ale, jak říká, „lézt přes dráty“, chtěl donutit úřady, aby mu povolily vystěhování. Připadl na myšlenku, že se přihlásí na vysokou školu a až ho nepřijmou, použije to jako zdůvodnění své žádosti. Jenže na ministerstvu vnitra se dozvěděl, že tím, že jeho původní rozsudek byl zrušen, se zrušilo i jeho propuštění z vysoké školy. Došlo k paradoxní situaci: Jiří Málek, který si odseděl jedenáct let v politických kriminálech a živil se jako zedník, začal studovat historii na filozofické fakultě. Další paradox zažíval v době normalizace, kdy pracoval jako vedoucí archivu národního podniku Kartografie, kde měl na starosti uskladnění tajných vojenských map.

ŠKODA ENYAQ iV získala ocenění „Nejoblíbenější auto roku 2022 ve Švýcarsku“
Elektrické auto z Mladé Boleslavi Švýcaři ocenili jako nejoblíbenější vůz roku

Po roce 1989 byl Jiří Málek sice již v důchodovém věku, nicméně začal pracovat pro Úřad pro ochranu ústavy a demokracie, nynější BIS. „Později, když vznikal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, jsem tam přešel, protože jsem měl samozřejmě větší vztah k padesátým letům,“ vysvětluje. Během své činnosti na ÚDV měl několikrát možnost stát tváří v tvář lidem, s nimiž se během svého věznění setkal jako s dozorci.

Jiří Málek zemřel před několika týdny, 22. listopadu letošního roku.

Barbora Šťastná