Dáma v důstojném věku dnes vlastní neuvěřitelně dlouhý seznam míst na celém světě, která stihla v druhé polovině života navštívit, a pět knižních titulů, do nichž své cesty zachytila.

Původ cestovatelky najdeme v malebné vísce Dymokury u Nymburka. „Jednou, když mi byly čtyři roky, jsem se ztratila. Našli mě, jak zvoním u sousedních domků a prosím lidi, aby mě pustili podívat se, jaké to tam mají,“ směje se Jaroslava. V deseti hltala knížky J. Š. Baara z chodského prostředí, Karla Klostermanna ze Šumavy a řady dalších autorů. Literatura výrazně posilnila její touhu cestovat a poznávat.

„Že se nemohlo jezdit do ciziny? Tak jsem trávila dovolené cestováním po Československu. A brala jsem to systematicky,“ říká mimořádnou energií nabitá žena. Na tuhle životní etapu si vůbec nestěžuje, díky ní dokonale poznala rodné Čechy a Moravu, které nade vše miluje. Tvrdí, že množství úžasných zážitků se rovná tomu, které získala později při cestování po dalekých exotických zemích.

MOPED A ZKLAMÁNÍ Z PRVNÍ CESTY NA ZÁPAD

V patnácti dostala Jaroslava k narozeninám mopeda, který pro ni znamenal ohromné osvobození. „Troufala jsem si cestovat dál a dál po okolí, třeba až do Českého ráje. Ten kraj dodnes miluju,“ vzpomíná spisovatelka a dodává, že tehdy se v ní natrvalo upevnila potřeba objevovat, poznávat. Jaroslava maturovala v roce 1968 a tehdy se poprvé a na dlouho naposledy podívala na západ. Její třída vyjela na výměnný pobyt do Francie. Možná tehdejší kult herečky Brigit Bardot a zároveň idealistické představy mladinké dívky o zapovězeném světě způsobily Jarčino zklamání. Pařížanky nebyly vůbec tak krásné jako „Bardotka“ a ani nic jiného ji na západě tehdy neoslovilo.

ORGANIZÁTORKA ZÁJEZDŮ

Režim zamkl hranice na petlici, a tak začala Jarka pořádat podnikové zájezdy pro kolegy ze zaměstnání po Československu. Vždy se našla skupina většinou vrstevníků, kteří spolu s ní měli společný zájem o cestování a především těžkou jistotu, že se do světa nepodívají. Úplně první výlet byl pro kolegy Moraváky – tehdy už žila v Brně – právě na Chodsko a na Šumavu. Dobře věděla, že nese kůži na trh, musela si dopředu pečlivě nastudovat vše o daných destinacích, aby věděla víc než účastníci. „Nebylo to leckdy jednoduché, občas se našli šťouralové, kteří mě chtěli potrápit,“ říká Jaroslava. Ale nikdy ji tyhle situace ani námaha spojená s přípravou a organizací zájezdu neodradily.

NEBEZPEČÍ V KRUŠNÝCH HORÁCH

Následovaly výlety do dalších míst. Na řadu přišly Krušné hory a s nimi dramatický zážitek s dobrým koncem. Ostatně jeden z mnoha, které jsou pro Jarku Šrejmovou příznačné. V lesích poblíž Nejdku se nacházejí zbytky německé továrny, kde se za války vyráběly součástky do leteckých motorů. Jaroslava to vyčetla v jakýchsi vojenských materiálech a s výpravou tam zamířila. Přestože se do poddolované oblasti po těžbě cínu nesmělo (a nesmí se ani dnes). „Tam jsem hodně zariskovala, naštěstí se nikomu nic nestalo,“ říká osobitá průvodkyně a přidává dokončení příběhu. V dané lokalitě se nedávno natáčel televizní seriál Rapl a přinesl detailní záběry rozvalin továrny. Jaroslava nelenila, a přestože od památného výletu uplynulo bezmála čtyřicet let, obvolala všechny dosud žijící účastníky zájezdu, aby si pořad v televizi nenechali ujít a zajímavé místo si po letech připomněli.

DOVOLENÁ V PRACOVNÍ DOBĚ

Výlety, které Jaroslava Šrejmová organizovala pro své kolegy, byly malými dovolenými, kdy si všichni odpočinuli od práce. Navíc měly přidanou hodnotu, kterou tehdy organizátorka daleko předběhla moderní dobu týmových soustředění s cílem utužit kolektiv. „Odjakživa fungovalo, že se na zájezdech lidé sblížili a „Anča z účtárny“ už nebyla po návratu „taková mrcha“,“ usmívá se Jarka. Také proto vždycky hledala cesty, jak lidem na zájezd přispět. Například zkusila získat příspěvek z fondu kulturních a sociálních potřeb na obědy.

Za to ji však ředitel potrestal. I vypátrala dál, že když uspořádá „angažovaný“ zájezd, tak nejen že bude možné zaplatit účastníkům noclehy, ale ještě si lidé nebudou muset vybírat dovolenou. A tak se jelo na Duklu (za 2. světové války se zde odehrála nejtragičtější vojenská operace na území Slovenska). Uvážíme-li, že řada lidí v té době (polovina 70. let) zažila válku, vůbec to nebylo od věci. Navíc si přitom prohlédli řadu dalších zajímavých míst Slovenska. „Republiku jsme v těch 70. a 80. letech procestovali opravdu křížem krážem,“ říká Jaroslava.

DOVOLENÁ S RODINOU

Spisovatelčiny soukromé dovolené byly vždy terénním průzkumem pro jí organizované zájezdy. Při nich se seznamovala s místy, kam pak vezla lidi. Jedním z jejích kolosálních nápadů začátkem 80. let bylo prohlédnout si s manželem a tříletým synkem, jak vypadá na Šumavě hraniční přechod do Německa. Nemohlo to dopadnout jinak, než že byla rodina zatčena, pod samopaly odvedena a na pět dlouhých hodin zavřena v těsné místnosti. Teprve poté, co si pohraničníci ověřili, že v Brně je ještě jejich druhé, školou povinné dítě u babičky, rodinu propustili. Paradoxně jen o pár let později, po sametu, Šrejmovi navštívili místo podruhé, a už bez jakéhokoli omezení se prošli do Německa a zpátky.

KONEČNĚ DO SVĚTA

Jaroslava přiznává, že přes všechny krásné zážitky z cestování po rodné zemi v ní kdysi stále hlodal červík pochybností, že někde na druhé straně světa je to zelenější, krásnější a život mnohem snadnější. Své sny o dobrodružných výpravách do zemí bájných Mayů a Inků a nejen tam, si začala plnit až v důchodovém věku, kuriózně po přestálé těžké nemoci a s trvalým srdečním hendikepem, proti lékařským doporučením. Nedala se, vyjela. Nejenže bídně nezemřela, ale nadšeně putuje už řadu let po celém světě dál, navzdory rozumu i času. Na důkaz toho, že se to jí ani nikomu jinému nezdá, o tom píše a zanechává v nejvzdálenějších končinách oblázky, které nasbírala na svých cestách po Čechách.

Už leží na 143 místech…

Jaroslava Šrejmová
• rodačka z Dymokur (*1948)
• vystudovala Střední zemědělskou školu, provdala se za vojáka z povolání, s nímž dlouhodobě žije v Brně – Slatině
• pracovala jako účetní a později jako správcová ve vojenské nemocnici
• má dvě dospělé děti a tři vnoučata
• knihy píše rukou tiskacím písmem, nemá počítač
• informace čerpá z encyklopedií, průvodců, map
• až po vážném onemocnění a bez znalosti cizích jazyků začala cestovat po světě. Projela Brazílii, Argentinu, Uruguay, Bolívii, Peru, Kanadu, Severní Ameriku, Kubu, a řadu z těchto zemí i víckrát. Evropu procestovala celou.
• Kromě cestování a psaní studuje na Univerzitě třetího věku, má za sebou studium architektury, Mendelovu zemědělskou univerzitu a už je přihlášená na veterinu. Také absolvovala tříletou Policejní akademii pro seniory.
Vydané tituly:
2007 Cesty
2010 Cesty po světě s českými kameny v kapse
2012 Život
2016 Cesty za českými kameny
Připravuje:
Cesty za českými horami