Podle jeho slov vše fungovalo výborně i přesto, že občas nebyla nouze o dramatické momenty.

Leoš ŠimánekZnámý cestovatel se narodil v roce 1946 v Chocni ve východních Čechách. Víc než polovinu svého života strávil cestováním a na expedicích nebo žil v Německu a Kanadě, kde je také státním příslušníkem. Nyní, po letech, bydlí opět ve své vlasti na severovýchodě Čech, odkud vyráží s manželkou, synem a dcerou za přírodními krásami naší planety. Původním povoláním stavební inženýr se od roku 1975 věnuje cestopisné literatuře jako autor i fotograf.

Na Aljašce jste nebyl poprvé. Co bylo důvodem návratu do tohoto kraje?

Na pacifickém pobřeží Kanady a Aljašky jsme strávili dohromady devět měsíců, které jsme rozdělili na tři části, a to po třech letních měsících. První cestu jsme absolvovali, když bylo synovi Jakubovi šest let, to popisuji v knize Kanada Aljaška: Dobrodružství v divočině (vyšla v roce 2003, pozn. red.). Ale ve chvíli, kdy se blížil konec této expedice, jsme si řekli, že by byla škoda se sem zase nepodívat. A tak padl návrh, že příště vyrazíme opět na nafukovacích člunech, tentokráte podél celého pobřeží. Trvalo však několik let, než se tato akce uskutečnila na světě už byla i moje dcera Veronika, tenkrát pětiletá, která celou expedici absolvovala s námi. O rok později totiž zvládla i její závěrečnou etapu.

Slyšela jsem nafukovací člun? Co Vás to napadlo?

Tak na to je jednoduchá odpověď prostě jsme na nic jiného neměli (smích).

To si nedokážu představit.

Musím říct, že všechno fungovalo výborně. Nejdřív jsme se pohybovali ve vodách, kde je mnoho ostrovů, které nás chránily proti vlnám oceánu. Další rok jsme se vydali dál podél otevřeného pobřeží. To už bylo horší.

Tak si to vezmeme pěkně od začátku. Kde celá expedice na člunech vlastně začala?

V Coast Mountains Pobřežních horách na západě Kanady. Když se podíváte do atlasu od National Geographic na Britskou Kolumbii, najdete tam horu Mount Queen Bess, která má údajně výšku 3313 metrů. A tahle hora mi dlouhá léta vrtala hlavou, protože na každé z map, které jsem znal, měla výšku jinou. Později jsem zjistil, že ji ještě nikdo nikdy neslezl, tudíž ji ani nikdo nikdy nezměřil.

A Vy jste se rozhodl, že budete první, kdo ji sleze a změří, mám pravdu?

Přesně tak. Na několikatýdenní túru, které se moje rodina neúčastnila, protože se mi nezdála vhodná pro mou pětiletou dceru, jsem vyrazil se svými přáteli Jirkou, Lénou a psem Daltonem, aljašským malamutem. Při výstupu jsme zjistili, že je hora o 253 metrů vyšší, než udává nejznámější atlas světa od National Geographic Society. Tímto se stala druhou nejvyšší horou pohoří Coast Mountains. Nově posbírané údaje jsem poté poslal do National Geographic, kde mi slíbili, že výšku v atlase opraví.

Po zdařilém výstupu na Mount Queen Bess jste se sešel s manželkou a dětmi. Expedice tak mohla konečně začít.

Ano, čekali, až se ozvu a upřesním termín našeho setkání. Říkal jsem si, že zdolání hory nemůže trvat déle než měsíc. Těsně pod vrcholkem nás však překvapila sněhová bouře, kvůli které jsme museli zůstat na místě o několik dní déle. Datum si pamatuji přesně bylo to 4. července, moje dcera měla zrovna narozeniny, ale já jí nemohl ani pogratulovat.

Kde jste se nakonec potkali?

Manželka s dětmi přijela trajektem do indiánské vesničky Bella Coola. Čluny jsme už měli připravené, stačilo jen nasednout a vyrazit směr Aljaška. Po první hodině plavby jsme se dostali do fjordu North Bentinck Arm, kde vichr způsoboval až dvoumetrové vlny. Tuto situaci neustál náš pes Dalton a plně si „vychutnal" mořskou nemoc se vším všudy. Odměnou nám pak ale byly horké prameny u Hot Springs Creek.

Jak může nafukovací člun ustát dvoumetrové vlny?

Nafukovací člun se nepotopí. Jízda na něm ve vysokých vlnách je jako jízda na saních. Skáčete z vlny na vlnu. Pokud by ale byly větší, než dva metry, mohly by nás převrátit, a to by pak byl totální malér. Naštěstí se nic takového nestalo.

Pane Šimánku, Aljašku si představuji jako panenskou přírodu plnou zvířat a rostlin, které nenajdete jinde na planetě. Je to opravdu tak?

Máte úplně pravdu, Aljaška je v tomto fantastická. Nikde není tolik divokých zvířat. V úzkém fjordu Tolmie Channel, kde jsme nabírali pitnou vodu, jsme narazili na skupinku mořských vyder. Byl jsem překvapen, že se nás vůbec nebály. Celou dobu mi pózovaly před objektivem. Byli jsme dokonce svědky zajímavé podívané jedna z nich kamenem rozbíjela mušli tak dlouho, než se do ní dostala. Pak ji s chutí sežrala.

Na tak dlouhou expedici jste museli mít i velké množství jídla. Čerstvé je ale samozřejmě lepší. Chytali jste například ryby? Aljaška je známá svým nejchutnějším lososem na světě.

Samozřejmě. K chytání lososů jsme používali takovou neobvyklou metodu. Lososi táhnou do jezer, aby se vytřeli. A celou dobu, po kterou putují k místu, kde se tak má stát, vůbec nežerou. Jakmile se vytřou, tak zahynou. Z oplodněných jiker pak vyrostou malí lososi, kteří později odplavou do moře. A jedním takovým místem tisíce lososů, kde jen nahodíte udici a hned rybu ulovíte, bylo ve fjordu Lowe Inlet. Co se týče zásob jídla s sebou jsme si vezli jen základní potraviny: mouku, cukr, kvasnice k pečení chleba, prášek do pečiva a olej. Občas jsme si ulovili i zajíce nebo do pasti nachytali kraby.

Počítal jste také s variantou, že někoho ze členů výpravy může napadnout třeba medvěd, a došlo vůbec k takovému setkání?

S takovou variantou se počítat musí. Na Aljašce hlavně není žádný problém vlastnit zbraň. Stačí mít jen aljašský řidičák, se kterým přijdete do obchodu, tam si vás zaregistrují a pušku prodají. Hlavním ochráncem je ale pes, který takové zvíře dokáže vyštěkat. Medvěd totiž akceptuje teritorium vlka nebo v tomto případě psa. Takže medvěd moc dobře ví, že když je tam pes, je to jeho teritorium a nepřiblíží se.

To bych nevěřila, že může mít medvěd strach ze psa. Už ta nesrovnatelná velikost…

Medvěd ze psa určitě strach nemá, ale respektuje ho a vyhne se mu. Může se ale stát, že je člověk sám bez psa a má jídlo ve stanu, což medvěd samozřejmě ucítí. A pokud toho nebožáka snad napadne dát si zásoby blízko své hlavy, má smůlu. Proto je nutné zásoby uvazovat na strom tak, aby se na ně medvěd nedostal.

Nebo si na strom vylézt sám…

To bych nedoporučoval. Medvěd mimo jiné šplhá jako veverka. Jednou se nám stalo, že jsme procházeli přes horský hřeben, kde byla v jednom místě rozlehlá louka. V tu ránu začal být pes nervózní. Dost mě to vylekalo. Když jsme se otočili, zahlédli jsme na stromě na konci louky mladého medvídka grizzlyho. To znamenalo jedno někde poblíž je i jeho matka. Stačilo pár minut, než jsme ji zahlédli. Hned jsem chytil psa, aby ho náhodou nenapadlo se na medvědici vrhnout, a začali jsme couvat. Jeden můj známý mi poradil, že pokud se dostaneme do takové situace je potřeba začít monotónně hovořit, tím šelmu pomalu uklidňovat a dávat najevo, že jí od nás nehrozí žádné nebezpečí. Tak jsem medvědici říkal: „Ty potvoro, jestli náš napadneš, tak tě budu muset zastřelit a tvoje dítě bude sirotek." Toto naštěstí zabralo.

A co třeba sebou plácnout na zem a dělat mrtvého?

To je druhá varianta, není ale úplně ideální. Jeden zkusil dělat mrtvého, podařilo se mu sice přežít, ale… Problém nastal ve chvíli, když medvěd chtěl zjistit, jestli je opravdu mrtvý, a ten dotyčný má teď na obličeji stopy medvědích drápů do konce svého života.

Na Aljašce ale nejsou jen medvědi. Je nějaké další zvíře, které vás podobně vyděsilo?

Kosatky. Ony sice člověka nenapadnou, což je známá věc, ale dokážou pěkně vystrašit. Jednou se nám stalo, na cestě k ledovci Le Conte, že jsme zahlédli ve vodě něco, co se nejdřív podobalo žralokům. Z vody totiž vyčuhovaly špičaté hřbetní ploutve. Byly to ale kosatky. Z ničeho nic se vynořily a jak nás zahlédly, okamžitě se na nás začaly řítit jako dvě torpéda. Ve chvíli, kdy jsme počítali s nejhorším, se zanořily a podpluly naše čluny. Pak se vynořily, koukaly se na nás a vypadaly, že se náramně baví. Chtěly jen, abychom si jich všimli. Byla to pro ně jenom zábava. Pro nás už zase tak moc ne.

Když se blížil konec první části expedice, stala se vám jedna nezáviděníhodná situace, řekněte nám, co se vlastně přihodilo?

Při cestě do wrangellského přístavu na trajekt, který nás měl odvézt do Bella Coola vesnice, kde jsme začínali naši výpravu se nám stalo něco, s čím jsme nepočítali. Na místo jsme se dostali už dopoledne. Celou dobu jsem věděl, že trajekt má odplouvat ve dvě hodiny. Problém byl v tom, že jsem si popletl a.m. a p.m. (a.m. v anglosaském světě doba od 0:00 do 11:59 dopoledne, p.m. pak od 12:00 do 11:59 v noci, pozn. red.), myslel jsem si, že to odplouvá ve dvě v noci, tak jsem si řekl, že si ještě uděláme vyhlídkový let. Všechny věci jsme si naložili na trajekt a vyrazili. Když jsme se do přístavu vrátili z vyhlídkového letu, který trval asi hodinu, lodi nebylo. Trajekt vyrazil už ve dvě odpoledne. Cesta zpátky se nám potom hodně prodražila, protože jsme museli znovu nasednout do letadla a chytit loď při mezipřistání dříve, než s našimi věcmi dorazí do přístavu Bella Coola. Trajekt jsme dohnali a všechno nakonec dobře dopadlo. Touto příhodou skončila jižní etapa naší cesty podél pobřeží Pacifiku. V nově sestavené diashow budu ale uvádět závěrečnou část expedice dál podél břehů Aljašky až do jejího nejkrásnějšího zálivu Prince William Sound. Tam skončila naše plavba na nafukovacích člunech, která doposud nemá obdoby. Pluli jsme úžasnou, často přírodou nedotčenou lidskou rukou, která nám však připravila celou řadu nečekaných překvapení. Měli jsme i spoustu dalších zajímavých zážitků s divokými zvířaty. Takže při mém novém diashow je na co se těšit!

Soutěžte s Deníkem o ceny věnované cestovatelem ŠimánkemI vy se můžete na diashow dostat, a to dokonce zdarma, jestliže v úterý 25. listopadu správně odpovíte na následující jednoduchou otázku a budete mít štěstí, že napíšete jako první přesně v 10 hodin na e-mail: jiri.macek@denik.cz.

Jak se jmenuje nejvyšší hora Aljašky?
a) Mount Logan
b) Mount Waddington
c) Mount McKinley

Vítězkou se stala Jindřiška Hegerlíková z Modřan. Získala vstupenku na jedno z pražských představení, která se konají v neděli 30. listopadu od 15 a od 19 hodin v Kulturním centru Novodvorská.

Pokud jste nebyli úspěšní, zkuste to někdy znovu. Ještě se bude hrát o nástěnný kalendář s fotografiemi Leoše Šimánka, které pořídil při putování po pobřeží Pacifiku, a také jeho cestopisnou knihu s názvem Pobřeží Pacifiku Na nafukovacích člunech z Kanady na Aljašku s věnováním autora.

Čtěte také: Podél pacifického pobřeží jižní Aljašky, mezi krami, velrybami a lvouny