Do České republiky jste se přestěhovali před osmi lety. Vybavíte si váš první dojem?
Rein San: Přiletěli jsme v prosinci, naší první vzpomínkou je sníh – nikdy jsme ho do té doby neviděli. V uprchlickém táboře v Malajsii nám řekli, ať si na cestu sem pořídíme holínky, že to je na zdejší zimu dobrá obuv. Strašně nám mrzly nohy!

Jak to vypadalo v zařízení pro uprchlíky v Ústí nad Labem?
Nang: Měli jsme tam vlastní pokoj. Po celý půl rok, kdy jsme tam bydleli, jsme chodili na různé kurzy: češtiny, o české kultuře, jak se dá cestovat, jak jednat s úřady.

Nakolik pro vás bylo obtížné z Barmy odejít?
Rein San: Před námi už ze země uteklo mnoho lidí, věděli jsme tedy, jak kontaktovat Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Poradili nám odjet do Malajsie, kde jsme v uprchlickém táboře čekali dva roky.

Mohli jste si vybrat cílovou zemi?
Nang: Ne. Manžel má bratry v USA, chtěli jsme tedy tam. Ale když nám OSN nabídlo umístění do České republiky, řekli nám, že to buď přijmeme, nebo budeme v táboře čekat na další nabídku pět let. V Kuala Lumpur to nebylo vůbec jednoduché, je tam vysoká kriminalita, jako uprchlík tam člověk má hrozné postavení. A našemu synovi bylo sedm let, potřeboval začít chodit normálně do školy.

Barmská vůdkyně Do Aun Schan Su Ťij
Převrat se stal skutečností. V Barmě nefunguje telefon, televize nevysílá

Jak jste si tehdy Česko představovali?
Nang: Já tušila jen že nějaká Česká republika existuje, víc nic. Muž miluje fotbal, znal tedy Nedvěda, Rosického nebo Poborského. Tak mi říkal: to nebude špatná země, Latt San se aspoň naučí kopanou (smích).

Co pro vás bylo z počátku největší výzvou?
Nang: Čeština. Zpočátku bylo hrozně těžké například pomáhat synovi s úkoly. Vůbec ničemu jsem v učebnicích nerozuměla a nešlo jen o jazyk, ale i o různé zvyklosti. Například sběr kaštanů, seděli jsme nad vzkazem v žákovské a přemýšleli, co asi znamená „kaštan“. Nepomohl ani překlad, v Barmě totiž kaštany nerostou. Tak jsme si našli obrázek a snažili se přijít na kloub tomu, kde to máme sbírat a jak vlastně. Nebo měl Latt San ve škole focení a instrukci od učitelky jsme pochopili tak, že na sobě musí mít něco zeleného. Běželi jsme tedy něco koupit. Když pak přišel ze školy, smál se, že naopak zeleného nic mít nesměl kvůli pozadí fotografie, a tak mu paní učitelka musela něco půjčit.
Rein San: Museli jsme se toho naučit strašně moc. Třeba i hospodárně ovládat topení. V Barmě většina lidí žádné nemá.

Proč jste domov vlastně opustili?
Rein San: Kačjinové, k nimž patříme, jsou převážně křesťané, většinu Barmánců ale tvoří buddhisté a cílem armády je udělat z Barmy výhradně buddhistický stát. V naší části jsou etnické a náboženské boje stále na denním pořádku. Tato část Barmy je tak nebezpečná, že je tam zakázáno jezdit i turistům. Celý život jsme trnuli, kdy budeme zabiti my nebo někdo z našich přátel či příbuzných. Kvůli potyčkám tam nefunguje základní infrastruktura. Když se nám narodil syn Latt San, řekli jsme si, že mu zkusíme dát jinou budoucnost.

Co vám pomáhalo si tu zvyknout?
Nang: Dostali jsme od města Kutná Hora k výhodnému pronájmu moc pěkný byt. Velmi nám také pomohla sociální pracovnice, Tereza, skvěle se o nás starala.

V čem by se podle vás mohli Češi u Barmánců inspirovat?
Rein San: Češi nám velmi pomohli a jsme jim opravdu velmi vděční. Kdybych měl ale říct, co mě občas trošku štve, někdy mívám pocit, že tu lidi myslí především na sebe a zejména starším lidem neukazují dostatečný respekt.

Absolventi práv na univerzitě protestovali 6. února 2021 v barmském městě Mandalay proti vojenskému převratu, při němž byla svržena zvolená civilní vláda a její vůdkyně, nositelka Nobelovy ceny za mír Do Aun Schan Su Ťij.
Pryč s diktaturou! Do protestu proti převratu se v Barmě zapojilo tisíc lidí

V čem vám život tady přijde naopak lepší?
Rein San: Především se tu cítíme bezpečně. A také velmi oceňujeme dostupnost vzdělání – tady se člověk může stát, čím jenom chce. U nás se platí za školu hodně peněz. Nang chtěla být kdysi zdravotní sestrou, její rodiče si ale nemohli dovolit zaplatit jí školu, a tak zůstala u farmaření. Náš syn, který se čerstvě dostal na gymnázium, tu má oproti nám úplně jiné možnosti.

V Barmě jste se oba živili jako farmáři, jak se vám tu podařilo sehnat práci?
Rein San: Sociální pracovnice mi zprostředkovala práci u technických služeb, dělám tam především dlažbu. Poměrně brzy jsme se také seznámili s místním křesťanským společenstvím, které nám je obrovskou oporou, pomohli například sehnat pro Nang práci uklízečky.

Jak zde trávíte volný čas?
Rein San: Rád rybařím, hraji na kytaru, chodíme do kostela.
Nang: Čtu, vařím, učím se česky, poslouchám hudbu.

Nechybí vám zahrada?
Rein San: Míval jsem tu jednu, ale nemám už čas, chodím na různé brigády. Ale chybí mi to, to víte, že ano. Tak pěstujeme alespoň na balkóně – chilli, rajčata, barmský salát, barmské koření. Vloni jsem také udělal pokus – dostal jsem od kamaráda semínko barmské dýně, neměl jsme ji ale kam zasadit. Pak jsme jeden čas s kolegou z technických služeb vozili na jedno místo zbytky hlíny a materiálů ze stavby. Tak jsem tam to semínko zkusmo dal. Rostlo pěkně, byly na něm už i plody, když v tom jednou přijeli jiní kolegové s bagrem a zasypali ty dýně hromadou suti. A bylo po pěstování. (smích)

Máte v Česku nějaké oblíbené místo?
Rein San: Navštívili jsme Český Krumlov a moc se nám líbil. Připomínal nám Kutnou Horu. Třeboň je také krásná, stejně jako jižní Morava nebo Beskydy. Kdekoliv jsme v Česku byli, viděli jsme velmi krásnou, mírumilovnou krajinu, kde vám nehrozí nebezpečí – toho si moc ceníme.

Myslíte, že se někdy vrátíte do Barmy?
Rein San: Doufám, že až náš syn dostuduje, vrátíme se. Mám tam rodiče a podle tradice se o ně musím jako nejmladší syn postarat. Posíláme jim peníze, ale to není stejné jako být s nimi.
Ngang: Já jsem tady spokojená. Uvidíme. Záleží i jaká tam bude situace.

Zásah proti demonstraci v Barmě
Protesty proti převratu v Barmě: policie použila vodní děla, zatkla 27 lidí

Ta se teď v Barmě dramaticky mění. Vloni na podzim zde proběhly volby, podle kterých měl 1. února poprvé zasednout nový parlament, v němž získala většinu prodemokratická strana NLD. Armáda ale udělala převrat a prohlásila se za nové vedení země. S jakými pocity ty události sledujete?
Rein San: Jsem rozzlobený. Voleb se zúčastnilo přes sedmdesát procent lidí, pozorovatelé prohlásili, že byly svobodné. Měla by tedy vládnout NLD, jakkoliv zrovna ve vztahu k menšinám také nejsou její kroky ideální.

O co armádě jde?
Rein San: Zabránit NLD v převzetí moci a ve změně ústavy tak, aby v Barmě zaručovala skutečnou demokracii. Vojáci také mají rodinnými příslušníky a přáteli obsazené pozice v důležitých firmách, vybírají úplatky za spoustu věcí. Bojí se, že o tyhle příjmy přijdou.

Vůdkyně NLD, premiérka Aun San Su Ťij, byla armádou zatčena. To se stalo již v minulosti, kdy mnoho let strávila v domácím vězení. Kde je nyní?
Nang: To nikdo neví, pravděpodobně je držena ve vládní vile v hlavním městě, ale nikdo s ní nemá kontakt. Armáda sbírá podklady pro vykonstruovaná obvinění proti ní i dalším členům NLD a pořádá masové zatýkání. Po osmé hodině se v Barmě teď vždy vypne elektřina, internet a začnou aresty. Lidé jsou proto velmi unavení – přes den protestují a večer nikdo neví, kdy se zrovna u jeho dveří zjeví vojáci nebo policie.

V zemi stávkují desetitisíce lidí, řada lékařů, učitelů dala výpověď, lidé nosí červené stužky na znak odporu proti novému režimu, konají se protesty. Co vlastně přesně požadují a mají podle Vás šanci uspět?
Nang: Chtějí, aby armáda uznala výsledek voleb a předala moc NLD. Zda uspějí, záleží i na mezinárodním tlaku.
Rein San: Je důležité, aby celá EU neuznala nový režim. Existuje také řada sbírek, například na podporu lidí, kteří přišli o práci kvůli protestům nebo na pomoc nezávislým médiím. Například zpravodajské weby Irrawaddy nebo Myanmar Now vybírají peníze přes svoje facebookové profily. Právě přes ně lze také další vývoj událostí v Barmě sledovat.

Lucie Römer