Album Díl druhý – stejně jako vaši minulou desku – zaštítil britský producent Eddie Stevens. A tentokrát je výsledek opravdu zvláštní. Už jednička pro vás byla dost netypická. Ale připadá mi, že tohle je mnohem větší vybočení.
Souhlasím s vámi. Netypické bylo celé natáčení. Šlo vlastně o pokračování těch nejextrémnějších postupů z předchozí desky. Ale s výsledkem jsem sžitý. A v rámci své neschopnosti být úplně spokojen jsem vlastně i spokojený.

Kdybych měl vybrat jedno slovo, které album vystihuje, řekl bych, že je autentické. U dva roky starého cédéčka Díl první byl zvuk pro spoustu posluchačů překvapivý, ale pořád v intencích toho, co jste jako kapela vždycky chtěli. Teď ovšem zníte opravdu syrově. Tak jste to zamýšleli?
To je otázka pro Eddieho Stevense. Když nás pozval do studia, popravdě jsme tak docela netušili, co vznikne. Písničky jsem dodal na poslední chvíli. Kromě skladby Little Big Horn, která vychází z původní představy Luboše Novotného, jsme zpočátku většinou ani nevěděli, jak budou jednotlivé písně ve finále vypadat. Začali jsme zkoušet podle Eddieho pokynů: postupně, s opravami a návraty, až jsme nakonec, zpravidla živě (s orientačním zpěvem), písničku natočili. Teprve v tom okamžiku jsme poznali, kam směřuje její konečná podoba.

Druhou trávu vnímám jako perfektně připravenou, sevřenou kapelu, která nic nenechává náhodě. Museli jste překonávat zábrany?
Každý jsme se s tím vyrovnávali po svém. Někteří hůř, někteří lehce. Pokud se objevily určité pochybnosti, nejasnosti, vždy jsem měl na paměti jeden hmatatelný výsledek: Díl první. A svoje tehdejší – myslím, že správné – rozhodnutí, že budu producentovi důvěřovat.

Můžete mi přiblížit, jak deska vznikala? Hrál v jejím případě velkou roli genius loci?
Genius loci, to jste nazval přesně. Zejména na Eddieho působila krajina v okolí slovenského studia Birdland velmi silně. Na desce slyšíte i potok, který se mu hodil do jeho pojetí hledání ztraceného času, Samotné studio v Považské Teplé, kousek od Považské Bystrice, na nás zapůsobilo jak mimořádně vstřícnou a přátelskou atmosférou, tak úžasným vybavením. Nechybělo nic, co by si producent mohl přát. Studio Sono v Nouzově, kde jsme točili Díl první, nemá menší možnosti, má ale jinou náladu. V Birdlandu jsme byli izolovanější, a tudíž i mnohem soustředěnější a ochotnější experimentovat.

Nezpůsobila tu izolaci i doba, v níž jste natáčeli?
Díl druhý jsme točili až po odeznění covidové pandemie, letos od druhého ledna, asi pět nebo šest dní.

Aha. Myslel jsem, že když jste vydávali Díl první, měli jste už dvojku přinejmenším vymyšlenou.
Ne, původní záměr byl, že vše natočíme ve studiu Sono nedaleko Prahy. Druhou část jsme měli natáčet přibližně měsíc a půl po dokončení té první. Ze třinácti skladeb, s nimiž jsme pro druhou desku počítali, jsme ale stačili nahrát jen tři. Pak spadla covidová klec. Měl jsem v úmyslu dopsat ještě šest nebo sedm písniček, ale protože jsem vzhledem k situaci nemusel, vypnul jsem, jak je mým zvykem, a dokončil jsem je až o dva roky později.

Tou dobou se však už můj vnitřní pocit změnil, takže jsem rád, že jsme Díl druhý pojali jako samostatnou desku. I když je to druhá část, svým způsobem muzikantské pokračování předchozího alba, působí teď na mě úplně jinak, než kdybychom ji stihli dokončit o dva roky dříve.

close Robert Křesťan a Druhá tráva vydávají nové album. info Zdroj: Se svolením skupiny Druhá tráva zoom_in Robert Křesťan a Druhá tráva vydávají nové album.

Zmínil jste plynutí času. Album má být evidentně vnímáno jako celek. Mezi jednotlivými písněmi nejsou ani žádné přechody. Když jsem desku doposlouchal, nebyl jsem si vůbec jistý, jak ji definovat.
To asi nebudete jediný. Jsem si toho vědom. Ale doufám, že jste album neposlouchal naposledy a že nakonec přece jen budete vědět, co si o něm myslet.

Mýlím se, když se domnívám, že je také o válce? Třeba hned první píseň Úsměv Cyrana: „…touha bezbranná, v záři žlutých svíček smutně je a nikde ani smítko naděje.“
Písnička vznikla ještě před válkou na Ukrajině. Ta vypukla až o měsíc později. Úsměv Cyrana není o válce, je o lásce a o smrti, jako většina poezie, k níž písňové texty patří.

A nenabývají teď takové písně dalších významů?
Rozhodně. A nejen tyto nové, myslím, že i některé z minulé desky. Nevím, jak posluchači, ale já určitě v nich teď nacházím jinou náladu, jiný pocit a kontext.

Díl první obsahoval sedm coververzí, Díl druhý je deskou autorskou. Přesto jste na ni zařadili poměrně známý hit Marka Knopflera Je suis désolé. Proč?
To je skladba, která byla společně s Dylanovou písní Idiot Wind natočena ještě ve studiu Sono, právě pro onu první desku coververzí. Na jedničku se však nevešla, kdežto do koncepce druhého dílu se Eddiemu Stevensovi (na rozdíl od té dylanovky) hodila.

Dvě z nových písniček se týkají indiánů. Už jsme se letmo dotkli faktu, že jste napsal svůj vlastní Little Big Horn. A muž jménem Ben Black Bear zde recituje v lakotštině. Co říká a kdo to vlastně je?
Black Bear deklamuje překlad mého písňového textu do lakotštiny. Verše jsme nejprve přeložili do angličtiny. Přes několik známých z Minnesoty, jimž děkujeme v bookletu, jsme se spojili s tímto příslušníkem kmene Lakotů. Ben pak přeložil náš anglický překlad do lakotštiny a namluvil nám ho na telefon.

Proč jste téma bitvy u Little Big Hornu zpracoval znovu, po svém?
Chtěl jsem poskytnout jiný pohled nejen na Little Big Horn a postavu náčelníka Crazy Horse, ale na celé dějiny střetů mezi původními Američany a přistěhovalci z Evropy i odjinud. Pohled naší generace, odchované mayovkami a Rychlými šípy, na tuto část amerických dějin formovala knížka Dee Browna Mé srdce pohřběte u Wounded Knee. Ta byla populární nejen u nás, ale i ve Spojených státech. Dee Brown byl představitelem takzvaného revizionistického křídla amerických historiků, kteří přenesli těžiště viny za veškeré konflikty mezi těmito civilizacemi na přistěhovalce. Zejména bělochy, jestli se to ještě smí říkat.

Pokud jste knihu četl, víte, že Brownova koncepce, nebo spíš konstrukce, je mnohdy krkolomná, někdy až směšná. Když jsme potom v devadesátých letech s Druhou trávou začali jezdit do Ameriky a mohl jsem si tam nakoupit příslušnou literaturu, byl už tento směr dávno překonán. Současné knihy na dané téma jsou mnohem objektivnější. Což je jeden z důvodů, proč jsem chtěl napsat takové písně. Druhým důvodem jsou moje krásné vzpomínky na dospívání a první písničky skupiny Greenhorns.

Co si myslíte o countryových recitativech? Ptám se proto, že jste se na albu něčeho podobného dopustil. Když si vybavíte hity, jako je Balíček karet, ale třeba i Matuškovo povídání v baladě Sbohem, lásko, jaký máte k těmto mluveným vsuvkám vztah?
Ten nejhorší. Countryové recitativy nenávidím, a to dokonce i u Johnnyho Cashe, který je jako jediný ze všech uměl. (Krásnou výjimkou je v jeho podání písnička A Boy Named Sue.) Jestli vám mé intermezzo na desce tyto věci připomíná, rozhodně jsem to tak nemyslel. Ke zmíněné promluvě mne opět přiměl Eddie Stevens. Diskutovali jsme o instrumentální bluegrassové vložce – zda není příliš dlouhá a jestli má nosný motiv.

Eddie trval na tom, že délka je správná, a jestliže mám pocit, že skladbě schází vůdčí motiv, ať do ní tedy něco namluvím. Což jsem okamžitě zavrhl. Ale vrtalo mi to hlavou. Říkal jsem si, že by to vlastně mohlo přispět k celkovému vyznění. Pokud bych svou výpovědí dokázal vyjádřit pocity, s nimiž jsem nové písničky psal… Takže jsem Eddiemu nakonec vzkázal, že o tom začínám přemýšlet. A na poslední chvíli jsem mu poslal nahrávku.

close Robert Křesťan a Druhá tráva vydávají nové album. info Zdroj: Dušan Tománek zoom_in Robert Křesťan a Druhá tráva vydávají nové album.

Silné producentské osobnosti dovedou vyvést hudebníky z jejich komfortní zóny. V dobrém i zlém. Podstupovat tento risk je asi pro umělce dobré, že?
Jsem o tom přesvědčen. Samozřejmě, nemusí to vyjít. Ale pro mě to bylo občerstvující. Eddie Stevens mě rozhodně dostal pryč ze zajetých kolejí. A jsem tomu rád.

Jednou z nejvýraznějších písniček na CD Díl druhý jsou Vlčí oči, kde se zpívá: „Bůh měl zrovna rozpolcenou duši a dumal, který král je pravý král.“ Rád bych se zeptal na smysl této skladby.
Vlčí oči jsou jednou z nejoptimističtějších písní alba. Při psaní pro mě byla důležitá slova: „Začal nový den a nová jatka stejně jako nový začátek.“ Kontinuita života, zrod a smrt. S přibývajícím věkem o těchto věcech přemýšlím čím dál více. Za bezesných nocí… Text patrně vyjadřuje něco, co ke mně přichází, s čím se snažím smířit – a doufám, že se smiřuju.

Ono k tomu ostatně celé album spěje. Závěrečná písnička je o tom, že jste o smrti už tolikrát zpíval – a teď se vám připomíná. Máte dojem, že by tahle deska mohla být vaše poslední?
U všech alb, co jsem s Druhou trávou natočil, jsem tvrdil, že nejspíš budou poslední. Zdálo se mi, že to nemůžu zas a znovu podstupovat. Nemyslím natáčení, to je už pro mě vysvobozením. Mám na mysli psaní písniček. Jako o posledním albu bych mohl mluvit i o této naší novince. Ale myslím si, že jestli mě neopustí mé schopnosti, zřejmě tomu tak nebude.

Díl třetí nechystáte…
Ne.

Na co se tedy těšíte, co dál?
Teď právě mě zajímá, jestli jsem vzhledem k rekonvalescenci po nedávné operaci schopen odehrát zbytek letošních koncertů. A pak se uvidí. Myslím si, že v sobě ještě jedno album máme. Třeba o něm začneme přemýšlet už příští rok.

Robert Křesťan
Narozen 16. září 1958 v Počátcích u Pelhřimova. Zpěvák, textař, banjista a překladatel. Bývalý člen kapely Poutníci a současný frontman bluegrassové skupiny Druhá tráva, v níž působí od roku 1991. K jeho nejznámějším písním z éry Poutníků patří Panenka, Podobenství o náramcích či Napsal jsem jméno svý na zdi. S Druhou trávou pokračoval úspěšnými skladbami Praha bolestivosti, Odpočiň si, Sáro, Zlá Marléna nebo Ukolébavka pro mne.

V roce 2002 vydal kritikou vřele přijaté sólové album 1775 básní Emily Dickinsonové. Kromě toho přeložil z angličtiny romány Jima Harrisona (Legendy o vášni), Williama Eastlakea (Umírali jsme v bambusu) či Normana Mailera (Duch Děvky, Armády noci). Album Druhé trávy s názvem Díl první, vydané v roce 2020, získalo cenu Anděl v kategorii folk. Letos přichází Křesťan a spol. s volným pokračováním Díl druhý.