Petr Mikeska: Řekové prý tak ukecaného Čecha neviděli

Sešli jsme se jen pár dnů po jeho návratu z Řecka. Místo sekání: pražská Kavárna štěstí v jednom obchodním centru na pražských Vinohradech.

Petře, máte v životě štěstí?
Myslím si, že jo.

Jak se to pozná?
Že jsem spokojenej.

Kdy si myslíte, že jste měl v životě štěstí?
Já ho potkávám na každém rohu. Od toho, do jaké rodiny jsem se narodil až po to, do jaké doby jsem se narodil. Měl bych asi problém žít v době před rokem 89, a nemoct se svobodně rozhodovat. Tu dobu jsem zažil v podstatě jen okrajově a jsem rád, že to byly jen Jiskřičky a Pionýr. Bez toho svobodného rozhodování to v divadle moc nejde. Pak si také myslím, že jsem měl štěstí vždy ve chvíli, kdy ta „životní sinusoida“ byla níž. Vždy jsem potkal někoho, kdo mě poslal tam, kde jsem nečekal, že bych mohl být.

Máte příklad?
Třeba angažmá v Divadle pod Palmovkou vypadalo nadějně, ale nakonec to nedopadlo, což pro herce je docela šok. A byl to šok tehdy i pro mě. V tu chvíli to byl odrazový můstek pro něco, co je pro mě mnohem důležitější než to, oč jsem v tu chvíli usiloval. Díky tomu neúspěchu na Palmovce jsem začal uvažovat o studiu na DAMU a následně pak vystudoval režii.

Čekáte nyní na nějaké další štěstí, na milé překvapení, máte tajné sny?
Tajné sny - těch mám, ale jsou to sny tajné. Čekám, jak dopadnou. Ale myslím si, že je dobré moc neočekávat, člověk pak může být mnohdy mile překvapen. Vlastně i nemile. Znáte to pořekadlo: Řekněte Pánu Bohovi svoje plány a on se hodně pobaví. Já plánovat musím, ale to, co přichází, to přichází.

Servírka nám přináší kávu a k tomu přidává dva stírací losy, To je tady zvykem – ke každé kávě los. „Zase nic nevyhraju, nikdy jsem tady nic nevyhrál. Nemám na to štěstí. Ale to mi nevadí, ono to štěstí přijde jinde,“ říká Petr Mikeska.

Vyhrál jste někdy ve sportce, v loterii, s kamarády sázku?
Fakt jsem nikdy nevyhrál. Já si nikdy nic, kde se dá vyhrát, nekupuju. Mě by taková výhra ani netěšila. Vážně. Jsem rád, když si peníze můžu vydělat. Mám z toho pak nějak jiný, lepší pocit.

Letecké muzeum Metoděje Vlacha rozproudila zpěvačka Olga Lounová

Volný čas

Vy jste se poprvé setkal s divadlem, když jste ve čtyřech letech navštívil loutkové divadlo.
Byla sobota a já se objevil v loutkovém divadle. Hráli tam s marionetami hry z národního obrození, zejména raubířsko-rytířské hry. Moje nejoblíbenější byla Herkules drakošlap aneb Boj s čerty. Dneska už vím, že to je přepracovaná Euripidova tragédie Alkéstis. A já tomu všemu propadl. Mám v paměti ten pocit z loutek v malovaných kulisách za doprovodu flašinetu. Jakmile dnes vidím dobré představení, vybaví se mi ten stejný pocit. Vášeň k divadlu mě už od té doby nikdy neopustila.

A pak jste si řekl o místo v loutkohereckém souboru.
Bylo mi asi osm let, pořád jsem chodil do loutkového divadla Zvoneček. Už to ale bylo s touhou, že bych chtěl hrát. Jen jsem se dlouho odhodlával to hercům říci. Pak jsem tu odvahu našel a brzy dostal první roli - psa čůrajícího na patník. Jakou já tehdy měl trému! No a od té chvíle jsem celý týden směřoval k sobotě, kdy jsme v divadle s loutkami hráli dvě odpolední představení. A v neděli jsem to samé hrál příbuzným, kteří se tak u nás povinně stali diváky.

Pamatujete si na to premiérové „čůrající“ představení?

Jasně, jako by to bylo před chvílí. Mám dokonce fotku z té doby, jak tu loutku nesu. A dnes mám ty pocity stejné jako tehdy. Prostě takové mrazení v zádech tam tehdy bylo. A to já mívám dodnes. To vzrušení bylo a je stejné.

Uvažoval jste někdy, že byste nehrál?
Ne, nikdy. Divadlo mě stále moc baví, ale už o něm nemám takové ty romantické představy. Už nejsem na divadle tak závislý, ale v dětství ta závislost byla hodně silná. Měl jsem třeba vysoké horečky, ale rodiče mě přesto do divadla pustili, protože věděli, že když budu hrát, uklidním se a tím se mi zcela jistě sníží teplota. Teď vím, že bych bez divadla už žít dokázal.

Akorát že asi nechcete, že?
To je ono, zatím mi to vyhovuje, baví, uspokojuje. Dělám ho taky kvůli adrenalinu a možnosti vyzkoušet si beztrestně žít více životů.

Vy jste vážně nemyslel nikdy na nic jiného než na herectví? Ani jako malý kluk? Ještě před tím, než jste šel do toho loutkového divadla?
Tak to zase jo. Já miloval vláčky. Tak urputně, že jsem chodil každou chvíli na Hlavní nádraží v Praze koukat z mostu na vláčky. Máma s tátou si brali u mě služby, aby mě tam hlídali. Z těch vlaků jsem byl fascinován. Možná jsem si tehdy myslel, že budu nějak profesně spojen s vlakem. Ale to víte, byly mi čtyři roky. Když jsem pak v divadle hrál v nějaké uniformě, nebylo to ono. Opravdu jsem nevypadal uvěřitelně, všichni se smáli, i já se smál. Já se v uniformě prostě necítím dobře.

Most přes Klenici bude hotov až ve druhé půlce září

Boleslavsko

Kariéra nádražáka nakonec nedopadla. A co jazyky, ty vás prý baví. Třeba řečtina.
K Řecku mám velký vztah.

Jak se to stalo?
To nikdo neví. Já tvrdím, že v minulém životě jsem tam za Perikla žil v Aténách a byl jsem hercem. Jezdím tam v létě, když jsou divadelní prázdniny a vracím se tam už jako domů. A přestože hodně cestuji, nikde se necítím tak fajn jako v Řecku. Mentalita Řeků je mi blízká, jsou k cizincům pohostinní, otevření, vstřícní. Já tam ty skoro dva měsíce žiju úplně jinak než v Česku, mluvím jen řecky a ke všemu mám taky čas vymýšlet své projekty. Třeba jsem tam psal scénář Evžena Oněgina. Seděl jsem na balkóně, díval se na moře, pil řecké víno a najednou mi postavy ze hry samy začaly sdělovat, co chtějí říkat. Řeky jsem už dobře poznal, mám je rád a taky je za spoustu věcí nesnáším, ale stejně jim to nakonec odpouštím.

Jezdíte na stejné místo, nebo ta místa střídáte?
Jezdím na stále stejné místo. Vytvořil jsem si nový život na ostrově Thassos, v jedné malé vesničce. Rád bych tam trávil část života, naštěstí jsou divadelní prázdniny. Jsem tam někým jiným a o to raději se vracím do pracovní reality tady v Čechách. A pak tady pracuji, abych zase vyrazil tam.

Jak vás místní berou? Vědí, že jste herec? S jedním velkým oceněním?
Zásadní je to, že jsem se svoji urputností naučil řečtinu. Není to lehký jazyk, a oni jsou strašní patrioti. Kdo takhle podporuje jejich kulturu, mají k němu jiný vztah. Naučil jsem se slušně řecky. A že jsem herec? Oni nemají představu, co je to být herec v Čechách. Přijeli se sem podívat na hru Miláček a mysleli si, že jsem fakt superstar.

Kolega Petr Prokeš to říká jasně: „Jsem všeobecně známý a uznávaný, zejména na Mladoboleslavsku.“ Řekové to totiž mají tak, že mají svého oblíbeného herce a na něho chodí. Je jim jedno, co se hraje, jsou na toho svého herce pyšní. Zažil jsem třeba situaci v jednom divadle v Thessaloniki, že protagonistka, první herečka, hrající alkoholičku, přijela na točně ležící a klimbající v hromadě prázdných lahví, divadlo si stouplo, tleskalo. Ona vstala, uklonila se a zase s sebou plácla na podlahu. Nebo na úplném konci hry přišel herec, patrně asi velká hvězda, divadlo komplet vstalo, pět minut potlesk. Tedy déle se tleskalo, než pak trvala jeho role.

Vy jste Pražák, že?
Jo, jsem městské dítě. Narodil jsem se v Podolí, mládí jsem prožil na Lhotce v době, kdy tam nic nebylo – teď tam jsou Modřany – za barákem bylo obrovské heřmánkové pole. Často jsem jezdil za prababičkou do Tachova, a protože táta pochází z Moravy, tak na jihu Moravy jsem byl taky často.

Jaký jste byl žák? Byl jste rebel?
Myslím si, že jsem rebel nikdy nebyl. I když mi všechno nějak šlo, za šprta bych se rozhodně nepovažoval. Na střední škole jsem zjistil, že školství mě nenaučilo učit se. A dodnes nechápu, jak jsem mohl na gymnáziu prospět z deskriptivní geometrie. Po gymplu jsem vystudoval ještě cestovní ruch, který mě hodně zajímal. Můj mozek začal vnímat to, co v životě člověk později potřebuje – ekonomické uvažování ve stylu má dáti a dal.

Kolika jazykům vládnete?
Já nejsem nějaký jazykový borec. Ale láká mě ono: „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“. Česky, řecky, anglicky hovořím. Francouzsky jsem už hodně zapomněl. Rád bych mluvil více, ale není čas. V Řecku jsem v létě taky provázel, většinou české turisty. A když jsem dostal na starost skupinku Kypřanů, řeknu vám, byl to velký adrenalin.

Pojďme zase k divadlu. Začínal jste v Mostě, že?
Přesně tak.

Pak přišel Cheb, pražské Divadlo pod Palmovkou a nakonec jste zakotvil v Mladé Boleslavi. Jak k tomu došlo?
Náhoda. Abych to upřesnil. Z Mostu mě vyhodili. Nazkoušel jsem tam krásnou roli, kterou jsem si pak zahrál v Boleslavi, Nikolu Šuhaje v Baladě pro banditu. Řekli mi, že to je na zkoušku, že si mě vyzkouší. Po premiéře nic neříkali, tak jsem podepsal smlouvu v divadle v Chebu. Bylo mi dvacet, byl jsem mladý tele, bál jsme se zeptat. Podepsal jsem Cheb, v Mostě se to dozvěděli, tak jsme letěl. Že jsem zradil: Já ale nezradil, já jen nepochopil, že když oni mlčí, že to znamená ano. Zakotvil jsem dva roky v Chebu, kde to bylo skvělé. Ale je to tak daleko, že se musí člověk buď stát Chebákem, nebo odejít, a já v jsem v jednu chvíli zjistil, že se nechci stát Chebákem. Pak jsem měl asi tři role na Palmovce, tam to nevyšlo. Dělal jsme přijímačky na DAMU na režii a během dvaceti minut mi volali z DAMU, že mě přijali, a za chvíli mi volal ředitel divadla František Skřípek a nabízel mi angažmá v Mladé Boleslavi. Měl jsme radost, ale nevěděl jsem, co to bude znamenat pro mých nejbližších šest let. To bylo strašné období! Ne nehezké, ale těžké. Kdybych věděl, co mě čeká, nešel bych do toho. Opravdu hodně jsem zkoušel, hrál i velké role, do toho škola. Samozřejmě jsem ve škole chyběl, ale vystudoval jsem bez individuálního plánu. Ten jsem měl až na závěr, to se už pak vážně nedalo stíhat. Takže Boleslav náhoda nebyla. Tak to mělo být.

Na zámek v Bělé pod Bezdězem zaútočili loupežníci

Volný čas

Když jste vyrazil z Prahy do Mladé Boleslavi a přijížděl po dálnici, uviděl jste škodovácký komín, sídliště, ulice plné aut…
Ale kdepak, já si na tu chvíli vzpomínám zcela jinak. Do divadla jsem už předtím několikrát jel, když tam hrála Carmen Mayerová. Já si Boleslav nespojuji s komíny. První bylo divadlo, krásná secesní budova, a Staré město, kde historie dýchá. Jenže po škole jsem o Boleslavi ani nesnil. Divadlo mělo takový zvuk, že jsem si říkal, že na tohle zatím ještě nemám.

Poprvé vstupujete do divadla, máte angažmá. Pamatujete si na ty chvíle, koho jste potkal a zda jste přijel s pocitem mistra světa?
Mistr světa? Tak to ani náhodou, kde bych ten pocit měl nabrat? Byl jsem hrozně nesmělý a čekaly mě dva záskoky. Lucerna a Zahradníkův pes. Já se tu roli v Zahradníkově roku tak strašně moc učil, abych nezklamal. Nojo, jenže problém byl v tom, že mé herecké partnerce, Evě Horké, jsem na začátku byl pod sukní v lechtivé situaci. Celé to tím začínalo a my museli předstírat velkou vášeň. Když si na to teď vzpomenu, polévá mě i po letech horko. Styděl jsem se, ale nesměl jsem to dát znát.

Čím vás Boleslav láká? Vesnice 60 kilometrů od velké Prahy, kde se dělá velká kultura.
Největší pochvala diváků je, když mi řeknou, že nechtějí jet do Prahy, protože je baví divadlo u nás v Boleslavi. V Boleslavi byly vždy mezilidské vztahy na nadstandardní výši. Pro mě je tohle divadlo továrnou na sny. Mohu vyjadřovat to, co cítím. Mám možnost sdělovat svůj názor na svět. A to jako herec, jako režisér a jako umělecký šéf. Nejsem si jist, jestli by mi to v takové šíři mohlo nabídnout a umožnit jiné divadlo. Se vší pokorou říkám, že netoužím po Vinohradském divadle, po Národním divadle. Já mám raději to, že mohu dělat jako herec či režisér zrovna tenhle kus v Boleslavi. Dneska už vím, co na diváka asi funguje, co naopak nezabírá. Jako režisér mám příležitost s herci pracovat, směřovat je někam, usilovat o jejich růst.

V Boleslavi jste zahrál desítky rolí, je nějaká role nezapomenutelná? Něčím mimořádná?
Třeba role Billa Starbucka ve hře Obchodník s deštěm, což byla poslední a také vysněná práce na velkém divadle pana režiséra Pleskota. Krásnou rolí je pro mě Mefistofeles ve Faustovi, pak taky Miláček, příjemná byla role Harolda v inscenaci Harold a Maud s Květou Fialovou. V podstatě mě nejvíce zasahuje to, co se dělá naposledy. Na to člověk myslí asi nejintenzivněji. No a postava Paula Verlaina ve hře Christophera Hamptona – Úplné zatmění v režii Pavla Kheka, za kterou jsem dostal Thálii, byl „silný šálek kávy“. Já jsem se do té postavy proměnil na dvě a půl hodiny, ale on v tom musel žít, je to skutečná postava.

Kde se učíte texty?
Vůbec nevím, kde se je učím, najednou je umím. Nikdy jsem s tím neměl problém, až na jeden případ. Hrál jsem Pastora ve Vraždě na faře od Agathy Christie. Pohyboval jsem se v několika časových rovinách a říkal si, že jestli to já popletu, tak se divák totálně ztratí. A jelikož šlo o detektivku, každý detail byl zásadní. Každý den jsem to do sebe tři hodiny ládoval. Nakonec jsem to zvládnul, ale fakt mě to stálo hodně sil.

Zapomínáte texty?
Nějak zásadně ne. Herec, když má okno, dokáže při výpadku dokonce i ve veršovaném textu doveršovat, třeba řekne úplnou blbost a lidi to nepoznají. Nesmí dát znát ale ani na vteřinu, že něco není v pořádku. Že bych měl nějaký zásadní zásek, kde bych se uklonil a řekl: „Promiňte, já zapomněl text,“ to ne. Ale občas mám takové sny.

Jenže to se probudíte a zjistíte, že je to v pořádku.
Jenže mně se někdy v tom snu zdá, že to není sen, ale realita.

Máte před vystoupením nějaké rituály, zvyky?
Musím mít text, třeba do něho ani nekouknu, ale musím vědět, že ho mám po ruce. Moc nechápu herce, kteří přijdou do divadla a v podstatě nevědí, zda dneska hrají hejtmana nebo svatého Václava. Já se s rolí musím tak trochu vzbudit. To ale není tak, že chodím po místnosti, nebo po divadle a soustřeďuji se. Vstanu a uvědomím si, co mě čeká, musím si dát čas na duševní dobrodružství, že dneska jsem zrovna ten a ten. A jinak zvyky asi jako každý herec. Běžné je, že při premiéře musím mít někde na pódiu položenou zlomvazku.

Koho?
Něco malého ve stylu “Zlom vaz“, od kolegů, pro štěstí.

Rozumím. Petře, vy se prý stravujete trochu zdravěji.
Dalo by se říci, že absolutně.

Jak tomu lze rozumět? Že si bůček nedáte?
Ten ani náhodu, nemám ho rád. Ale to je od mládí. Jako malý jsem jezdil na zabíjačky na Moravu a blbě jsem to snášel. Pamatuji se, jak jednou nemohli prase zabít, kvičelo, všichni utíkali, akční komedie z toho byla, která skončila smrtí prasete. A já jsem nenáviděl, když nám, dětem, dávali teplej prasečí mozek, přišlo mi to jako něco tak strašně nechutného. A museli jsme vymývat střeva horkou vodou, taky příšernost. Opravdu vepřové ne. Vegetarián nejsem, ale vepřové nedám do pusy, a to je, podle mě, z těch zabíjaček, nic jinýho v tom není. Hrozně rád experimentuju, co je moderní, nové, zkouším to na sobě. Na začátku prázdnin jsem absolvoval výživový kurz, mám osvědčení, že bych případně mohl být výživový poradce. Tam mě zaujalo, jak moc jsme opustili a zapomněli na byliny a přírodní produkty, které pro naše babičky byly samozřejmostí. Tak v tom „jedu“, než jsem šel na rozhovor, dal jsem si maté IQ, po něm by to prý mělo dobře myslet.

Mnichovo Hradiště nabídlo noční prohlídky

Volný čas

A cítíte, že vám to nějak více myslí?
To se teprve uvidí, ale určitě mám víc energie. Taky se zajímám o ajurvédu a moc rád vařím řecká jídla, která jsou složením velmi zdravá. Celé řecké prázdniny jsem jedl a taky vařil ryby, spoustu zeleniny. Vždycky, když za mnou někdo přijel, já vařil a tu návštěvu gastronomicky obskakoval.

Divadlo vám zabere spoustu času, když už máte volno, co s ním?
Potřebuji pohyb, někde se vybít. Mám svoje cvičení s vahou vlastního těla, dost náročný. Rád běhám. Moc se mi vyplácí tenhle čas si dát pro sebe. Je mi líto, že nečtu. Jen to, co musím, k tomu, co právě zkouším.

Četl jsem o vás, že máte doma spoustu květin a…
…a že si s nimi povídám.

Jo, přesně.
Ale to je taková blbost! Někde to o mně někdo napsal a je to nesmysl. Já jsem v tomhle směru normální.

Tak jak lze vysvětliti vaši lásku ke květinám?

Někde jsem řekl, že se snažím udržet kytky, které mám doma, při životě, aby mi neuschnuly, což se jeden čas stávalo. Teď je to lepší, ale není to tím, že si s nimi, když přijdu z divadla, povídám. Taková blbost! A k těm kytkám. Před dvěma lety jsem vymyslel únikovou hru a měli jsme tam takovou velkou kytku. Když hra skončila, nikdo kytku nechtěl, tak jsem si ji vzal domů a každý tvrdil, že mi chcípne. Ale Blažena, jak ji říkám, nechcípla. Jenže nemůžete napsat, že přijdu domů a hned si povídám s Blaženou!

Tak zatím na mě působíte vcelku normálně. A dokonce se i usmíváte. To přitom váš kolega z boleslavského divadla, režisér Pavel Khek, kdesi napsal, že se neusmíváte a na první pohled se tváříte zamračeně.
On napsal, že se tvářím arogantně.

Omlouvám se za nepřesnost. Khek také napsal, že se vás bojí servírky.
Já nevím, asi to tak je. Prý působím odtažitě a jsem puntičkář a perfekcionista, což je pro život někdy složité. Občas jsem prý náladový a s touhou po nezávislosti někdy skoro nesnesitelný. No a jsem sebestředný a ukecaný. Slyšel jsem, že Řekové o mně řekli, že tak ukecaného Čecha ještě neviděli.

Odbočil jste od těch servírek.
Nojo. servírky. Já, když se prostě neusmívám jak idiot, tak možná vypadám arogantně. Ale já si to nemyslím. Servírky se mě bojí, protože mám otázky. Ptám se na to a ono. Jestli nemohou udělat něco jinak, než jsou zvyklé. Já to nemyslím zle, ptám se. A z toho tedy vyplývá, že jsem arogantní, že?

Nedokážu posoudit. Ale kromě klasického divadla máte v Praze divadelní soubor, který se jmenuje Divadlo Anfas, hrajete pro děti.
Vznikli jsme v roce 1997 a hrajeme po celé republice představení pro děti a mladé publikum ve věku studentů středních a vysokých škol.

Jak je těžké hrát pro děti a jak velký rozdíl je hrát pro dospělé?
Jo, je to těžký. Ale rozhodně to neberu tak, že pro děti se hraje jinak než pro dospělé. Děti nemají sociální zábranu ukázat, že je to nebaví. Opravdu nevidím rozdíl v přístupu hrát pro dospělého diváka a pro dítě. Jsem proti tomu, když se na děti šišlá, automaticky se tak pokládá, že jsou blbý. Děti nejsou blbé, dokáží překvapit, jak rozumí. Jenom se pohybují ve světě pejsků a kočiček, neznamená to ale, že v tomto oboru to nejsou kandidáti věd. My spolu komunikujeme jako rovnocenní partneři, byť o těch pejscích a kočičkách, je to velká sranda a je to hodně obohacující. Fascinuje mě dětská logika, která je přímočará. My dospělí máme stereotypy, zvyky, návyky, ale oni řeknou jak to je se vší upřímností. Mám vypozorované, že u dětí přichází po 25 minutách první krize, potřebují něco udělat, něco, co je opět přiměje k tomu, aby zůstaly takzvaně v ději. Pak ty intervaly jsou kratší. A nevěřil byste, kolik taková pohádka vycucne energie.

Je konec srpna 2019, vrátil jste se z Řecka, co vás čeká?
Já v Řecku myslím na novou sezonu. Myslím a intenzivně pracuji. V Boleslavi 18. října uvedeme v předpremiéře a pak v premiéře 22. listopadu muzikál Šumař na střeše, který režíruji. Divadlo slaví 110 let, tak to bude velké. Šumař je krásný silný muzikál, velké téma, příběh. Ještě jsem s tolika lidmi na boleslavském jevišti nedělal – bude jich tam 24. Pak bych měl režírovat v kladenském divadle Agathu Christie Vražda v Orient Expresu. Jako herec budu zkoušet pod vedením Pavla Kheka Amadea. Na boleslavské Malé scéně režíruji hru Na ústupu o rozpadu manželství, rodiny. Ač to není příliš veselé téma, v žánru je to tragikomedie. A pak celou sezonu budu hrát pravidelně pro děti. Vloni jsme s divadlem Anfas měli premiéru, která mě hodně vyčerpala, představení Alenka a její říše divů, kde jsem poprvé zkusil pracovat s moderními technologiemi. Alenka maluje postavičky, ty ožijí. Máme projekce, kdy malovaná postava vyleze a je živá, je to kouzlo i pro dospělé.

Petře, vy jste držitel Thálie, připomeňme si, že to bylo v roce 2013 a cenu jste obdržel v kategorii Mimořádný jevištní výkon – činohra muži za roli Paula Verlaina ve hře Úplné zatmění. Jak je tenhle okamžik pro vás vzdálený?
Je to minulost. Ale to ocenění bylo minulostí už v pondělí po vyhlášení. Je to super pocit, že si někdo všimne. Já to bral ale tak, že si někdo všiml ne mě, ale našeho divadla. Toho, co děláme. Nojo, ale hned následující den sedíte na první čtené zkoušce a tam se žádné takovéhle ocenění nepočítá, protože vždycky jako herec začínáte od nuly. Ale samozřejmě to bylo fajn.

Ať jsem hledal, kde jsem hledal, nikde jsem nenašel nic bližšího o vašem soukromém životě.
Tohle si střežím a nic se ode mě nedozvíte. Vážně. Kdysi se mi to nevyplatilo a nabyl jsem přesvědčení, že z hlediska mé profese to sem nepatří. Já se soukromým životem nechci prezentovat, prostě se tím nechci veřejně zabývat. Do výkladní skříně dávám svoji roli, ne civilní život.

Dobře, tak setřeme ty losy?
Petr Mikeska stírá los: „Vždyť jsem vám to říkal, já nic nikdy nevyhraju. Nevyhrál jsem. V tomhle štěstí nemám. Ale mám ho jinde. Co vy, vyhrál jste?“

Já: „Mám tady třikrát symbol 50 korun.“
Petr Mikeska: „Tak to jste vyhrál, to vám servírka vrátí 50 korun…“

V Dolním Bousově se konaly 2. Bousovské slavnosti

Volný čas