Jako malý kluk miloval tanky a byl uchvácen každoroční vojenskou přehlídkou, kde sledoval se zatajeným dechem jízdu tanků. Chtěl být kovbojem, indiánem a také kuchařem. Později myslel na novinařinu, nakonec zvítězila medicína. Vystudoval všeobecné lékařství. Stal se z něho chirurg a také endoskopista. Ještě než oslavil padesátku, začal malovat. Nemá ateliér, maluje doma ve svém pokoji a často i v garáži. K tomu si pustí rockovou hudbu a připraví si kávu. Do malování se „zažere“ tak moc, že hudbu nevnímá a občas namočí štětec s barvou do hrnku s kávou. I o tom jsme si povídali s Petrem Podzimkem. MUDr. Petrem Podzimkem.

Začněme vaším mládím. Po jaké profesi jste tíhnul?

Kovboj a indián, to byly ty klukovské sny. Z těch seriózních profesí jsem asi chtěl být kuchařem. Asi proto, že jsem rád jedl.

Myšlenky na záchranu lidí třeba jako hasič, policista či doktor tam nebyly?

Nebyly.

A kdy vás popadla myšlenka, že se dáte na dráhu doktora?

To mě nepopadlo, to byla spíše vylučovací metoda. Otec chtěl, abych šel na medicínu, ale neměl představu, co to obnáší. On byl projektant a politický vězeň a měl pocit, že když půjdu na medicínu, že v tom uvidí své nesplněné sny. Ale nenutil mě a já zase neměl pocit, že bych se mu měl zavděčit. Jenže přišel třeťák na gymnáziu a v té době jsem byl takové precizní dítě - nic jsem nenechával náhodě, nic jsem neodfláknul. V té době jsem zjistil, že technické obory mě nebaví. Zvažoval jsem žurnalistiku, ale z politického hlediska jsem neměl šanci, hodně se totiž kádrovalo, takže to jsem taky vyloučil. Tak jsem si řekl, co zkusit tu medicínu, jak říkal táta. Napadlo mě ale, jestli mi nebude vadit krev. Tak jsem mezi třetím a čtvrtým ročníkem šel na brigádu jako sanitář do pražské nemocnice Na Bulovce. K výplatě jsem dostal od primáře i hezký doporučující dopis, že jsem se osvědčil a abych to prý přiložil k přihlášce. Podal jsme si přihlášku a nevzali mě.

Naštvalo vás to?

Pořádně. To jsem se řádně šprajcnul. Tak vy mě nechcete, tak já vám ukážu, abyste věděli, o co jste přišli! Odvolání nevyšlo, ale vzali mě do nultého ročníku, byl jsem na pitevně na soudním lékařství a tam jsem o medicínu začal stát. Na tom soudním to byly mrtvoly, vraždy, sebevraždy… Moc se mi tam líbilo, některé pikantní zážitky si pamatuji dodnes. No a medicína pak na druhý pokus vyšla.

Jakou jste zvolil specializaci?

Studoval jsem na fakultě všeobecného lékařství. Během studia jsem zvažoval radiologii, internu a nakonec se rozhodl pro chirurgii. Tehdy se říkalo, že ve velkých nemocnicích se doktor dostane maximálně k sepisování přijímacích a propouštěcích zpráv, ale k operacím ne. A že mimo Prahu v menších nemocnicích je doktorů málo, tam že je šance. Nemocnici v České Lípě mi vyfoukl spolužák, a tak jsem se rozhodoval mezi Poličkou a Mladou Boleslaví. Vyhrála to mladoboleslavská nemocnice, kam jsem v roce 1984 nastoupil. Na chirurgii jsem tam byl deset let, dokončil jsem si tam i odborné vzdělání - udělal jsem první i druhou atestaci z chirurgie. A když se v roce 1994 otevíralo Pírkovo sanatorium, přešel jsem do nového pracoviště, kde jsem dodnes.

Jako primář chirurgie…

…ano a zároveň pracuji jako endoskopista, což už nyní není úplně běžná kombinace, ale dříve tomu tak bylo.

Opusťme doktorský plášť a pojďme k malování. Pamatujete se na něco, co jste jako malý kluk nakreslil?

Pamatuju. Měl jsem doma hodně obrázků, ale jak se maminka stěhovala, nějak se poztrácely. Když jsem nedávno byl u ní kvůli výstavě, tak jsem jeden starý z mládí našel – ten obrázek se slonem je na výstavě také. Z mládí mám ale dobré vzpomínky. Otázkou ale je, zda to nejsou vzpomínky na vzpomínky a jestli do toho někdo něco ještě neřekl a mě to utkvělo jako moje vzpomínka. Jako malý kluk – my jsme bydleli v pražských Bohnicích – jsem miloval tanky. A každý rok se na Letné konaly devátého května vojenské přehlídky. Pokaždé tam museli rodiče se mnou jít a teď si říkám, jaká to asi muselo být pro tatínka, politického vězně, oběť. Tanky jely z Vypichu na Letnou, já jim mával. Na Strossmayerově náměstí se otočily a jely zpátky. To jsem věděl ale už jenom já a zatímco všichni lidé odešli, já zůstal a mával znova.

A pak jste ty tanky kreslil?

No, to bylo takhle. Táta byl projektant a jak jsme přišli domů, dal mi projekční plátna rubem navrch, já je složil z kuchyně přes otevřené dveře do obýváku a maloval přehlídku, tedy tanky.

Srp a kladivo a hvězdu jste nezapomněl?

Jasně, že ne. Srp mi tedy moc nešel, ale hvězdy jo. A víte, co na tom všem je bezvadný?

Tak to přesně nevím.

Jak se to všechno nějak časem propojilo.

To jste mi moc nevysvětlil. Jak to myslíte?

Manželce jsem pravděpodobně několikrát o té mé zálibě v tancích a jejich malování povídal. No a před rokem jsme šli na vernisáž obrazů Petra Sýse do pražské galerie moderního umění Dox. Přijdeme do galerie, stojíme frontu na lístky, já to zase o těch tancích manželce vyprávím. Pak vstoupíme do první místnosti a tam namalovaná přehlídka na Letenské pláni. A u toho vysvětlení Petra Sýse: „Už jako malý kluk jsem chodil na Letenskou pláň na vojenské přehlídky.“ On tam maloval skoro to samé jako já!

Máte ty tanky někde schované?

Už jsem je u mámy nenašel.

close Mudr. Petr Podzimek info Zdroj: Deník / Jiří Macek zoom_in

Tak to vám mohu a nemusím věřit.

Jasně…

Kde jste vlastně prožil mládí?

V Bohnicích a část dětství v areálu blázince.

Snad ne jako pacient?

Ne! Bydleli jsme ve starých Bohnicích ve statku, který patřil městu. Když ho převzali památkáři, měli jsme se stěhovat do paneláku, ale to máma odmítla. Nějakou směnou jsme se dostali do vily v areálu psychiatrické léčebny. Bylo tam třeba fotbalové hřiště a přes plot tam k nám lezly děti z dětského pavilonu, hrály s námi fotbal.

Zapadl jste do týmu?

Brilantně.

Dobře, tak se zase vraťme k malování. Jak to s ním ve vašem životě bylo? Pomineme-li slona a tanky.

Na gymnáziu bych možná maloval, jenže byly jiné zájmy – fotbal, děvčata, pivo. Na vysoký jsem si při přednáškách propiskou kreslil karikatury přednášejících a také politické vtipy. Pár karikatur ještě někde najdu, ale ty vtipy maminka pro klid vyhodila. Pak o aktivním malování v mém životě nemůže být řeč. Ale třeba jsem pomáhal rodičům na chalupě a restauroval starý nábytek, malované skříně. Tam jsem se naučil pracovat se starými materiály. K jakémusi bližšímu malování jsem se dostal asi před šestnácti lety po operaci páteře. Špatně mi fungovala pravá ruka a nevěděl jsem, jak to bude dál s moji chirurgickou kariérou. Mámu doma napadlo, jak jsem tam okouněl, že bych mohl zkusit malovat. Povídám, že jo. Ona je neuvěřitelně akční a už odpoledne mi volala, že mi koupila malířský stojan, abych si pro něj přijel. No a když jsem měl malířský stojan, tak jsem si koupil olejové barvy.

A tak jste na prahu padesátky…

…zblbnul do malování, bylo mi 46. Ještě k té mamince. Řekl bych, že nějaké vlohy pro malování mám asi zděděné po ní. Vloni, ve svých 86 letech, chodila v Praze na kurz malování.

Měl jste nějaký vyhraněný styl?

Já měl rád impresionismus. I když jsem do té doby nemaloval, jezdil jsem po Evropě po výstavách – vánoční výstavy ve Vídni, v Paříži jsme byli s manželkou na výstavě obrazů Moneta, byli jsme v Amsterodamu. Když jsem se vrhnul do malování, začal jsem kopiemi, třeba Moneta, Jakuba Schikanedra, Van Gogha. V té době jsem doma neměl počítač, takže jsem si koupil knižní monografii, vybral nějakou pěknou velkou fotografii a maloval. Pravda, ze začátku mi to moc nešlo, ale vytrval jsem. Pak mně kopie nestačily a říkal jsem si, že bych měl zkusit něco svého. Začal jsem s impresí. Když se ohlédnu, tak bych to popsal slovy malíře Josefa Jíry, že člověk maluje jeden obraz celý život. Maluje to, po čem touží, z čeho má strach, co ho těší, když prožije něco intenzivního.

Dokážete říci, kolik jste tak namaloval obrazů?

Řekl bych, že do stovky. Je to můj koníček a koníček ne zrovna do pěkného počasí.

Jak tomu lze rozumět?

Mám svoji lékařskou práci, manželku, psa, dům, v létě cykloturistika, v zimě lyžování. A když přijdu z práce, jsem unavený, takže většinou maluji o víkendu, když prší.

Cítíte, že v té stovce obrazů převažuje nějaké téma? Nálady z práce, z kola, z lyžování? Nebo to jsou okamžité impulsy?

Já bych to rozdělil na tři části. Ta první, to jsou příjemné vzpomínky na dovolenou. Pak tam je část spojená s manželkou a kdo chce, tak ji jako mojí múzu v těch obrazech najde, objeví. No a třetí část je, že se snažím věnovat vážnějším tématům a můj projev koketuje s abstrakcí. Já jsem amatér a kdybyste se mě zeptal, do jaké škatulky patřím…

…do jaké škatulky patříte?

Tak já bych se nedokázal zařadit. Ale teď mě napadlo, že jsem v posledním roce věděl, že musím něco namalovat na výstavu, nápady byly, ale objevily se náhodně. Mám doma knihu Shakespearových Sonetů v překladu Martina Hilského. Nedávno jsme si ji od něj nechali podepsat. Pan Hilský moc pěkně o své práci hovoří a obdivuji ho i jako člověka, který si předsevzal, co chce v životě dokázat a dokázal to. On si jako mladý řekl, že chce přeložit celého Shakespeara a někdy ve svých 65 letech ho celého přeložil. A má čistý stůl. Napadlo mě, že bych některé sonety mohl ztvárnit, protože se mi moc líbí, ač poezii nerozumím. Podařilo se mi namalovat tři. Na výstavě budou včetně textů a jsem na to docela pyšný. Obrazy jsem nemaloval jako atrakci, ale k zamyšlení, uvidíme, jak to bude kdo vnímat.

Hilský chtěl něco dokázat a dokázal to. Není tam spojitost s vámi a vaší výstavu?

Zajímavá myšlenka. Může to tam být, ale ta spojitost mě nenapadla. Když jsem si šel prohlédnout Galerii Pod Věží, potkala mě paní kustodka, znala měla jako doktora, a říkala, že je fajn, že budu mít výstavu. A dodala, že když šla do důchodu, tak si splnila sen, že si nechala vydat svoji sbírku básní. Výstava sice není můj sen, ale ty sny se kolem mě točí…

Je to vaše první výstava?

Měl jsem loni v restauraci na Štěpánce a před lety na zámku Humprecht, v rámci kurzů malování tam moje obrazy byly součástí výstavy. Ale takhle velká a samostatná je moje první výstava.

close Mudr. Petr Podzimek info Zdroj: Deník / Jiří Macek zoom_in

Touha - Pýcha - Naděje. Tak se výstava jmenuje…

Čekal jsem, že se mě na to někdo zeptá, ale jste první. Neplácnul jsem to z voleje, přemýšlel jsem nad tím. V podstatě touha je emoce. Pýcha je vlastnost, která je křesťany přijímaná jako hříšná. Naděje je určitý pocit, postoj. Já si myslím, že to jsou hybné síly určitého procesu. Když po něčem toužíte, ať očima, tělem, myslí, tak za tím jdete. Pýcha obnáší to, že si věřím, že jsem lepší než ostatní, že jsem pyšný na to, co dovedu. S tou pýchou je to trochu ošemetné, ale pýcha, která je braná jako jeden ze sedmi hříchů, může být i hybnou silou nějakého rozvoje. A naděje je určitý postoj, pocit, že věřím, že to dobře dopadne, že to dokončím.

Kolik obrazů vystavíte? Včetně slona.

Pětačtyřicet.

Jak velké obrazy většinou malujete?

Můj nejoblíbenější formát je sedmdesát na padesát centimetrů. Chci ale zkusit větší. Velký formát se mi líbí.

Máte nějakou oblíbenou barvu, kterou podvědomě na obraz dáváte, nanášíte, malujete?

Mám rád modrou, ale snažím se ji vyhýbat. Modrá mi připadá jako barva naděje. A taky je to asi spojené s mládím – modré džíny, modrá knížka.

Kde malujete?

Když jsme stavěli barák, netušil jsem, že budu malovat, takže zvláštní prostor nemám. Maluju doma ve svém pokoji a pak často v garáži, kde mám čistou dílničku. A maluju většinou o víkendech, když prší, protože přes týden jsem po práci unavený.

Když se dáte do malování, máte nějaký plán, kdy si odpočinout, čeho se napít, prostě nějaké zvyklosti?

Když se do toho pustím, tak si většinou pustím muziku, mám rád rock, kupuju si elpíčka na gramofon. Pustím si hudbu, ale stejně ji moc nevnímám. Mám rád Led Zeppelin, Rolling Stones, Pink Floyd, poslední době hodně poslouchám Boba Dylana a Johna Lennona. Jenže já nejsem schopen při malování tříštit svoji pozornost. Takže hudbu vlastně ani nevnímám. Kdybych měl puštěné jen nějaké šumění, nebo ptáky, asi by to bylo stejný, prostě úplně vypnu. Manželka mi třeba dá k malování zákusek a já si uvařím kávu a najednou si uvědomím, že jsem se toho ani nedotknul. To v lepším případě.

A v tom horším?

Vypnu tak, že si někdy do toho hrnku s kávou namočím štětec s barvou.

Ještě jsem se vás neptal, čím vlastně malujete.

Olej, akryl.

Stane se, že někdy obraz nedokončíte, protože nejste spokojen, a vyhodíte ho?

Tak stane se to. Jeden známý malíř říkal, že je třeba stále přemalovávat. Nebo ničit. Prostě když nejste spokojen, necháte obraz nějaký čas uležet a pak přemalováváte. Já mám třeba jeden obraz, který jsem namaloval před osmi lety a pořád není dokončený, pořád s ním nejsem spokojený. Několikrát jsem ho opravoval a už mě nenapadá, co na něm zlepšit, ale pořád mám pocit, že to stále není ono. Může se stát, že na něj ještě jednou sáhnu, opravím ho a zase budu nespokojený, tak ho třeba vyhodím. To se může stát. Ten obraz na výstavě bude taky k vidění.

Co máte rozmalováno, na čem pracujete?

Na ničem, všechno jsem utnul. Ale kromě obrazů dělám ještě asambláže. To je něco jako koláž, ale používají se různé materiály. Asambláž je technika, která dvojrozměrným obrazům dává třetí dimenzi, prostorovou. A nejen to, to celé pojetí je poněkud složitější. Dělám to na deskách z prken. Těch desek mám už asi pět.

Když byste se zamyslel, zkuste říci, proč malujete? Je to třeba tak, že po náročné práci chirurga, kdy je hlava zapojená do práci na lidském těle jiných lidí, potřebujete vypnout? Odreagovat?

Takhle úplně bych to neřekl. Prostě přepnu na úplně jinou kolej. Jdu malovat s tím, že si u toho odpočinu. Pouštím muziku, kterou nevnímám. Nejde mi to a trápím se u toho, což se taky stane. Ale když se to nepodaří, tak to mohu vyhodit a vlastně se nic nestane. Což na operačním sále takhle myslet nelze.

Máte rád zpětné reakce na své obrazy?

Mám známého galeristu, který mi na obraz, protože on tomu rozumí, má totiž umělecké vzdělání, řekne svůj názor. Mám rád i negativní reakce. Ale neříkám, že kritiku miluju. Že bych byl nadšen, když mi laik řekne: „Hele, takhle pes nevypadá!“ Já vlastně ani nevím, co bych mu na to řekl, já přece vím, že takhle pes nevypadá. Nojo, ale já to tak cítil. Ale říká se, že bez utrpení není umění…

MUDr. Petr Podzimek
- primář chirurgie na Klinice Dr. Pírka v Mladé Boleslavi
- působil deset let i na chirurgii v Klaudiánově nemocnici
- amatérský malíř
- pochází z Prahy, bydlí v Březně u Mladé Boleslavi
- je podruhé ženatý
- má tři děti - z prvního manželství dceru (32 let), ze druhého dceru (25) a syna (18)
- má rád cykloturistiku a lyžování