Herce Luďka Munzara není vidět ani slyšet. Role odmítá a jeho životní náplní je vnučka Anička. Boleslaváci však měli jedinečnou možnost ho vidět i slyšet. Přijal totiž pozvání boleslavského Klubu přátel divadla. Setkání s hercem se tak uskutečnilo na Malé scéně Městského divadla Ml. Boleslav.

V Mladé Boleslavi bylo vaše první angažmá. Jaké máte vzpomínky na toto období?

To se vrátíme do minulého století. Je to už třiapadesát let co jsem v boleslavském divadle začínal. Bylo to mé první angažmá hned po škole, ale nebyl jsem tu ani celou sezonu. Do Boleslavi jsem nastoupil v září roku 1956 a už v březnu roku 1957 jsem zkoušel v Národním divadle, kam jsem přešel. Do boleslavského divadla mě vzali jaksi navíc, protože jsem měl původně nastoupit do divadla v Kladně, ale tam to nedopadlo. Byl tam nový ředitel a měl vybrané jiné herce. Po nástupu do Boleslavi jsem měl šatnu s herečkou Milerovou, to byla stará, milá paní. Musel jsem být u ní, protože do pánské šatny jsem se nevešel. Na Mladou Boleslav vzpomínám velice rád, nejen kvůli tomu, že to bylo mé první angažmá v divadle.

Když jste byl v boleslavském angažmá, tak jste tu bydlel?

Nebydlel! Bylo to hrozné. Různě jsem to pytlíkoval. Spával jsem i v divadle, například po představení Othello. Technici totiž scénu bourali až ráno, takže jsem spal přímo v loži z této inscenace. Pak jsem tu měl ještě takovou malou místnůstku, ale tam jsem spal asi dvakrát. Domů do Prahy jsem jezdil autostopem. Stával jsem na staré silnici do Prahy, kde nyní stojí benzinka. O tom by mohla vzniknout knížka. Během mého působení v Boleslavi jsem zkoušel i v televizi a hned po zkoušce v divadle jsem musel do Prahy. Občas mě zachránili i kamarádi ze škodováckého závodního týmu a odvezli mě.

Snil jste o tom být hercem?

Nikdy jsem si nemyslel, že jsou herci profesionálové. Myslel jsem si, že k divadlu se utíká. V knížkách jsem to tak četl. Například někdo opustil rodinu, šel k divadlu a jeho rodina ho zavrhla. Protože herci, komedianti i kolotočáři byli jedna verbež. Pak se ten někdo dostal například do Národního a rodina se k němu opět hlásila. Tak přesně s tímhle názorem jsem šel na DAMU. Chtěl jsem být stíhačem, ne hercem. Představoval jsem si, jak budu nosit uniformu s metály a všechny holky na mě budou letět.

Jste známý svým vztahem k automobilům, dokonce jste závodil. Co vy a boleslavská Škodovka?

Když se natáčel film Dědeček automobil, tak jsem se seznámil se škodováckými závodníky – Mirkem Fouskem, Jardou Netušilem a Václavem Parusem starším. Všichni byli mými kamarády. Když jsme dotočili Dědečka, šli jsme na bohatou snídani. Skončili jsme až v šest odpoledne a byli jsme namazaný. A kvůli tomu jsem dokonce do boleslavského divadla nastoupil o den déle. Ke škodovkám jsem měl blízko. Když jsem se v padesáti pěti letech rozhodl závodit na mistrovství Evropy v Oldtimeru, sháněl jsem veterána. S tím mi pomohl Vašek Král, známý konstruktér, vzkřísil mi totiž Tatraplán 605 Sport a já jsem s ním dvakrát vyhrál Evropu. To je trochu paradox, protože jsem srdcem škodovák a jel jsem s tatrou.

Vaše vášeň pro vozy vznikla při natáčení Dědečka, nebo dříve?

Ne. Vyrůstal jsem v autodílně mého strýčka. Pomáhali jsme tam ještě s mým kamarádem. Za odměnu mi platil starty na kluzáku, protože jsem chtěl létat. Tehdy jeden start stál pět korun.

V listopadu uvede Městské divadlo Mladá Boleslav premiéru hry Dědeček automobil. Vzbuzuje to ve vás nostalgii, když ve stejnojmenném filmu jste hrál první velkou roli?

Určitě. Na toto představení jsem dostal pozvání a jsem za to moc rád. A přijdu se určitě podívat.

Na televizních obrazovkách ani na divadelních prknech vás není vidět. Co tedy děláte?

Už nevystupuji vůbec nikde. Myslím si, že je umění v nejlepším odejít. Z Mladé Boleslavi jsem přijal pozvání kvůli tomu, že znám zdejší divadlo, které navíc oslaví sté výročí vzniku. Momentálně jsem velice šťastný člověk, protože jsem už skoro sedm let dědečkem. O moji vnučku Aničku se starám od narození. Vodil jsem ji do školky, teď už s ní chodím do školy.

Boleslavské divadlo oslaví sté výročí. Co byste mu popřál?

Dalších sto let, a ještě lepších.