Orchestr řízený Jiřím Havlíkem hrál výborně, sólistka Jitka Nováková skvěle. Josef Novák, stále živý ve svých pokračovatelích, potomcích a žácích, by měl radost. Jistě by měl připomínky, ale byly by věcné a laskavé. Takové, které posouvají věci k lepšímu.

Josef Novák dosáhl dvojího vítězství amatérismu nad profesionalismem. Z latiny amo amas amare – mít rád nebo chcete-li, přímo milovat. Tam, kde se Josef Novák objevoval, mizely, pokud jde o kvalitu, rozdíly mezi amatéry a profesionály. První vítězství. A to druhé? Naplnil krásnou etymologii slova „amatér" – ten, který miluje to, co dělá. U profesionálních hudebníků v oboru vážná hudba to nemusí platit vždy. Zvlášť rizikové jsou dny, kdy se jim dostává do rukou výplatní páska. To se pak tříbí charaktery. Josef Novák měl v této věci „jasně vytříbeno".

My starší si možná pamatujeme na Škodu Octavia nulté generace, převážně tmavomodré barvy, jak šejdrem zaparkovaná před budovou bývalé LŠU už tehdy vzbuzovala soucit a obdiv zároveň. Když si tehdy spojila vůz s jeho vlastníkem moje maminka, zděsila se: „To je pana ředitele Nováka?! Taková kapacita a taková šunka?!" Pan ředitel ale takové věci neřešil.

Dělat dobře a poctivě to, co dělám, dělat to rád a nezdržovat se zbytečnostmi. Nezní to tak složitě… Ale dokázat to! Myslím, že Josefu Novákovi se to podařilo. Děkujeme, pane řediteli.

MARTIN HERRMANN