Netradiční hra, kde není hranice mezi herci a diváky, vypráví o lidském životě a o všem, co k němu patří. Roli kluka, pokládajícího divákům otázky k zamyšlení, ztvárňuje herec Libor Stach. V rozhovoru pro Deník Adéla, studentka mladoboleslavského Gymnázia Dr. Josefa Pekaře, prozradila svou inspiraci, poodhalila proces vzniku a dala nahlédnout za oponu.

Máte v rodině divadelníky? Jak jste se dostala k divadlu?

Můj táta je vedoucí obchodního oddělení boleslavského divadla, takže mám už od mala k divadlu hodně blízko. Navštěvovali jsme spolu pohádky, velice jsem si oblíbila komedii Muži v offsidu a postupně i dnešní inscenace. Na tom, že jsem napsala Kruh, má svůj podíl i to, že jsem jednu dobu hrála v Kabaretu. Tady jsem hru dávala pod cizím jménem přečíst Petru Mikeskovi, kterého znám už odmalička. Nechtěla jsem, aby ji četl už s názorem, který si na mě vytvořil. Řekla jsem mu, že to napsala jedna má kamarádka a chtěla by znát názor. 

Takže vy také hrajete?

Ne, hrála jsem jen v Kabaretu. Dnes píšu a projevuji se umělecky jinak. K herectví jsem nikdy netíhla. Divadlo mě vždycky bavilo a věděla jsem, že bych se s ním chtěla ztotožnit a něco tvořit, ale ne jako herečka. 

Jak se tedy stalo, že jste si zahrála?

Nabídku na Kabaret jsem dostala, když z divadla odešla Dáša Teichmannová, která v něm hrála. Petr věděl, že odmalička tančím, protože už mě viděl na divadelním festivalu na Kosti a na dalších vystoupeních, kde jsem tančila orientální tance. Vzpomněl si na mě a ptal se, jestli bych se nechtěla roli naučit. Takže jsem skočila do rozehrané inscenace. Na naučení choreografií jsem měla asi dva týdny a po dvou zkouškách už jsem šla rovnou na jeviště. Bylo to tedy rychlé, ale byl to pro mě silný zážitek a dodnes mi to chybí. 

Jak dlouho vám trvalo napsat Kruh?

Trvalo to zhruba dva měsíce. Mám ale období, kdy píšu hodně a jsem schopná napsat třeba tři nebo čtyři stránky, a pak mám období, kdy nepíšu vůbec. Je to tedy takové nárazové. Psala jsem o prázdninách. Začala jsem v srpnu a dokončila jsem to někdy během října. 

A co vás k tomu vedlo?

Sama vlastně nevím. Asi mě k tomu donutilo všechno, co se kolem mě dělo. Dobře to nazývá Libor, když říká, že to byl jakýsi vnitřní přetlak. S tím asi souhlasím, protože se zajímám o příběhy lidí a baví mě číst o duševních nemocích a nemocích celkově. To se pak odráží i do Kruhu, proto je v něm například i myšlenka smrti.

Kde konkrétně jste brala inspiraci?

Všude kolem mě a ve mně. Asi tu není přímo nějaký zážitek. Je jich tu spoustu a jsou do sebe poskládané. To, co mi určitě dalo inspiraci, je to, že můj spolužák byl hodně nemocný. To mě vedlo k tomu, že i tohle k životu patří. Kruh je o tom, aby se diváci zamysleli nad životem jako celkem. To znamená i nad smrtí a vším, co se života týká. 

Co bylo, když jste dílo dokončila? Rozmýšlela jste se dlouho, kde ho nabídnete a jestli vůbec?

Už když jsem psala, snila jsem o tom, aby to hra nějakým způsobem zrealizovala. Když jsem ji začala psát, přála jsem si, aby v ní hrál právě Libor. A upřímně si myslím, že kdybych nepotkala jeho, nikdy bych to nenapsala. Je pro mě opravdu inspirující člověk a do mého života přinesl něco nového. Měla jsem tedy vizi i o obsazení. Jako první ji četli moji rodiče a asi za týden ji četl právě Petr Mikeska. Ten mi poradil, abych ji dala přečíst i Lence Smrčkové, dramaturgyni boleslavského divadla. Oba pak přišli s nápadem uskutečnit ji v rámci Festivalu nadosah, který se uskutečnil v září. Navrhli i to, že by hlavní roli mohl hrát právě Libor, z čehož jsem byla samozřejmě nadšená. 

Vnímáte to jako úspěch? Co na to říkají rodiče a přátelé?

Já to vnímám hlavně jako splnění velkého cíle a snu. Rodiče mají určitě radost, ale samozřejmě jsou to rodiče. Ti z toho mají větší radost a nejsou tolik kritičtí jako ostatní diváci. Ale doufám v to, že jsou pyšní. A co se týče přátel, mám od nich kladné ohlasy. 

Co ve škole? Stíháte se připravovat?

Snažím se stíhat všechno, to znamená skloubit to, co mě baví, volný čas i školu. Pak to většinou vypadá tak, že obětuji spánek, abych stíhala všechno. Poslední dobou ale na psaní moc času nemám. Je to i tím, že teď pracuji v divadle jako prodavačka upomínkových předmětů, dělám autoškolu, a do toho jsem začala s dobrovolnictvím, takže teď mám hodně nabité období. 

Jaké máte teď povinnosti vůči své hře?

Povinnosti v podstatě žádné, ale chodím na každou reprízu. Libor je rád, když tam jsem, protože reakce jsou různé. Zažili jsme reprízy, kdy lidé byli nadšení, ale na druhou stranu reprízy, kdy lidé šli proti tomu a během představení začali protestovat. Ta hra je totiž nastavená tak, že herec pokládá řečnické otázky, na které si má člověk odpovědět v hlavě. U některých repríz na to lidé reagovali a chtěli vést dialog. Právě proto tam asi není hranice mezi jevištěm a hledištěm. Libor je tedy rád, když jsou tam vždycky alespoň jedny oči, do kterých se může podívat, a ví, že ho chápou. Zároveň mě baví sledovat vývoj. Ten budu potřebovat i do maturitní práce. To je projekt, který je u nás na gymplu povinný k tomu, abychom odmaturovali a já ho budu psát právě o Kruhu.

Plánovala jste od začátku Kruh jako svou maturitní práci?

O maturitní práci jsem začala uvažovat až během zkoušek. Říkala jsem si, že by rozhodně bylo o čem psát. Ať už o tvorbě nebo ohlasech. Vždy po dopoledních představeních, kdy se hraje pro školu, mám se studenty besedu, kde v krátkosti rozebírám právě proces tvorby a ptám se na jejich názory na představení. I to tam plánuji zahrnout. Sleduji i hodnocení na fóru divadla. Snažím se tedy vnímat, jestli je tu nějaký pokrok, nebo ne.

Vedly nějaké ohlasy ke změnám?

Zlomové pro nás bylo úplně první uvedení před diváky. Zkoušeli jsme ve třech lidech, to znamená Libor, Petr a já. Já s Petrem jsme samozřejmě nemohli na Libora reagovat tak, jako třicet lidí v hledišti. Během představení jsme pochopili, že některé věci před diváky fungovat nebudou. Například to, že nemůžeme nechávat tolik času po jedné otázce, protože lidé mají pocit, že by měli reagovat. Dali jsme na názor publika a přizpůsobili se mu. Dodnes se ještě najde něco, co by se dalo škrtnout a provést malinko jinak.

Jak dlouho jste zkoušeli?

Asi čtrnáct dní s tím, že jsme na to měli pět zkoušek. První čtená zkouška proběhla na konci června a následovali prázdniny, kdy se měl Libor naučit šestadvacet stran textu. Divadelní prázdniny pro něj tedy byly pracovní. Na konci srpna jsme pak začali zkoušet a patnáctého září byla premiéra. Bylo to sice náročné, ale naštěstí jsme to dovedli do konce. 

Chystáte něco dalšího?

O tom, na čem pracuji, nerada mluvím, protože se bojím, že to zakřiknu a nepovede se to. Když jsem psala Kruh, nikdo o tom nevěděl. A tím, že to všechno klaplo, mám pocit, že aby to bylo zase něco úspěšného, nesmím o tom nikomu říkat. V tomhle jsem pověrčivá. 

Tak obecně. Pracujete teď na něčem?

Neustále na něčem pracuji, ale spíš jde o takové útržky, kdy začnu něco psát, poté zjistím, že se mi to nelíbí, tak přestanu. U Kruhu to bylo jiné. Hned, jak jsem začala psát, věděla jsem, že tohle je ono. Věděla jsem přesně, co mám psát, nemusela jsem zdlouhavě přemýšlet, co mám udělat s jakou postavou. Slova ze mě šla přirozeně a věděla jsem, že na tomhle mám pracovat. 

Co plánujete po gymplu?

Určitě chci jít na DAMU. Chci zkusit teorii a kritiku, případně režii a dramaturgii činoherního divadla. Ale první možnost mě láká více, protože je tu částečně i tvůrčí psaní a mohu se rozvíjet i v tomto směru. Je to takový můj sen.

KRISTÝNA ŽÁKOVÁ