Kliknutím zvětšíteSprávný výcvik gladiátorů byl důležitou součástí příprav před souboji v arénách. Vědci našli důkazy o desítkách gladiátorských škol po celé Římské říši, kde bojovníci trénovali každý den na zápasy. Ty se konaly jen několikrát do roka. Gladiátorský tréninkový komplex v Římě měl ve stínu Kolosea nejméně čtyři zařízení. Z jednoho vedl tunel přímo do spodních pater Kolosea, kde se nacházelo zdravotnické zařízení, sklady kulis a rekvizit i rehabilitační centrum pro zraněné bojovníky.
Divácká zóna v jednom z římských zařízení naznačila, že tréninky mohly být atrakcí samy o sobě. Zaplatit za ně mohli jak hráči, aby si prohlédli soupeře, tak fanoušci, kteří toužili sledovat vyrýsované svaly svých oblíbenců.
Většina gladiátorů nebojovala na život a na smrt. Odborníci odhadují, že z každých deseti bojovníků, kteří vstoupili do ringu, se devět dožilo dalšího dne. Občas však byla smrt nevyhnutelným výsledkem, zejména pokud si ji vyžádal sponzor - bohatý mecenáš, který zaplatil za podívanou.
Pokud poražený neměl být ušetřen, očekávalo se, že vítěz provede závěrečný řez mečem, obvykle rychlé bodnutí do krku či srdce. Pokud na konci obzvláště krvavého souboje nebyla ani jedna z postav schopna dokonat „své dílo“, byl po ruce maskovaný kat s těžkým kladivem, který zasadil smrtelné rány. „Zabíjení gladiátorů se provádělo rychle a čistě,“ sdělil pro National Geographic John Coulston, archeolog z univerzity v St. Andrews ve Skotsku. „Byla to profesionální zdvořilost. Pokud měl někdo zemřít, tak ať je to co nejméně bolestivé a naprosto smrtící,“ dodal.
Lukrativní práce
V počátcích Římské říše se gladiátory stali otroci, zločinci nebo váleční zajatci, kteří byli do arény přiváděni v řetězech. Pro muže a ženy takto odsouzené to byl mírnější trest než poprava, protože existovala šance, že jednou budou opět svobodní.
V prvním století našeho letopočtu se však gladiátorství stalo lukrativním zaměstnáním. Někteří jej dokonce volili dobrovolně. Ctižádostiví bojovníci se vzdali svých práv a stali se otroky, což byl riskantní krok, jak splatit dluhy nebo uniknout životu v chudobě. Jiní byli profesionálové, na které čekaly rodiny mimo amfiteátry.
Všichni gladiátoři však byli v přísně hierarchizované společnosti starověkého Říma na nejnižším stupni, stejně jako sexuální pracovnice a herci. Podle zákona byli považováni za majetek, nikoli za lidi.
To ale účinkujícím nevadilo, jelikož statečné výkony v aréně je mohly proměnit v oblíbené hrdiny. Obdiv u fanoušků zvyšoval právě rozkol, jež představovali. Tím je myšleno, že se z lidí s nejnižším postavením staly populární celebrity. Sledování a přiblížení se k nim nabízelo Římanům svázaným pravidly vzrušení ze zakázaného. „Byli jako sexy rockové hvězdy,“ řekla historička umění Katherine Welchová pro National Geographic.
Římští písaři převraceli oči nad bohatými ženami, které obdivovaly gladiátory, jenže se zdá, že tato přitažlivost byla víceméně všeobecná. Mezi idoly žen se řadili například Thrákové Celadus a Crencens.
Typy gladiátorů
Každý z gladiátorů měl svůj vlastní typ boje, známý jako armatura. Na základě své specializace, úrovně dovedností a zkušeností byli v aréně spojováni do dvojic, aby se vyrovnaly jejich silné a slabé stránky, a zajistily se tak napínavé souboje.
Například hbitý, téměř nahý bojovník zvaný retiarius, vyzbrojený pouze sítí, trojzubcem a malým nožem, se mohl utkat s mohutným bojovníkem murmillo, který měl na sobě více než čtyřicet pět kilogramů zbroje. Thraex měl výrazný bronzový hřeben a zahnutý meč, zatímco secutoři nosili přilbu s pouhými dvěma otvory pro oči a nesli štít a meč podobný těm, které používali římští legionáři.
I přes tyto oblíbence, kteří se objevovali na každém zápase, si diváci vždy rádi dopřáli překvapení. Literární prameny a náhrobky obsahují zmínky o různých exotičtějších typech gladiátorů, kteří byli nasazováni, aby známou sestavu zpestřili. Mezi ně patřil například essedarius vjíždějící do ringu na voze taženém koňmi, scissor, který měl v ruce zahnutý nůž ve tvaru půlměsíce, ideální k přeříznutí sítě retiaria, nebo laquearius, vybavený dlouhým lasem, jímž lapil svého protivníka.
Bojovníci, kteří dokázali přepínat mezi dvěma bojovými styly, byli natolik pozoruhodní, že se tato dovednost někdy uváděla na jejich náhrobcích.
Vysloužilí gladiátoři, kteří získali svobodu v boji, se pak stali vedoucími gladiátorských kasáren. Nazývali se lanistae. Ti pak zaměstnávali řadu dalších specialistů, jako lékaře, mastičkáře pro masírování bojovníků, kuchaře či zbrojíře. Provoz kasáren byl poměrně nákladnou záležitostí, proto také patřily císaři nebo bohatým Římanům.
Ženy v aréně
Některé historické zprávy a hrstka dochovaných kamenných rytin zaznamenávají vzácný výskyt žen s mečem. To bylo pro Římany šokující, jelikož byli toho názoru, že zástupkyně něžného pohlaví patří do domácností.
Vědci diskutují o tom, zda ženy skutečně bojovaly jako gladiátorky, či nikoli. Na řezbě nalezené v Halikarnassu v dnešním Turecku jsou vyobrazeny dvě ozbrojené ženy v gladiátorské výstroji. Jejich jména, Amazonka a Achillia, jsou doplněna výsledkem jejich zápasu: remíza. Tato rytina potvrzuje několik starověkých zpráv o ženách bojujících v aréně.
Bojovnice byly spojovány s legendárními, vzdálenými kmeny, jako byly právě Amazonky. „Kdykoli diváci amfiteátru viděli, že se v aréně objeví žena se zbraněmi a obratně je používá, považovali to za ztělesnění exotiky a luxusu,“ vysvětlil National Geographic historik Granadské univerzity Alfonso Manas. Bojovnice byly natolik skandální, že je císař Septimius Severus v roce 200 našeho letopočtu zakázal.
Ačkoli řezba Achillie a Amazonky potvrzuje, že v aréně soutěžily gladiátorky, jiné důkazy jsou spornější. Málo známá bronzová socha v hamburském Muzeu umění a řemesel zobrazuje ženu od pasu nahoru nahou, která v levé ruce zvedá něco, co vypadá jako zahnutý meč nebo dýka, a hledí dolů, jako by se dívala na poraženého soupeře. Její noha je omotána koženými nebo látkovými řemínky známými jako fasciae, což je typická gladiátorská výstroj. Manas ve své práci z roku 2011 tvrdí, že socha představuje gladiátorku.
Jiní však tvrdí, že socha je spíše atletka, která drží v ruce strigil - škrabku, kterou Římané používali k odstraňování potu, oleje a nečistot. Absence přilby a zbroje naznačuje, že nešlo o bojovnici. „Žádný gladiátor není zobrazen s tak malým ochranným oděvem,“ sdělila historička Kathleen Colemanová.
18
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
