Manželka Tomáše Kluse Tamara: Díky dětem jsem zjistila, kým jsem

Na kolik procent se podle vás do dětí otiskne výchova a nakolik geny?
Krev není voda, a tak je jasné, že od svých předků získáváme velkou řadu předpokladů, talentů, rysů, darů, ale i nekvalit, strachů, omezení. Na životě samém a všech jeho okolnostech se ukáže, které z nich budou rozvinuty a které ne… jak ty pozitivní, tak negativní. Být dobrým rodičem není samozřejmost, ale rozhodnutí a každodenní práce. To kýžené ovoce je ale vidět opravdu velmi rychle.

Herečka Míša Tomešová: Ideální máma neexistuje

Dělala jste u první dcery Josefíny něco jinak? Něco, co jste zpětně analyzovala jako chybu, kterou jste u dalších dětí neopakovala?
Já naši Josefínku nazývám Svrškem, měničem našeho života. Právě ona z nás udělala mámu a tátu a tuhle roli jí nikdo nevezme, to je navždy. Je jasné, že člověk s prvním dítětem všechno víc řeší, všeho víc nakoupí, protože i když si myslí, že si dokáže představit, jaké to bude být rodičem, tak to do porodu prostě jenom tuší.

Nikdy nezapomenu na ten pocit při prvním pohledu do jejích obrovitánských oceánsky modrých očí. Pokud bych měla analyzovat, co bych s odstupem času udělala jinak, méně bych se bála o to, že v roli mámy ztratím sebe… nějakou pomyslnou svobodu. Protože to je přesně naopak. Díky dětem jsem teprve zjistila, kým vlastně někde hluboko v sobě, bez všech her, masek, očekávání, jsem. Takže kdyby šel vrátit čas, užiju si to ještě o trochu víc. Naštěstí jsem tohle uvědomění získala hned s příchodem Alfréda.

O co jste díky dětem bohatší?
Mám pocit, že jsme s Tomem ropní magnáti lásky… Nejbohatší bytosti v celém vesmíru.

Jsou vám děti inspirací?
Největší inspirací jsou mi v mistrovském prožívání přítomnosti a v odevzdávání se světu fantazie. Jsem jenom učeň, takže mi to jde jako začátečníkovi, ale snaha tu je veliká. Děti se dokážou vnořit do svých představ a proměnit obyčejnou koupelnu v celý širý oceán. A není krásnějšího momentu, než když tu jejich pozvánku uslyšíme, vejdeme a společně s nimi se proměníme v mořské panny nebo Tritony.

Ale povětšinou je spíš seřveme za tu vycákanou vanu, umyvadlo zaplivaný pastou, neposkládané oblečení a za řev, který nás vyrušuje při vaření večeře. Jasně, někdy na to prostě není kapacita a na to máme svaté právo, protože jsme jenom lidi, ale je dobré si uvědomit, kolikrát do roka jsme tou pomyslnou mořskou pannou a kolikrát tou uřvanou, vyčerpanou mámou. Vše v životě je o balancu. Obě jsou naší součástí, jen by měly být vidět co nejvíc vyvážené.

Heidi Janků se po smrti manžela už vztahu nebrání. Musí přeskočit jiskra, říká

Předpokládám, že právě díky dětem se věnujete aktivitám, kterým byste se jinak nevěnovala. Je to tak?
Já si nemyslím, že bych nedělala věci, které dělám. Děti mi k nim jenom namalovaly zkratku. Když jsem v pěti letech byla na představení v divadle Semafor, Světlana Nálepková si mě vytáhla na pódium a zeptala se mě, čím bych chtěla být, až budu veliká. Odpověděla jsem prý bez váhání: „Já chci být maminkou.“ A já to dokázala. Jsem maminkou a mám pocit, že teprve od téhle mety začal můj osobní příběh.

Vydala jsem před čtyřmi lety Knihu Života pro děti a jejich rodiče a o Vánocích se narodilo mé druhé literární mládě a tím je kniha O všech zvířatech, jejíž první náklad je po měsíci a půl téměř vyprodán. Tolik si toho vážím a dělá mě to tak moc šťastnou, kolik radosti tahle knížka přinesla… Ne jen rodičům, kteří knihu dětem čtou, ale hlavně dětem, které její příběhy poslouchají. To jsou pro mě ti nejpodstatnější kritici.

Musela jste se kvůli dětem něco nového naučit, abyste danou dovednost mohla předávat dál?
Toho je mnoho. Spíš vám ale řeknu, co jsem se nikdy nenaučila, a troufám si tvrdit, že nikdy nenaučím. Všimli jste si někdy toho, že maminky neumějí udělat zvuk auta? Neznám jedinou, která by z úst uměla vyloudit tak uvěřitelné a přirozené zvuky při hraní s auty. V tom ty tatínky a syny nikdy netroufneme.

Herečka Simona Stašová: Nejsem pečící ani vařící typ

Které období s dětmi pro vás bylo nejnáročnější? Kdy jste měla pocit, že to tak úplně nezvládáte a je toho na vás moc?
Tak vzhledem k tomu, že se naše tři děti narodily během čtyř let, byl to celkem kolotoč. Hormony jsou ale mocní čarodějové, takže si v sobě nenesu žádné hluboké trauma z toho, jak náročné to bylo. Když se podívám zpětně na videa a fotky z té doby, nechápavě kroutím hlavou, jak jsme to mohli zvládnout bez medikace. (smích) Ale první, co mě při vaší otázce napadlo, byl moment, kdy jsem našla na těhotenském testu dvě čárky potřetí.

Vedle mě pásl koníčky půlroční Alfréd a tříletá Jos malovala voskovkou po vaně… čtvrté patro bez výtahu, dva psi a mně zhasnul svět. Propukla jsem v pláč a stále dokola si kladla otázku, jak tohle vesmír mohl dopustit? Vždyť já už dvě mimina mám? Jak můžu mít třetí? V tu chvíli mi nedocházelo, že za devět měsíců bude moje realita vypadat jinak, že děti budou větší a zase o chlup šikovnější. Hned následující den jsem si připustila to, že teď věci budou jinak a začala se radovat z toho, že život sám je tím nejlepším režisérem, a tak jsem vyslovila svoje ano pro hlavní ženskou roli tohoto filmu.

Co vám pomáhalo ve chvílích, kdy vám bylo „ouvej“?
Pomáhalo mi vědomí, že každé období jednou skončí. A snažila jsem se fokusovat na to, co mám, a né se trápit tím, co nemám nebo bych chtěla jinak. Štěstí se povaluje všude a ve všem kolem nás. Jen si ho musíme vědomě uvědomovat.

Kolik času máte sama pro sebe a jak s ním nakládáte?
Jedna z největších předností našeho vztahu s Tomem je komunikace. Umíme spolu mluvit a umíme se slyšet. Takže když chce jít do sauny, přeju mu to a nevytvářím si v hlavě zhoubný scénáře jako třeba: „Hm super, takže frajer přijel po třech dnech a nechce s náma být, protože si musí odpočinout,” ale řeknu si, že to muselo být náročný, co teď tři dny tvořil, a ať si to užije.

A jít do sauny je super nápad, takže půjdu hned zítra ráno. Já jsem typ člověka, co má tendenci víc řešit štěstí světa kolem sebe než svoje štěstí a svoje potřeby. A to je přesně to, co mě Tom každý den učí. Je v tom totiž hrozně dobrej. Umí naslouchat svému tělu, pečovat o něj… A tím pádem umí dát stejnou měrou čas pro mě samotnou. S tím rozdílem, že mě do toho někdy musí dokopat, ať na sebe nekašlu… Svět totiž počká. (smích)

Našel jsem se v zahradě mezi stromy, říká bývalý desetibojař Tomáš Dvořák

Máte své večerní a ranní rituály? Co k nim patří?
Miluju filmy… Takže když jsem doma sama, koukám na nejrůznější žánry. Mám ráda být v obraze. Ale taky miluju tvořit, takže od osmi večer je to můj svatý čas, kdy zhmotňuju vše, co mnou hýbe. Někdy sednu ke klavíru, někdy k ilustracím a jindy se jen s Tomem válíme na našem petrolejovém gauči, jíme chilli chipsy a povídáme si, co kdo z nás prožil.

Jak vypadá Tamara „domácí“ a Tamara „pracovní“? Některé ženy jsou upravené stále, jiné si doma dovolí být přirozené. Co k vám patří, když jste doma a co, pokud vyrážíte „do víru“?
Já mám takovou malou poruchu. Několikrát denně se převlíkám. Ke každý aktivitě se potřebuju obléct do jiné kůže. Když píšu, potřebuju si kolem sebe vytvořit prostředí, které mě vizuálně uklidňuje, inspiruje a zárověň moc neovlivňuje. Mám ve své pracovně nádherný dubový, téměř dvouapůlmetrový pracovní stůl, který vždy proměním v nástěnku. Pak teprve začínám pracovat.

Někde jsem zahlédla váš kosmetický stolek. To je hotový ženský ráj. Co vaše dcery? Už ho navštěvují?
No jasně že ano. Navštěvují ho se svolením i bez něj, ale vždy s respektem a stylem, že jejich návštěvu nepoznám tím, že by ho rozházely, ale tím, že vypadají jako velikonoční kraslice. (smích) Ale například rtěnku si obě umějí nanést jako největší profíci. Myslím, že je super, že odmalinka mají tendenci o sebe pečovat.

Jak vlastně čas mezi své děti dělíte? Máte například nějaké pravidlo, že se každý týden věnujete jen jednomu z nich třeba dvě hodiny?
Snažíme se plnit takzvaný „den podle tebe”, kdy jedno z dětí vymyslí plán na celý den. Což se teď v období covidu dělalo hůř. A potom den, kdy strávíme čas jen s jedním z nich. A to je taková emoční rychlonabíječka. Myslím, že tohle je pro mnohočetné rodiny moc důležitý a je to dárek všech dárků pro to konkrétní dítě.

Ten samý dotaz směřuje i na vztah partnerský. Umíte si najít čas, který byste s manželem měli jen pro sebe?My jsme s Tomem randící a romantičtí typy. Takže se zveme na randíčka, domluvíme hlídání a umíme si najít čas jen pro nás dva. Nebo za ním uteču na jednu noc na turné do hotelu. Mám takovou vizualizaci, jak vnímám rodinu. Rodina je dům a máma a táta jsou krb. A ten když nehoří, může ten dům být sebekrásnější, ale nebude v něm k žití… A tak se snažíme pořád mít čím zatopit…

Jakub Štáfek: S Lavim už nemám společného vůbec nic

Jak zvládáte starost o domácnost? Jste na to sama, nebo máte někoho, kdo vám pomůže, když je třeba?
Od přestěhování do nového domu k nám chodí jednou týdně Holky Úklidovky, nejlepší a nejspolehlivější úklid. Ale se třemi dětmi uklízíme denně. To všechny maminky chápou, o čem je řeč. Je to nejvíc utopická aktivita s výsledkem, který trvá přesně tak dlouho, jak dlouho děti spí.

Takže i děti do úklidu zapojujete?
Jasně, pomáhají. Někdy rády, někdy hodně nerady, jako asi úplně všude. Snažíme se, aby chápaly, že je super nést za sebe zodpovědnost, a aby po sobě ten talíř prostě odnesly na linku, protože mámě i tátovi tahle malá věc moc pomůže. Snažíme se fungovat jako kmen, který stojí při sobě a respektuje jeden druhého. A to se nám, myslím, zatím daří.