Herečka Berenika Kohoutová: Vždycky budu někoho štvát

Marta Kubišová. Vzor ctnosti a odvahy, milovnice zvířat, čerstvá čestná občanka. Dala se na vaší hrdince najít vůbec nějaká slabost?
Právě že skoro vůbec. Což je pro herce těžší úkol. Vždycky když je někdo tak morálně bezchybný, hůř se ztvárňuje na scéně. Kdyby aspoň byla nějak víc nesympatická, nebo někde udělala fatální chybu! Ale nic. Je pro mě - jako pro většinu národa - hrdinkou, která je v tom nejlepším slova smyslu normální. Přestože ona sama sebe za hrdinku nepovažuje.

Čili žena bez bez neřesti…
Přesně. Nepila, nenadávala, nestřídala chlapy. Když celé Rokoko vyrazilo chlastat, ona šla venčit psa. Jediná věc, s níž si můžeme víc vyhrát, je fakt, že jí to nevycházelo s muži. Nabrnkla si buď alkoholika, nebo někoho, kdo ji udával. Podváděli ji oba. Nebyla ta správná potvora, která by jim to vrátila.

Hana Vagnerová: Už vím, že polyamorní vztahy nejsou nic pro mě

Jaká je Marta na Kampě? Sled obrazů, písní a motivů z jejího života?
Ano, hlavně vybrané písně budou, věřím, pro diváky lákavé. A unikátní je i živá hudba, kterou nehraje doprovodná kapela, ale band složený z herců. Václav Kopta, Igor Orozovič… O některých myslím ani lidé netuší, že jsou tak skvělí muzikanti. Diváci se dozví něco o jejím životě, ale žádné zásadní objevy nečekejte. Jedeme podle její biografie a toho, co o sobě sama řekla.

Co politické kontexty a kauza Golden Kids?
Politika v pozadí samozřejmě bude, ale Kids se v představení neřeší. Děj začíná časem, kdy se stala hvězdou, přes zákaz zpívání a celý oblouk se uzavírá rokem 1989. Jiné ambice nebyly.

Pobíhají na jevišti i pejskové?
Pobíhají. Ale nejsou to tak docela pejskové… Nechte se překvapit.

Vy sama zpíváte, ale jiný typ hudby. Jak se vám líbí skladby Marty Kubišové, máte nějakou oblíbenou?
Líbí! Její texty byly úžasné, milovala jsem je už před touhle inscenací, poslouchala je jako malá. Mám moc ráda skladby Mama, Magdalena, duety s Waldemarem Matuškou. Je jich víc.

Přemýšlela jste během zkoušek o tom, jestli byste zvládla to, co ona? Ze dne na den nezpívat, nekoncertovat, nehrát?
To vím jistě. Nezvládla. Nedovedu si to vůbec představit. Pro ni to ale prý nebyla taková tragédie. Říkala, že ji zákaz zastihl v době, kdy byli s Golden Kids na vrcholu, jezdili, zpívali, zkoušeli. Brala to jako příležitost si odpočinout.

Na jedenadvacet let. Trochu dlouhý odpočinek.
Ji to ale nepoložilo. Já bych šílela, štvalo by mě to. Řada umělců z toho důvodu podepsala antichartu nebo jiné zavazující dokumenty. Ale je strašně těžké to soudit. Neuměli nic jiného, hraní nebo zpívání byla jejich živnost. Ne každý má sílu odejít do ústraní. Nevím, jak bych se zachovala já, asi bych to nedala.

Emma Smetana a Jordan Haj: Stěhování? To jsme přehnali a strašně se omlouváme

Dnes máme občanskou svobodu, úskalí číhají jinde. Třeba v tom, kam jsme schopni zajít kvůli výdělku. Zvažujete svoje nabídky, když je jejich kvalita řekněme bídná?
Ježíš, já už takových vzala! Žijeme v době, kdy si nemůžeme vybírat. I herci z Národního divadla se moc dnes nerozmýšlejí a jdou do seriálů různé kvality. Jasně, člověk si může říct – tohle už je za hranou, to dělat nebudu. Hrála jsem v různých seriálech, nebudu je jmenovat, ale nebyla jsem úplně nadšená. Ale vždycky jsem to brala tak, že i tohle je pro mě dobrá škola. Každý se může svobodně rozhodnout, co chce dělat a je to jen jeho věc. I tehdy v 60. nebo 70. letech to byla otázka rozhodnutí. Sama Marta Kubišová říká, že si mohla svobodně vybrat. A vybrala si. I když v jiných politických podmínkách, než máme dnes my.

Jste poměrně temperamentní, s řadou aktivit a zájmů. Teď máte dítě. Dostavila se potřeba mít život víc stabilní?
Stabilní můj život nikdy nebude. Především s ohledem na profesi, kterou dělám. Nejsem ve stálém angažmá. Jsem samozřejmě vyrovnanější, když nabídky jsou, respektive když vím, že teď mám půl roku volno, ale potom mě čeká natáčení. Takže budou honoráře. A neklid se mě zmocňuje, když netuším, kdy to volno skončí. Ale tak to v naší branži chodí. Každý se s tím vyrovnává jinak.

Nepůsobíte jako vyloženě rodinný typ. Jak ty dlouhé proluky zvládáte?
To asi opravdu nejsem. Ale i když se to vzhledem k tomu, co jsem řekla před chvílí, nezdá, jsem za svou profesi ráda. Vyhovuje mi ta volnost. Nechápu, jak to zvládají matky, co nejsou herečky a pracují třeba v kanceláři nebo ve službách. Musí si naplánovat, kdy se přesně vrátí na pracoviště, nemají na výběr, musí nastoupit rovnou na plný úvazek. Tohle já řešit nemusím.

Je vám jednatřicet a už jste se stihla dvakrát vdát, jednou rozvést, přivést na svět dítě. Nepřišlo to všechno moc rychle?
Ne, všechno, co se stalo, bylo dobře. Beru věci tak, že přicházejí, jak mají. Jsem přesvědčená, že to, co se mi dělo, mělo nějaký důvod.

Je pravda, že jste si s druhým manželem Kryštofem měsíc jen psala na síti, aniž byste se potkali?
Ano, je to tak.

Takhle se teď seznamují manželé?
No, já to tak měla. Pak jsme se samozřejmě sešli, v baru. Kryštof byl trochu nesmělý. Ale fungovalo to.

Zpíváte o vztazích a pocitech žen, před časem jste s herečkou Marikou Šoposkou vydaly knihu Sedmilhářky o tom, jak žijete mimo zaběhaná pravidla. Pořád to tak je a tyhle věci vás inspirují?
Každého nejvíc inspirují vlastní zážitky. Teď jsem se ale dlouhou dobu neinspirovala ničím, protože mě totálně zaměstnalo představení Marta. Ale musím říct, že genderová témata mě pořád zajímají a chci je i dál ve své tvorbě otvírat.

Lež, pomluva a výsměch se staly naprosto běžnou záležitostí, říká Tatiana Dyková

Trend podpory žen v různých profesích v posledních letech sílí, někdy se z toho ale stává trochu umělý tlak. Zavání to povinnými kvótami. Co si o tom myslíte?
Nemyslím, že je toho moc. Spousta věcí ohledně profesního podceňování žen a zneužívání ze strany chlapů se dřív zametala pod koberec, je správné, že se o tom mluví a podporuje se jejich aktivita napříč profesemi. Vím, že se sem tam mluví o tom, aby náhodou nebylo přefeminizováno, řeší to i ženy samotné, ale podle mě to není namístě. Takové ty obavy, aby se muži nebáli důsledkem těchto snah otevřít ženě dveře. Upřímně, nevzpomínám si, kdy a kdo z mých kamarádů mi poslední dobou otevřel dveře. Ale neberu to jako drama.

Jaký má podle vás dnešní muž být?
Naslouchat a respektovat.

Co třeba galantnost?
Jo, je skvělá. Ale osobně to nijak nehrotím. Je fajn, když mi chlap otevře dveře a já ho nemusím obcházet, nebo když mi pověsí kabát. Ale důležitější pro mě je, když mi o víkendu pohlídá dítě a postará se o domácnost, a já si mohu odjet odpočinout.

Jste impulsivní žena a jak sama říkáte, leccos jste zdědila po mámě. V čem se jí nejvíc podobáte?
Mám po ní asi tu potřebu rebelství nebo jak to říct. Přiléhavější je asi termín život na hraně. Mám to rozdané tak, že se stěží budu líbit všem. Spíš budu vždycky někoho štvát.

Do jaké míry vás dokáže rozčílit bulvár? Tím, co o vás napíše, kde vás vyfotí?
Nemyslím, že by mi nějak zásadně škodil. Většinou dávám na Instagram jen to, co chci. Za tím, co píšu a dělám, si stojím. Takže když o mě bulvár něco napíše, jde to za mnou. Nemá mě čím štvát.

Naběhla jste si někdy na sociálních sítích?
Měla jsem nedávno takovou nešťastnou kauzu s Ukrajinci. Ubytovala jsem je, jim se to nelíbilo, odešli jinam, já se s tím svěřila na síti, načež se to začalo rozebírat. Tak jsem post radši smazala.

O co šlo?
Jedné ukrajinské rodině se nelíbilo v domě, kde jsme je ubytovali. Byl to dům se zahradou, ale oni se tam zkrátka necítili dobře. Nakonec šli na ubytovnu, asi to působilo divně, ale já myslím, že tam našli své další rodáky a bylo jim mezi nimi líp. Popsala jsem to na Instagramu, a řada lidí měla hned potřebu hodnotit to negativně, jako že nejsou dost pokorní a tak. Pár mých dobrých přátel mi řeklo, že to bylo napsáno srozumitelně a že je dobrý i jiný úhel pohledu. Měl to být i impuls pro jiné Čechy, aby nebyli zaskočení, když se jim stane něco podobného. Ale budilo to takové kontroverze, že jsem příspěvek vyhodila. Dnes mám v domě jinou Ukrajinku…

Do jaké míry se vás válečná situace v téhle zemi dotýká? Paralyzuje vás to?
Ze začátku ano. Přispívala jsem na organizace, které se o uprchlíky starali na hlaváku. Zvažovala různé formy pomoci. Jenže válka je dlouhá a nezbývá než v téhle realitě žít. Nemůžete se zavřít do baráku a chmuřit. Paralyzovaná nejsem, snažím se s tím vědomím žít.

Marta Kubišová a její první dárek k jubileu. Revue Marta na Kampě má švih

Máte široký rozptyl. Co z aktivit, které děláte, vás nejvíc uspokojuje?
Hrát. Teď hlavně Martu. Je to po čase krásná, velká, víc dramatická role. A taky mě baví dávat dohromady kapelu, zkoušet se zajímavými muzikanty a jezdit na koncerty. Zrovna teď hodlám radikálně svou hudbu proměnit a hrát s někým jiným. Mimo jiné s dlouholetým kamarádem, hercem Jirkou Konvalinkou. Jeho současná kapela Vložte kočku je podle mě u nás jedna z nejlepších. Na to se těším…

Za krátký čas uvidíme v kinech ve filmu Řekni to psem, který natočil Robert Sedláček podle scénáře vaší matky Ireny Obermanové. Bavil vás?
Ano, točilo se mi to moc dobře. Věřím mámě v jejích textech i Robertovi jako režisérovi Sice jsem ještě neviděla celý film, ale sestřih byl vtipný, tak snad bude dobrý i film. Hraju docela zajímavý typ holky, třicítky, která ví, co od života chce. Má pocit, že ji nic nemůže překvapit. Než ji ovšem její kluk zaskočí oznámením, že se s ní chce rozejít a namísto sebe a dítěte, které si přála, jí nechá psa. Čili dost rozhozený život a ona najednou neví, co s tím a už vůbec ne co s tím psem. Protože je pěkně divokej… Plynou z toho různé groteskní situace.

Vám humor vyhovuje. Dokonce o sobě tvrdíte, že se občas dopouštíte sebemrskačství. Je to nějaká obrana před světem?
To ani ne. Spíš můj životní úhel pohledu. Nebrat se vážně. Mám občas možná až chlapský, drsný humor, ale mně to tak vyhovuje. Proto neumím ani psát vážné texty a řešit všechno se smrtelně vážnou tváří, odpuzuje mě to. Mám tendenci se tomu posmívat.

Další Sedmilhářky, vybočující z pravidel, nebudou?
Není kapacita. Možná až nám bude s Marikou šedesát…