Kliknutím zvětšítePředstavy na téma budoucnost a povolání se u rodičů a dětí občas liší. Jak tomu je u vás?
Josef: Mám rodiče, o kterých mohu říct, že jsou progresivní a naslouchají svým dětem. Nesnaží se profilovat své zájmy do nás, ale snaží se naopak podporovat zájmy naše.
Z gymnázia, kde jste studoval, jste odešel před maturitou. Proč? A jaká byla reakce rodičů?
Josef: To, že nechci studovat, je pravda čistě formálně. Nechci spíš studovat v nějaké instituci, kam bych musel docházet každý den a kde bych se musel řídit nějakými osnovami. Přece jenom jsem na gymnáziu strávil tři roky, předtím jsem prošel základní školou, takže jsem se těmi osnovami řídil dostatečně dlouho – dle mého. A v žádném případě to neznamená, že bych přestal studovat. Ba dokonce naopak. Chytil jsem o to větší chuť a zápal pro to, zjišťovat si informace, vzdělávat se, zkulturňovat…
Ivan: Pro mě je důležité, aby děti dělaly to, co je baví a pro co mají předpoklad. Vypadá to a myslím si, že Pepa má talent. Cítím z něj cílevědomost a že si za tím svým snem a přáním, co chce dělat, jde. Takže to respektuju. Čas nakonec ukáže.
Josef: O mém odchodu z gymnázia jsme s rodiči debatovali několik měsíců. A ve výsledku bylo to resumé takové, že chápou důvody, proč to dělám. Pro ně bylo stěžejní, pochopit mou motivaci, že se nejedná o nějaký útěk. Ale že to je něco, co mně osobně dává smysl. A já to teď s ročním odstupem mohu potvrdit. Smysl mi to dává čím dál větší.
Když jste ze školy odešel, zřejmě jste se musel poohlížet po nějaké práci. Čemu jste se začal věnovat?
Josef: Bylo to automatické. Měsíc poté, co jsem ze školy odešel, jsem si našel dvě práce, jednu naplno, druhou nárazově. Pracoval jsem na recepci a jezdil jsem také pracovat do sklárny, kde jsem řezal a leštil sklo. Teď v době koronavirové se hotel definitivně uzavřel a ve sklárně už taky nepracuju, takže si musím najít jinou práci.
Ivane, vy jste se někdy živil něčím jiným než herectvím?
Jako student jsem samozřejmě chodil na brigády. Pamatuju si, že jsem byl třeba v Koh-i-nooru, to bylo za bolševika. Dělal jsem tam všechno. Kam nás šoupli, tam jsme byli. Takže jsem si během studií na gymnáziu také přivydělával. Na DAMU už jsme měli tu výhodu, že jsme hostovali v divadlech, takže jsem si velice brzy začal vydělávat herectvím.
Vy jste se, Josefe, už rozhodl, že se chcete věnovat herectví naplno?
Josef: Vize je taková, že bych se herectvím živit chtěl. Ale nemám v sobě to, že bych se jím chtěl živit za každou cenu. Kdyby třeba dlouhodobě nevycházelo angažmá v divadle, které by mi dávalo smysl a pod které bych se chtěl podepsat. Mně vůbec nevadí pracovat mimo herecký obor. Třeba v tenhle okamžik se mohu zaměřit čistě na filmové herectví a dopřát si ten luxus, že se můžu na roli připravovat dlouho a do toho pracovat jinde. Ale to říkám teď. Až budu mít na stole složenky a budu živit čtyři děti, tak třeba budu mluvit úplně jinak.
Ivane, Josef je další herecká generace Trojanů. Po vašem otci Ladislavovi a po vás.
Ivan: Pepa se vůči tomu vymezil hned od začátku. I to, že šel na konkurz na roli mladšího Jana Mikoláška ve filmu Šarlatán, bylo bez mého vědomí. On si sehnal castingovou agenturu, která shodou okolností dělala na tento film casting, a já o tom nevěděl. Ale respektuju to, nezasahuju mu do toho záměrně, aby to byla jeho cesta.
Ale radost vám udělal, předpokládám.
Ivan: Tímhle filmem určitě a i těmi dalšími věcmi, které jsem viděl. Já jsem totiž neviděl všechny, protože jsem se trochu bál. (oba smích) Ale dělá mi radost. Všechny mé děti mi dělají radost.
Jaké to je, vyrůstat v herecké rodině? Byla maminka víc než herečkou především pevným bodem, rodinnou kotvou, zatímco tatínek se věnoval naplno své profesi?
Ivan: V naší rodině to tak bylo, protože maminka byla zdravotní sestra a ta se starala o rodinu v měřítku té doby. To znamená, že emancipace nebyla téměř žádná a maminka stihla všechny ty věci, které tehdy měly na svých bedrech ženy. Takže táta to měl v tomhle směru jednodušší.
Já už se považuju za emancipovaného, takže dělám víc věcí. Když byli starší synové František a Josef malí, hráli jsme oba s manželkou (Klára Trojanová-Pollertová – pozn. red.) na plný úvazek v divadle. Film Jedna ruka netleská jsme dokonce točili v době, kdy děti byly úplně malé. U mladších synů se pak Klára rozhodla, že herectví pozastaví a bude s dětmi.
Josef: Já jsem nikdy nepocítil absenci toho, že bych u sebe tátu neměl. Faktem je, že když jsem byl mladší, byla máma v práci na plný úvazek, takže tam to bylo takhle rozehraný na obě strany. Když ale do naší rodiny přibyl Toníček a následně Vašík, tak už se musely podniknout nějaké kroky. Máma z divadla odešla a začala se rodině věnovat na plnější úvazek. Ale mně to přišlo správný primárně asi ne z hlediska té staromódnosti, protože to úplně nezastávám, ale z hlediska toho, že to máma chtěla. Oba s tátou děti chtěli a oba je to naplňuje.
Vy jste, Ivane, hodně sportovně založený. Vedl jste i Josefa ke sportu?
Ivan: Vedl. Já jsem se díky sportu naučil věci nevzdávat. Tíhl jsem ke kolektivním sportům, což je divadlu i filmu podobné v tom, že jste závislí na lidech okolo a ti vám ve chvíli, kdy se vám nedaří, mohou pomoci. A naopak v případě, kdy se nedaří ostatním, je můžete táhnout vy. Myslím si, že v období dětství a dospívání je sport nesmírně důležitý. V severských zemích už je běžným standardem, že jsou děti odmalička vedeny ke sportu.
Je také potvrzeno, že ten, kdo se sportu věnoval, je v osobním životě odolnější a myslím si, že to je jedna z mnoha věcí, která u nás zatím nefunguje a měla by fungovat. Sport je správná cesta. K tomu jsem se děti snažil vést a myslím si, že se to vyplatilo.
Josef: Já jsem hrál poměrně dlouho, asi jedenáct let, vrcholově florbal a sport je naprosto nedílná součást mé osoby. Za tohle jsem, mimo jiné, rodičům vděčný, protože ve zdravém těle zdravý duch.
Podědil jste po tatínkovi lásku k fotbalovému klubu Bohemians Praha 1905? Jste Bohemák?
Josef: To jsem podědil. To nejde jinak. Ale já jsem za to vděčný, protože i teď s odstupem času, kdybych byl ve věku, kdy si ten tým mám vybírat sám, bych z těch pražských týmů asi tíhl k Bohemce. Je to tým, který nestojí na penězích, jak už to tak většinou ve fotbale bývá. Takže těmi penězi není tolik ovlivněný a ze strany fanoušků směrem ke klubu je cítit strašně velká láska. Je to celé sympatické bez nějakých větších postranních úmyslů a přijde mi, že se v „ďolíčku“ cítím, že jsem na čistém fotbale, alespoň ze strany té Bohemky.
Narodil jste se do jedné z nejvýznamnějších hereckých rodin v Čechách. Berete zaměstnání dědečka, rodičů a teď i to své tak, že jdete „do práce“?
Josef: Beru. A byl bych velice vděčný za to, kdyby to tak brali úplně všichni, abychom se už konečně vymanili z toho, že herectví je jen nějaká dvorní šaškárna, která nestojí žádné úsilí a žádnou vlastní práci, píli a preciznost, protože to tak rozhodně není. Z těch prací, které jsem si doteď vyzkoušel, je to rozhodně profese nejtěžší.
Ivan: Beru to tak, že jsem si práci asi zvolil správně. Naplňuje mě, mám možnost lidi pobavit, zlepšit jim náladu. Někdy je třeba přiměju i k tomu, že začnou přemýšlet o svých životech, o tom, co dělají. Baví mě ta psychologie, která je herectví podobná. Baví mě zaobírat se tím, jací jsme my lidé, jaké děláme chyby a naopak ta pozitiva. A to si zpětně přes svou práci můžu vzít do svého života, takže v tom je tato práce zajímavá a poctivá. Není to jen nějaké prostituování a předvádění se. Je v tom i nějaké poslání.
Dá se k herectví vůbec jako k práci přistupovat? Nebo ho musí člověk milovat? Jen pro peníze se prý herectví dělat nedá.
Ivan: To ano, ale je to nesvobodné povolání. Jste závislí na tom, kdo si vás najme, jakým způsobem vás kdo vede. Jestli kromě toho, když to děláte poctivě, máte na práci štěstí. Já jsem natočil svůj první film až v pětatřiceti letech, a přitom to vypadalo, že už nikdy nic takového nenatočím. Takže všem svým kolegům, pokud mají deprese z toho, že to štěstí nemají, říkám: „Nebojte se, váš čas přijde.“
Nakukoval jste, Ivane, přes herecké rameno svému otci?
Ivan: Táta nebyl a ani není typ herce, který by nad prací sáhodlouze přemýšlel. Byl to typ pokorného herce, který většinou čekal, co nabídne režisér, a to se snažil poctivě naplnit. Myslím, že v sobě neměl cílevědomost, kterou mám já. Tuhle vlastnost mám možná víc po mámě.
Samozřejmě jsem viděl jeho věci, které hrál v divadle, a od chvíle, kdy jsem začal studovat DAMU, jsem nad nimi přemýšlel. Ale nebyly to sáhodlouhé debaty o herectví, jaké máme nyní my s Pepou. My se nebavíme jen o tom, co dělám já. Zhlédneme společně film, nějaký herec nás zaujme a pak si povídáme o tom, jak na to šel, jak s tou rolí pracoval… Takže to jsou trochu jiné debaty, než jsem měl já s tátou.
A vy, Josefe? Máte svého tátu jako herce nakoukaného tak, že jste ho mohl „z fleku“ ve filmu Šarlatán zahrát v mladším věku?
Josef: Do jisté míry mi určitě pomohlo to, že mám tátu jak z filmů, tak z divadla nakoukaného. Pak taky pomohlo to, že táta je tak dobrý herec, že mi na něm zůstanou ať už na divadle nebo ve filmu oči, takže se na něj hodně zaměřím. To mi určitě hodně pomohlo v tom, sehrát tu postavu víc uvěřitelně.
Ale zároveň se snažím inspirovat jeho přístupem k profesi než samotným výsledkem. Protože to by pak za mě táta určitou část práce odvedl, a navíc bych sklouzával do imitace, která by mohla být za nějaký čas trapná a hlavně neautentická. Mně se líbí jeho přemýšlení o práci, pečlivá příprava, to bych chtěl ctít. A to, co z toho vyjde, bude doufám moje, a ne tátovo.
Pronikáte rád do hlubin rolí, do kterých jste obsazen? Jste sám od sebe zvídavý, chcete o dané postavě vědět co nejvíc? Možná to souvisí i se studiem, o kterém jste mluvil na začátku. I tohle může být forma vzdělávání.
Josef: To je určitě forma studia, to je pravda. To, co jste vy teď vyjmenovala, se jmenuje metodické herectví. Bohužel v České republice na to nemáme finanční prostředky ani časové možnosti. Aby herec mohl pravidelně pociťovat to, co bude pociťovat postava, a to nejen to, co je obsaženo ve scénáři, ale i to, co je před scénářem a po něm, tak na to tu nemáme čas. Dá se tomu trochu přiblížit, ale ani zdaleka to tu nemůžeme praktikovat tak, jako se to dělá třeba v Americe.
Filmy s vámi jsou, Ivane, mimořádně úspěšné, do Dejvického divadla se stojí fronty. Je tohle ta odměna? Nebo je pro vás odměnou vlastní niterný pocit, když odehrajete dobře svou filmovou či divadelní roli?
Ivan: Ten niterný pocit je ten dominantní. Ale samozřejmě jsem rád, když lidé přijdou a minimálně si o tom chtějí povídat. Není to o tom, že by se jim věci, které dělám, musely za každou cenu líbit, ale že je třeba donutí o tom přemýšlet a chtít si o tom povídat. Což znamená, že ty věci mají nějaký přesah, že ve vás zůstanou déle, než po tu dobu, kdy sedíte v kině. Pak si myslím, že to je v pořádku a jen to podporuje smysluplnost toho, co dělám.
Josefe, vy jste začal filmovými rolemi. Toužíte také po nějakých rolích divadelních?
Josef: Mám velkou touhu zahrát si divadlo.
Zahrát si s tátou?
Josef: Například s tátou, ale k tomu bych byl zatím velice ostýchavý. Zatím to úplně nevidím, jako reálnou a přínosnou možnost, protože táta hraje v Dejvickém divadle, já nemám divadelní zkušenost prakticky žádnou, takže nastoupit do Dejvického divadla je nereálné.
Ivane, vy byste se jednou rád postavil na divadelní prkna se svým synem?
Ivan: Já myslím, že všechno má svůj čas. Uvidíme. My Trojani jsme ostýchaví. Měli jsme to tak i s bráchou, když jsme dělali Bouráka nebo Želary. To samé platí i v případě, že bych měl něco dělat s tátou. Se ženou jsem, pravda hrál ve filmu Jedna ruka netleská, ale myslím si, že jsme v tomhle introvertnější a ostýchavější. Ale zase, když jsme ty věci udělali, tak si za nimi stojím. Takže se to dá překonat.
Máte pocit, že být dobrým hercem je dar? Nebo to jde vydřít i bez daru?
Ivan: Mít ten dar znamená, že když sledujete divadelní představení, tak vlastně stále sklouzáváte k tomu obdařenému člověku. Zkrátka vás nějakým způsobem fascinuje. To, že je kolem něj něco, co vás nutí se na něj dívat – to je ten dar. Nevím, jestli ho mám, ale stejně jako u jakékoli jiné profese musí být podpořený prací a silnou osobností. Protože je potřeba umět zvládnout neúspěchy a umět se z nich poučit.
Diváky v divadle často bavíte. Jak jste na tom se smíchem vy?
Josef: Já se směju strašně rád. Neznám nikoho, kdo by se nesmál rád. A dokonce, co se toho smíchu a vnitřní radosti týče, mám pocit, že je až lživé, když někdo řekne, že se nerad směje a baví. Pak v sobě má nějaký blok nebo problém, se kterým se rozhodl, že už nebude pracovat. Na druhou stranu moje dobrá nálada nebo dobré rozpoložení nestojí na tom, aby byla neustále nějaká zábava, aby se většina věcí obracela v humor.
Asi jsem po tátovi zdědil to, že život vidím trochu vážněji. Jsem ze serióznějšího soudku a už jsem ve věku, kdy nemám potřebu to obhajovat. Takový jsem a nevyhledávám ani nemám pnutí chodit každý víkend někam za zábavou.
Ivan: Směju se strašně rád. Smích je katalyzátor života, proto mám rád komediální věci, které můžu dělat na divadle i ve filmu. Mám ale tendenci, jsem totiž ve znamení Raka, k určité melancholii a řeším věci jako celý svět, politiku až možná příliš vážně. A vnitřně neustále sám se sebou svádím boj s tím, se odlehčit. A to si myslím, že bych potřeboval daleko víc, než to dělám.
18
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
