Kliknutím zvětšíteZ Divadla Ungelt se vám ale s rolemi ozvali.
V Ungeltu mi vyhovuje, že tam není velký kolektiv, ve kterém se necítím úplně dobře. Hry se tam dělají v malém obsazení, dva až čtyři herci, což je pro mě ideální. (smích)
V repertoáru máte kromě dvou představení v Ungeltu ale ještě jednu hru.
To je letní představení Strašidlo cantervillské, které hrajeme na zámcích a letos to bude již naše pátá sezona, kdy budeme hrát rekordních třicet představení. Je to ryze letní záležitost, navíc s písničkami, lidé se mohou pobavit, zasmát. To koneckonců není málo.
Na podzim měla v Ungeltu premiéru hra Krásná vzpomínka. Co se pod tímto názvem skrývá?
Hra o zpěvačce Florence Foster Jenkins, která má přízvisko „nejhorší zpěvačka všech dob“, což si ale myslím, že tak není. Většina lidí ji zná z filmu Božská Florence s Meryl Streep. V Česku se hraje i stejnojmenná divadelní hra a např. v Kalichu nese název Je úchvatná. Milan Hein s Pavlem Ondruchem našli o Florence ale jinou hru, která se v originálu jmenuje Suvenýr. Je psaná z pohledu jejího pianisty, který ji doprovázel celých dvanáct let a tímto způsobem na ni vzpomíná.
Tím pianistou je Ondřej Brousek.
To, že budu roli Florence hrát já, bylo jasné. Ale hledejte v Česku herce, který je pokud možno vynikající a na piáno hraje se stejnou přirozeností, samozřejmostí a virtuozitou jako mluví. Z toho vycházel jen jediný adept, Ondra. Když si hru přečetl ještě v originále, souhlasil. Režie se ujal Martin Čičvák a pro mě je tenhle „týmeček“ týmem snů.
Jaké bylo režijní vedení?
Do režiséra Martina Čičváka jsem se „zamilovala“ a asi to tak má i být. Jsem herečka, která se do režisérů, pokud to jde, „zamilovává“, tedy samozřejmě platonicky! Když se to stane, udělám pro ně první poslední a myslím si, že to je dobře. Režiséra si musím vážit, obdivovat ho, abych mu chtěla ukázat, že jsem dobrá a nejsem jen ta z těch Básníků (filmová série Dušana Kleina, pozn. red.) a něco umím. Což je bohužel docela těžké zlomit.
Přiznala jste, že máte problémy navazovat bližší kontakty na „první dobrou“. Jak vám to funguje s Ondřejem?
Jako kamarádi jsme se k sobě hned nechovali. Tím, že jsme, jací jsme, tak jsme vzájemný vztah strašně dlouho hledali. Nebyly tam takové ty vítací pusinky před každou zkouškou. Teprve na reprízách, čili až teď, po několika měsících, jsme k sobě tu cestu našli. Ale o to je to pro mě cennější a opravdovější. Že se nejedná o takové to: „Jsme kámoši, my spolu teď zkoušíme a hrajeme.“ Já si toho strašně vážím.
Jak dlouho trvaly zkoušky, které jste měla i s přidanou hodnotou?
Intenzivně jsme zkoušeli od půlky října do konce listopadu, ale scházeli jsme se už loni na jaře a já od února docházela na hodiny zpěvu k Vladovi Chmelovi, který mě učil operní techniku a árie. Zpívám latinsky, anglicky, francouzsky, španělsky, německy. Věnovala jsem té roli spoustu času a energie.
Jak jste si poradila s tím, že Florence Foster Jenkins zpívala arytmicky a falešně?
Pro mě je to taková „úchylná“ radost, zpívat arytmicky a falešně. (smích) Mnohem větší práce to je pro Ondru, protože já zpívám pokaždé jinak a on se musí mému zpěvu přizpůsobit. Ale oba nás to baví.
Je představení ve dvou náročné?
Není to úplně „levou zadní“, čímž samozřejmě nechci říct, že jiná představení „levou zadní“ jsou, ale tato hra mě stojí opravdu hodně energie. Já bych si třeba netroufla, když vím, že druhý den hraju, být nevyspalá. Občas si zapálím cigaretu, ale když vím, že večer hraju, tak si ji nedám. Tedy ne že by to mělo na výkon tak zásadní vliv, ale říkám si: Co kdyby…
V Krásné vzpomínce vystřídáte hned několik kostýmů. To musí být slušné nervy v zákulisí.
Především ve druhé půlce, kdy Florence Foster Jenkins vystupuje v Carnegie Hall. Pan režisér měl představu, že by kostýmy měly být ve stylu Vivienne Westwood. Ty převleky jsou opravdu hotová Formule 1. Pro kostymérky to byla velká výzva a k tomuto představení jsou k dispozici kostymérky hned tři a střídají se. Kdyby někdo viděl, jak to vypadá během převlékání v zákulisí… Všechny jsou neskutečně šikovné, jak mi pomáhají, smekám před nimi! Ten jejich klid, i když se třeba něco utrhne… Já začnu být nervózní a ony: „V klidu Barunko, to stihneme…“ Všechny tři holky jsou skvostné. Martinka, Radka i Silvie.
Jaké to je mít „nálepku“ prsaté herečky z Básníků?
Asi jsem si neuvědomila, že když se „proslavíte“ nějakou rolí, pak vám nikdo nic jiného už nemusí nabídnout. A nejedná se o škatulku, ale o to, jak vás lidé vnímají, přesvědčit je, aby se na vás dívali jinýma očima. Je to hodně těžké a dodnes vím, že to někteří berou jako: „Jo, Štěpánová, to je ta, jak má ty prsa.“ Do dneška mě to trápí a bolí, že o mě pan režisér Klein prý řekl: „No, to je jenom taková barva v tom filmu.“ Že ode mě vlastně ani nečekal nějaký herecký výkon. Jen potřeboval, aby tam byla holka s prsama. Zpětně se mi jeho slova donesla a strašně mě to mrzelo.
Na co se vás mám zeptat, abyste se rozzářila? Co vás těší úplně nejvíc?
Já zpívám, a tak mě vždy potěší věta: „Jé, my jsme nevěděli, že takhle hezky zpíváte.“ Mám svůj vlastní recitál z písniček, které miluju. Premiéra se odehrála už před pár lety v Divadle Semafor a pan Jiří Suchý mi dokonce půjčil semaforskou kapelu. Na piáno mě doprovází Jiří Nepomuk Svoboda, což je výkonný ředitel divadla, a především vynikající pianista, dále Vratislav Placheta na bicí, Vítek Fiala na basu a můj muž, trumpetista. Teď se hrozně moc těším na večer ve Velkých Přílepech. Na pódiu bude i Igor Šebo, Petra Hapková a můj muž.
Jaký máte repertoár?
Jsou to především písničky, které miluju, a je to „letem světem“, protože začínám Osvobozeným divadlem, pak zpívám semaforské písničky, ale spíš ty pozapomenuté. Dál věci Pavla Cmírala a Milana Potočka, které pánové napsali přímo pro mě. A s kytarou pak zpívám šansony a lidovky.
Z vlastní dílny tam nějaké písně nemáte?
Zpívám jako host v projektu Holky na tahu, kde folkové písničkářky zpívají vlastní autorské věci. Já ale nikdy žádnou písničku nenapsala. Důvod je ten, že to neumím, a navíc písniček, které kdyby nikdo nesložil, tak se vůbec nic nestane, je hodně. Vzhledem k tomu, že tenhle druh nepotřebných písní nepotřebuju rozmnožovat, raději pátrám po věcech, které rezonují s mým aktuálním rozpoložením nebo akcí, na které je chci zpívat. Takže objevit něco nového mi při mých neschopnostech napsat nadprůměrnou píseň přijde daleko lepší. (smích) Vše ale zpívám po svém, nikdy jsem nikoho nekopírovala. Když se řekne rok 1968, 1969, všichni si vybaví Modlitbu pro Martu. Já ale objevila píseň Don, diri, don Waldemara Matušky. Když ji zpívám, lidem dokonce vhání slzy do očí. Takhle ty písničky dostávají nový smysl, význam. Mě zpívání strašně baví, je to čistá radost.
13
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
