Kliknutím zvětšíteHollywoodské etnické menšiny občas naříkají, jak těžké to historicky měly, než se jim podařilo prorazit do světa filmu, zejména před kameru, a sestavují pionýrské seznamy těch, kdo se do továrny na sny prokopali jako první.
Černoši vepisují na čelné příčky Sidneyho Poitiera, Latinoameričané se zase chlubí Anthonym Quinnem. Herec, kterého za 60 let kariéry ozdobily vedle jiných ocenění i dva Oscary, je pro americkou hispánskou komunitu skutečně těžká váha. Kdo se může jako on pochlubit tím, že jeho rodiče bojovali po boku legendárního zbojníka Pancho Villy za svobodu Mexika? Že to nakonec dopadlo ne moc slavně a vysloužilí revolucionáři se pak rozjeli různě do světa, například sbírat hrozny na kalifornské vinice jako Quinnův otec Frank, o tom se už tolik nemluví.
Ostatně Irčan Frank Quinn to v Americe brzy dotáhl do filmové branže, kde se stal asistentem kameramana, a jistě tak malým dílem ovlivnil synovu pozdější profesní volbu.
A čivava? Těžko si představit větší kontrast než tohoto zženštilého mikropsíka v rukách jako lopaty robustního, krevnatého, živelného a smyslně požitkářského muže, jakým byl Quinn většinou na plátně a důsledně v životě. Vysvětlení, proč byl původně rusko-aljašskému psímu plemenu přidělen mexický domicil, je složité, ale je to tak.
Jihoamerická čivava se v originále jmenuje Chihuahua, což je jeden ze 32 mexických států. Právě tam se v revolučních časech Pancho Villy narodil v dubnu roku 1915 pozdější herec, který k příjmením po otci a matce dostal i tři křestní jména, takže než si první castingový režisér poklepal na čelo, vláčel světem jméno Manuel Antonio Rodolfo Quinn Oaxaca.
Architektův nekonstruktivní přístup
Doma se jim nevedlo nijak zle, ale ještě lepší možnosti byly jen co by kamenem dohodil přes hranici. A tak matka Manuela žila se synem už od jeho raných let v Texasu, kde počkali, až otec prohraje revoluci, a společně pak pokračovali do Kalifornie.
Dítěti chtěli poskytnout pokud možno dobré vzdělání podle jeho dispozic, jenže hoch byl rozkročený poněkud široce, a zároveň pro nic nejevil natolik průkazné vlohy, aby se na to dalo vsadit. Ani pro herectví, jak sám dobromyslně přiznával v pozdních letech.
Měl výtvarný i hudební talent. Chvíli proto hrál v kostele, což ho vzalo tak, že se chtěl stát knězem, jako adolescent postával na nárožích a kázal. Rodiče to zkusili s technikou, protože i k té měl sklon, jenže hoch z obou průmyslovek, kam chvíli chodil, zdrhl. V šestnácti chvíli boxoval. Pak se zapálil pro architekturu. Proč se ometat kolem kováříčků, když se mohl vetřít do přízně kováři jako hrom?
Začal studovat u Franka Lloyda Wrighta, považovaného za největšího amerického architekta všech dob. Ti dva se spřátelili a Antonio – na znamení, že to myslí vážně – začal přidruženě studovat i komunikaci a projev, jež byly podle Wrighta pro tuto profesi nezbytné a Mexikánovi trochu drhly.
Šel na to ale od druhého konce lesa – přes herectví. Za dne studoval, po večerech bral herecké lekce, a když Wrightovi roku 1936 oznámil, že získal první divadelní roli, za niž mu nabízejí 800 dolarů týdně, poradil mu architekt, ať neváhá, že tolik u něj mít nikdy nebude. Trvalo desítky let, než Quinn přiznal, že divadlo mu tehdy nabídlo jen 300 dolarů.
Vydržet do konce filmu
Hru Čisté postele napsala již odkvétající hollywoodská provokatérka Mae Westová a zasadila ji do hereckého prostředí, jež důvěrně znala. Její neméně legendární souputník z němé éry John Barrymore, kterého hrál právě Quinn, byl z jeho výkonu nadšený. Začínající a končící herec se spřátelili a výhodu z toho měl jednoznačně kandrdas: zkušený kolega ho uvedl do elitního filmového světa.
První role na sebe nedala dlouho čekat: ještě téhož roku se nechal v gangsterském filmu Podmíněně propuštěný ubodat spoluvězněm. Nepromluvil u toho ani slovo, o to víc řval a úpěl, a titulkářům práci nepřidělal, protože se rozplynul v kategorii „a další“.
V následujícím filmu rovněž z roku 1936 Velký Bill sice už pár slov pronesl, ale jinak šlo o další v řadě podružných rolí, s nimiž se díky smlouvě s Paramountem potkával až do 40. let. „Hrával jsem druhořadé lumpy, s nimiž si to hlavní klaďasové vyřídili kulkou, nožem nebo oprátkou. Jen málokdy jsem vydržel naživu do konce filmu,“ vzpomínal později s humorem. Dlužno dodat, že klaďasové byli zásadně bílí, kdežto Quinn hrál různé snědokožce.
Při castingu do zmíněného Velkého Billa obelhal režiséra, když mu tvrdil, že je čistokrevný indián, ačkoli čejenských genů měl jen špetku po babičce. Oním režisérem byl další dožívající gigant Hollywoodu Cecil B. DeMille a byl za tu lež nakonec možná vděčný, protože troufalý mladík za ním následující rok přišel s tím, že si chce vzít jeho adoptivní dceru Katherine. Dostal ji, ale pokud ze strany tchána počítal s protekcí, spletl se. DeMille pro něj nehnul prstem už proto, že o jeho hereckých vlohách měl nevalné mínění, navzájem se moc nemuseli ani lidsky a politicky.
Quinna přes všechny limity práce bavila, byl ve svém živlu, ale mělo to své meze. Po deseti letech stereotypu a téměř padesátce neslaných nemastných filmových rolí už toho měl dost. Vrátil se k divadlu.
Viva Oscar!
K jeho rozhodnutí přispěla i přituhující atmosféra v Hollywoodu, v níž se levicově smýšlejícím tvůrcům nevedlo nejlépe. Pro přechod na jeviště se svědomitě připravoval. V New Yorku navštěvoval Actor’s Studio a tam se potkal s člověkem, který v hollywoodském honu na čarodějnice sehrál mezi kolegy jidášskou roli. Režisér Elia Kazan paradoxně vdechl kariéře levičáka Quinna nový život. Po Marlonu Brandovi, který mířil naopak do filmu, ho prosadil do broadwayské inscenace Tramvaje do stanice Touha a postaral se tak o Quinnův dosud největší herecký triumf.
Ideologická mezaliance pokračovala i v další dekádě, protože Kazan si Quinna oblíbil – ostatně koho jiného než skutečného Mexikána měl obsadit do chystaného filmu Viva Zapata? Byl z toho v roce 1952 Oscar. Hispánští herci si do kroniky úspěchů i proher zapsali, že to bylo poprvé, kdy Akademie dala hereckou cenu jednomu z nich. A o tři roky později se to stalo znovu – tentokrát Quinn bodoval za Žízeň po životě.
V obou případech to byl sice „jen“ Oscar za vedlejší roli, ale v obou případech také jediná soška, jakou jeden i druhý film získal. Ostrouhal jak idolizovaný Brando, tak Kirk Douglas, který jako van Gogh téměř neslezl z plátna, kdežto Gauguin Quinn se filmem v podstatě jen mihl.
S cenným zlatem v kufru se Quinn vypravil v 50. letech za štěstím do Evropy. Podobně v té době a ještě více následující dekádu postupovala řada jeho kolegů. Očekávali lepší pracovní podmínky a hodnotnější výběr látek. Evropa si zámořského hereckého importu vážila a z mnoha takových imigrantů udělala kontinentální hvězdy, tematicky to ovšem nemuselo být vždy očekávané terno, že, Clinte Eastwoode? Anthonymu Quinnovi však Evropa přála.
Transatlantický záletník
Po herci se dvěma Oscary nejčileji chňapli špičkoví italští producenti. Dino de Laurentiis i Carlo Ponti mu nabídli účast ve výpravných, často historických snímcích, kde mohl uplatnit svůj exotický zjev a výbušnou živočišnost. Pro Quinna samotného i pro filmové dějiny mělo však větší význam, když ho spojili s Federicem Fellinim a ten ho roku 1954 obsadil do hlavní mužské role ve filmu Silnice. I z toho byl Oscar, byť ne přímo pro Quinna, ale za nejlepší zahraniční snímek roku.
Quinnovou partnerkou v Silnici byla éterická Giulietta Masina, tedy paní Fellini, takže se natáčení obešlo ve vší počestnosti. Evropští producenti však nasazovali proti krevnatému Quinnovi podobně dravé a žhavé herečky, bez závazků a bez zásadních zábran. Po jeho boku stanula Anna Magnani, Gina Lollobrigida i Sophia Lorenová a z toho, co občas proniklo do tisku – i když ne všechno byla jistě pravda – bylo zřejmé, že Quinn si vedle herecké pozice buduje v Evropě i pověst sukničkáře a seladona.
Na konci 50. let se sice vrátil do USA, ale vazby s Evropou nezpřetrhal. Jezdil tam pravidelně točit a v 60. a 70. letech se zařadil mezi plejádu mezinárodních hvězd, které putovaly po světě ze studia do studia a setkávaly se na place v mezinárodních, silně obsazených koprodukcích.
I když nebyl pro tento fenomén zcela typický, patřil mezi ně i snímek, kterým se Quinn vepsal do srdcí snad úplně všem tehdejším filmovým divákům. Převážně řecký film Řek Zorba s britsko-řecko- -kanadsko-americkým obsazením obletěl svět a všude sypal na diváky takové dávky optimismu, že ani nezaznamenali, že jde v zásadě o prostoduchý roztančený kýč.
V následujícím roce 1965 se Quinn zase jednou vrátil z Evropy na skok domů, tentokrát proto, aby se rozvedl s Katherine. To už čtvrtým rokem žil převážně v Itálii s kostymérkou Jolandou Addolori, kterou poznal při natáčení biblického příběhu Barabáš. Rok nato, kdy s ním Jolanda byla už potřetí v jiném stavu, se vzali.
Třináct a dost
Padesátiletý Quinn byl v té době evidentně na vrcholu reprodukčních, ale i pracovních sil, dál točil dva až čtyři filmy ročně, ale umělecky byl už za zenitem. Už nikdy nepodal tak výrazný výkon a ani nominace na herecké ceny, které i po Oscarech sbíral tu i onde na festivalech, nepřicházely.
„Po šedesátce nabídka dobrých rolí vyschla,“ svěřil se později. „Určitě i proto, že jsem o ně usiloval se stále menší chutí. Nevidím důvod, proč bych měl hrát na plátně různé starce, když tuhle roli odmítám i v životě.“
Už v 80. letech pracoval méně a v 90. letech ještě víc zvolnil. Začal malovat a svoje obrazy velmi dobře prodával, i když inspiraci kradl, kde se dalo. „Ukrádám od kdekoho, od Picassa, Kandinského… Ale vždycky jen od těch nejlepších,“ přiznával nepokrytě.
Po operaci srdce a oslavě osmdesátin se rozvedl i s Jolandou, protože té už začaly vadit děti, které její muž bokem plodil se svou sekretářkou. Quinn jimi zvýšil své otcovské skóre, manželské i nemanželské, na třináct. Aby legitimizoval i dva nejmladší potomky, jejich o 47 let mladší matku si na posledních pět let života vzal, než 3. června 2001 zemřel na rakovinu.
18
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
