Spousta lidí si čistí hlavu a neutralizuje úzkosti tím, že píše deník. Zkoušela jste to?
Deník jsem si začala psát v rámci terapie asi před rokem. Možná už to budou dokonce dva roky, bylo to ještě v době covidu.

Jaký byl ten hlavní důvod?
Především to, že jsem si nedokázala utřídit myšlenky. Neskutečně mě to stresovalo. Neuměla jsem zachytit, v čem přesně spočívá můj problém, analyzovat ho. Když je totiž člověk ve stresu, negativních myšlenek mu lítá v hlavě strašně moc a je těžké se z toho dostat. Takže jsem si vzala sešit, kam jsem si všechny věci, které se mi honily hlavou, začala psát, a postupně si třídila myšlenky.

Dýdžejka Andrea Pomeje: Jirka o rakovině lhal a často mě s ní vydíral, nakonec si ji i opravdu přivolal: 

Zdroj: Youtube

Nakolik vám psaní pomohlo?
Hodně. Jsem celkově takový ADHD člověk, který je dost roztěkaný. Když chci třeba v klidu číst knížku, je to pro mě opravdu těžké. Nedokážu se plně soustředit. Psaní je ideální způsob, jak si třeba budovat i vize. Tím, že v sobě mám hodně kreativity, jsem schopná vymyslet neskutečně věcí během chvilky, a pak je ze sebe potřebuju dostat. Vezmu si sešit, nenazývala bych ho úplně deníkem, ale sešit, který mi slouží k tomu, abych si do něj všechny ty věci zapsala. Postupně si je odškrtávám a jdu dál svojí cestou, kterou jsem si zvolila.

K vaší profesi dýdžejky ale roztěkanost trochu patří, ne? Pořád jste na cestách, hrajete pokaždé na jiném místě…
Je to tak. Ale musím říct, že hudba, kterou hraju, je pro mě uklidňující. I když věřím tomu, že spousta lidí, která by přišla na moje vystoupení, by ji třeba vůbec nemohla poslouchat, protože jde o hodně energický set. Vybírám hudbu, která je hodně živelná, nabitá… Sama jsem taková, a ta hudba je pro mě vlastně terapií. Beru ji jako určitý ventil, který u mě stoprocentně funguje.

Sandra Bullocková umí diváka ve svých filmech rozesmát i dojmout. Jí ovšem život přichystal hned několik osudových ran. Přečtěte si, s čím vším se musela oblíbená herečka ve svém životě vypořádat
Smutný osud Sandry Bullockové: Nevěrný manžel, peklo se stalkerem, smrt partnera

Dokážete si představit, že budete tuhle práci dělat i za třicet let?
Právě že jo! (smích) Do budoucna chceme sice s partnerem ještě jednoho prcka, ale momentálně si neumím představit, že bych ho měla. Musí přijít v etapě, v nějaké mé kariérní fázi, kdy budu mít ty největší sny splněné. Tak bych si to ideálně představovala. Ale pojďme si říct, že dítě nejde, na rozdíl od jiných věcí, stále odsouvat. Je to hodně o vnitřní vyrovnanosti, která u mě teď momentálně není. Mám rozjetých neskutečně moc projektů a úplně si teď nedokážu představit, že bych měla dítě. Není nic, co bych chtěla dělat raději než práci.

Máte pravdu, pořád jde něco odsouvat. Ale není to u dítěte tak trochu alibismus?
Dělá to hodně žen, které jsou cílevědomé a chtějí ve své práci něco dokázat. Miminko neustále odsouvají, až ho třeba vůbec nemají. Ale myslím, že to nebude můj případ. Kdybych se do téhle fáze někdy dostala, věřím, že si mě ta dušička najde a hodí mě do klidu. Bude to takový malý superman, který mě zachrání z rozjetého kolotoče, a myslím, že si ty věci pak budu uvědomovat úplně jiným způsobem.

Andrea Pomeje má vypracované tělo, které se nebojí ukázat:

A jak jste to vůbec měla v případě prvního mateřství? Hned jste nastoupila do práce?
Tehdy jsem to měla úplně jinak. Když se podívám zpět, Aničce byl rok, když jsem se začala věnovat DJingu. A jsem si stoprocentně jistá, že kdybych s tím začala dřív, tak bych ji neměla, protože mě ta práce chytla natolik, že bych mateřství pořád odkládala. Měla jsem malou brzy, narodila se mi v pětadvaceti a celé její dětství mám hodně v mlze. Celkově bych řekla, že jsem si mateřství moc neužívala. Proto se těším, až přijde další prcek, že ho budu vnímat úplně jiným způsobem, a trochu si to vynahradím. Zní to blbě, možná trochu sobecky, ale je to tak.

Prozradíte svůj nejhorší životní zážitek, na který občas ještě myslíte a hodně vás potrápil?
Ještě před třemi lety bych řekla, že jich bylo milion. Když to povím na rovinu, už s Jirkou jich bylo tolik, že by to pro spoustu lidí bylo existenčně naprosto nesnesitelné. A byly to traumatizující věci, které většinou v lidech zůstávají dlouho, ale já si je vyřešila. Svým způsobem jsem se s nimi srovnala a zjistila jsem, že spousta věcí, které se nám v životě dějí, se dějí z nějakého důvodu. Zní to jako fráze, ale je to tak. A díky tomu prožívám život, jaký prožívám. Konkrétní věci zmiňovat nechci. Je to za mnou a už nic z toho mě netíží.

Můžete popsat alespoň jeden traumatizující okamžik?
Nejhorší, co jsem zažila, byl moment, kdy jsem poprvé seděla u terapeutky, to se bavíme o době zhruba tři roky zpátky, v covidu. Tehdy jsem si myslela, že mám v sobě strašně moc křivd a věcí, které jsou příčinou toho, jak se cítím a jak mi je. A když se mě terapeutka zeptala, co mě trápí nejvíc, přišla mi na mysl jedna věta, a to, že jsem úplně ztratila svoji osobnost. Samu sebe. Na tohle v životě nezapomenu, protože jsem se hluboce rozbrečela a zjistila, že k tomu nedošlo během vztahu s Jirkou, ale daleko, daleko dřív, kdy jsem neměla žádnou kotvu, která by mě držela, a vůbec jsem nedokázala popsat, kdo jsem a kde se nacházím. To byl první okamžik, kdy se věci v mém životě začaly měnit. Byl to nejvíce traumatizující zážitek – uvědomit si to.


Nahrává se anketa ...

Máte dnes pocit, že jste se našla?
Mám, ale pořád jsem samozřejmě na cestě, jako všichni. Stárneme, měníme se, pořád hledáme své nové já…, ale tu kotvu, která mi chyběla, jsem si vytvořila. Sama. Nikdo cizí ji nevytvoří. Můžete ji ztratit kvůli rodičům, kvůli tomu, že vám chybí bezmezná láska a podobně. To se pochopitelně děje, a dělo se i u mě, ale nejde o chybu nikoho dalšího, opět je to jen o vás. Nikdo jiný za vás novou kotvu nevytvoří. Já si ji našla v určité sebehodnotě a sebedůvěře, kterou jsem tehdy neměla vůbec žádnou.

Bylo to o to těžší, že jste známá a média o vás hodně píší? Byl na vás v tomto ohledu vytvářen větší tlak? Někteří lidé vám dávali za vinu, že Jirka zemřel i kvůli vám…
Myslím, že tohle všechno změnu mého stavu urychlilo. Vše, co se kolem mě dělo, život s Jirkou, i co se v něm odehrávalo, tlak, který byl pro mě absolutně nepochopitelný, obrovská křivda, která se řešila celorepublikově… Ježišmarjá, kdo by tohle ustál?

Bojovala jsem s tou lží, lidé vůbec nic nevěděli, ani z procenta netušili realitu a dávali Jirkovu smrt za vinu mně. Ale řekla jsem si, že to nějak zvládnu, i když mi tohle ubližovalo. Tehdy jsem se dostala do stavu, který se dá nazvat jako „totální down“. Úplně jsem vnitřně přestala existovat a média celý ten proces jen uspíšila. Ztrácela jsem sebedůvěru, byla jsem neustále někým hodnocená. Pro mě to bylo nejhorší v tom, že jsem byla hodnocená celý život.

Olga Studničková Šípková s manželem Milanem Studničkou.
Osudem zkoušená Olga Studničková Šípková: Mých slz a smutku se manžel nebojí

I jako malá holka?
Ano, už odmala jsem byla pořád s někým srovnávaná. A když pak vstoupíte do takového světa, jakým je showbyznys, a ještě navíc máte po svém boku Jiřího Pomeje, doprčic! Všechno se rázem umocní a zrychlí. A jsem si stoprocentně jistá, a vím to i od některých svých blízkých, že tohle všechno může člověku zůstat na celý život, ale já se z toho dostala a můžu říct, že ve svých třiceti pěti letech konečně začínám žít tak, jak by měl žít každý.

Prozradíte, co vás v nejbližší době čeká?
Jsem moc ráda, že jsem už několikátým rokem rezidentkou v pražském Duplexu, kde pravidelně hraju, mám tam své noci a jsem na to pyšná. A jinak jedeme festivaly.