Kliknutím zvětšíteJehlice a sprej do nosu
Naše chalupa, ve které teď s dcerou a její kamarádkou už týden v době koronaviru přebýváme, je ideální na léto. Venku je velká zahrada, kus lesa, květinová louka a ovocné stromy, uvnitř jsou ale k zimnímu přebývání vhodné pouhé dvě místnosti s kachlovými kamny. Vlhká koupelna a přes studenou chodbu ledový záchod skýtají nějaké povyražení leda tak v parném červenci či srpnu, když se potřebujete ochladit.
I proto naši starou pračku zprovozňujeme obvykle před prázdninami, kdy se teploty ustalují na třicítce, tudíž pískovcová koupelna konečně vysychá a slibuje příjemných dvacet. A naše rachitická náladová pračka se většinou uvoluje pracovat.
Dnes jsem ale potřebovala, aby spustila v březnu. Domlouvám jí: „Filko, já vím, že je ti už pětadvacet, na pračku úctyhodný věk, a že jsi nám vždy věrně sloužila. Ale teď máme krizi, musím tě zapnout. Přece nechceš, abych si k tomu každodennímu štípání dříví ještě přihodila směnu u valchy na prádlo?“ Nic na to neřekla, když v to nepočítám vyčítavé zasténání zrezlých dvířek.
Optimisticky naplním buben prádlem, nasypu do zásobníku zvlhlý prášek. Pak mi dojde, že jsem loni na podzim chytře odpojila přívod vody, aby nezamrzl, takže by to asi teď chtělo napravit. Jdu si pro kombinačky a zkoumám hadice. Připojuji tu jedinou možnou na jediné možné místo a zapínám.
Uf, zdá se, že pračka žije. Cvakne známým zvukem a rozhodne se dokonce, že bude sát vodu do zásobníku s práškem. Ó, díky, Filko, jsi hrdinka!
Jak ale vzápětí zjišťuji, jediné, co má zřejmě v pořádku, je mozek, hardware zklamal. Místo proudu vody ze zdi nasává jen pár kapek. Odmontuju hadici a zkouším přívod vody. Teče proudem, takže tady chyba není. Je snad v hadici led? Prolévám ji horkou vodou z konvice, ne, protýká v pohodě.
Takže něco se stalo na pračce, dedukuji selským rozumem. Aha, je zanesené jakési sítko, jež odmontovat nejde. Šťourám tam jehlicí na ražniči, vyndavám usazeniny a proplachuji ho sprejem s mořskou vodou do nosu, nic chytřejšího mě v tu chvíli nenapadá.
Zdá se to čisté, montuji hadici zpět a znovu zapínám. Paráda, voda teče, Filka vypadá spokojeně, tak snad se dočkám vypraného prádla. Dmu se v duchu pýchou, kam se na mě hrabe Pat a Mat.
Dva cvoci v koupelně
Když slyším Filku tancovat po koupelně, je mi jasné, že už dopírá. To je rituál, který se každoročně opakuje. Holka si prostě potřebuje vyhodit z kopýtka, říkám si. Konečné cvak signalizuje povolení dvířek a já se nadšeně hrnu je s košem na prádlo otevřít.
Jenže Filka se rozhodla, že mi to nedá zadarmo. Kromě prádla na mě vychrstne odhadem ještě asi pět litrů ledové vody, která se rázem rozlije po podlaze. Oblečení je nacucené, jen ten milovaný Ellin svetr z umělých vláken váží asi kilo. A i v je pračce voda.
Zkouším přepínat programy sem tam a na střídačku ji pouštět, než se mi podaří rozluštit hádanku. Filka se evidentně zbláznila. Na máchací program nejdřív vypustí vodu a prádlo i s práškem odstřeďuje, místo odstřeďování toho čistého zase vodu dopouští. A co víc! Ze zásobníku, odkud si vždycky pravidelně brala prášek, si tentokrát nevzala ani gram, zůstal netknutý. Naopak pročistila vodou ten, kterým vždy opovrhovala.
„Filko, kamarádko, já to chápu, já mám taky svoje roupy, ale být takhle protivná a zrovna v krizi, to sis mohla odpustit,“nadávám jí, zatímco máchám ledové prádlo ve vaně, ždímám ho v ruce a vlhké věším ke kamnům. „Mami!“ ozve se najednou tragický hlas.
„Jak jsi mohla! Tohle bylo moje nejoblíbenější tričko. Bílé se srdíčky. Teď je růžové! A ty víš, jak já růžovou nesnáším!“
No bezva, takže dneska se mnou nemluví nejen pračka, ale ani moje dcera. Jdu se zahrabat!
Napište mi na ivana.zabranska@denik.cz
18
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
