Ke sklu se oba dostali náhodou. Robert vystudoval geologii, Martina poštovní logistiku. „Sklářství byl náš koníček. Ale loni přišla chvíle, kdy jsme se museli rozhodnout, jestli se mu budeme i nadále věnovat jako zálibě, nebo se pokusíme tím uživit,“ vzpomíná Robert Kaufman.

„Ve škole mě bavilo malovat, být kreativní. Stejně tak mě ale zajímala i fyzika, chemie a geologie. Až když jsme si domů pořídili sklářskou pec, zjistil jsem, jak mi umělecká činnosti chyběla,“ vypráví sklář. Martinu zase v dětství bavily ruční práce, ráda drátovala.

Společně si splnili sen a zhruba ve čtyřiceti letech založili firmu, sklářský atelier Waga. „Na splnění snu není nikdy pozdě,“ říká Martina Kaufmanová.

Nyní pracuje v ateliéru jen manželský pár, ale před covidem zaměstnávali ještě dalších šest lidí. Živí je zakázková výroba a prodej do galerií.

Manželé Robert a Martina Kaufmanovi vedou v Málkově sklářský atelier | Video: Hájíčková Jana

„Za velký úspěch považujeme, že jsme se dostali do institutu The Art Institute of Chicago. Dodávali jsme dekorativní mísy do jejich katalogu. Některé naše unikáty si vzali do muzea jako akvizici a některé do designové prodejny. Také jsme vyráběli mísy pro filmaře, konkrétně pro Apple TV,“ říká Kaufman, zatímco pracuje na další zakázce, lustru.

Dvě stě stupňů Celsia v peci

„Dostaneme výkresovou dokumentaci a musíme si připravit formy, abychom byli schopni vyrobit sklo podle zadání. Včera jsme ukládali jednotlivé komponenty do pece, kde je nyní 200 stupňů Celsia. Při této teplotě vám je nemůžeme ukázat, protože by se rychle zchladily a praskly by,“ vysvětluje sklář a ukazuje sklářské formy, které obklopují dvě pece. „Každá forma se musí před umístěním do pece natřít separační látkou, aby se sklo nepřitavilo k formě,“ připomíná.

V ateliéru používají různé sklo. Od technického až po čiré i barevné křišťály českého nebo benátského původu. „Každé sklo má různé vlastnosti, jak při tavení, tak při broušení a leštění. Takže je nutné zvolit správný materiál. Nemůžeme skládat dohromady sklo různého původu, protože má jiné fyzikální vlastnosti. Jen několik skláren na světě vyrábí takzvaný sklářský systém pro společnou tavbu, kdy všechny barvy mají stejnou tepelnou roztažnost. Z takového systému je sklo velmi drahé,“ říká sklář.

Krásný pohled je v ateliéru na stojan s bižuterií. Ceny za náušnice se pohybují okolo tří set korun. „Máme i broušené skleněné šperky, originály, kde se cena pohybuje kolem dvou tisíc korun, protože jejich výrobu provázejí hodiny strávené na brusce a leštičce,“ dodává Kaufmanová.

Dámy si mohou vyrobit šperk

Manželé se účastní i různých výstav. Naposledy byli na výstavě českého skla v Istanbulu, kde společně s dalšími výtvarníky a firmami prezentovali své výrobky.

Ateliér, kolem kterého vede turistická stezka, otevírají Kaufmanovi i hostům zvenku. „Usilujeme o to, aby se o nás v regionu vědělo, a proto rádi o víkendu provádíme návštěvníky naším ateliérem. Jsme připraveni dát každému kompletní výklad, který je zdarma. Pokud by si chtěl někdo něco vyrobit ze skla, je potřeba se předem objednat. Ideální je skupina pěti lidí, aby se výrobky naplnila pec. Ženy si mohou vyrobit šperk, ozdobit misku, děti si namalují skleněný obrázek do okna, pánové mohou zkusit třeba kříž na zeď,“ nabízí různé možnosti Kaufman.

Zatím jako poslední navštívili atelier dva muži, aby si ozdobili misky. „Trvalo jim to asi tři hodiny a jedna miska je vyšla na 800 korun. Sklo musí projít pecí, a tak si misky přijedou vyzvednout za nějaký čas,“ dodává sklář.

Sklářský atelier Waga navštěvují i školy. „Jednu z exkurzí učitelky zorganizovaly tak, že dvanáct dětí u nás pracovalo a ostatní si opékaly venku špekáčky. Po půl hodině se skupiny vystřídaly. Na závěr si všechny děti otiskly ruce do materiálu, který poslouží jako forma. Každé dítě má vlastní formu, ta se vyplní sklem a nechá se v peci vytavit. Vznikne pak deska s reliéfem. To je naše novinka - otisknutí ruky do skla. Mnohdy si chtějí otisknout ruce i celé rodiny, aby měly hezkou vzpomínku,“ uzavírá sklář.