„Táto, budu hrát florbal.“

Když za ním přišel syn Honza a oznámil mu, že jeho další sportovní kariéra bude florbalová, táta Josef nezářil štěstím.

„Radši bych tě viděl na fotbalovém hřišti.“

Byl rok 1998, florbal se teprve rodil, v Mladé Boleslavi sotva začínal.

Kdo měl zápal pro novou věc, ten hrál.

Velký tah na branku měl v životě i Josef Volf. V byznysu. Ve sportu. Dříve jako funkcionář dobrovického fotbalu, pak jako podporovatel a prezident mladoboleslavského florbalu.

V novém sportu se i díky synovi Honzovi rychle zorientoval. Florbal se mu líbil. Těšila ho vítězství, miloval soupeření a nové výzvy. Rád je přijímal.

Kdo ví, jak by si bez jeho přízně boleslavský florbal stál. Všechny úspěchy mají jeho silný podpis. Za hodně mu vděčí klub, mnozí hráči…

Ale pro něj to byla radost. Zápasy si užíval. Po boku manželky Evy. S přáteli. Obvykle se sklenkou vína.

O sportu se dokázal bavit hodiny, florbal probíral do detailů. S trenéry, s hráči – s některými z nich ho pojilo silné pouto. Býval skvělým společníkem.

V posledních letech hodně bojoval. S protivníkem, kterého nešlo porazit.

Čest jeho památce.