Celkem 121 závodníků se postavilo na start „Silvestráku“ v lesoparku Štěpánka. Všichni doběhli. I přesto, že silvestrovské dopoledne bylo ve znamení deště a bláta.

Absolutním vítězem se stal mladoboleslavský nestor Jiří Miler. Ten hlavní tříkilometrovou trať zaběhl za 9 minut a 18 vteřin. O osm vteřin byl v cíli později celkově druhý Michal Suchý, třetí příčku celkově vybojoval Vladimír Hamáček (10:34). Mezi ženami kralovala Tereza Hlaváčová (11:25), druhá doběhla Barbora Chumlenová – Macková (11:45), třetí Alina Zuzin (13:03). Kromě Alin byli všichni nejrychlejší z domácího oddílu AC Mladá Boleslav.

Nakonec však kdo vyhrál, nebylo vůbec podstatné. Všichni se přišli především pozdravit a popřát do nového roku. A mnozí si připnuli startovní číslo.

A co zaznělo za přání? „2018? Hlavně, aby to nebylo horší,“ přeje si fotograf Miroslav Polach.

„Aby nebyl horší než ten minulý a aby byl lepší než ten předminulý,“ podobně hovořil Bohumil Rosenkranz, šéf boleslavského Sokola.

„Aby atletika MB vzkvétala a byl kvalitní sportoviště, abychom dobře závodili v první lize, kam jsme postoupili,“ přeje si šéf boleslavských atletů Vladimír Koudelka.

Bývalý primátor Svatopluk Kvaizar, který se závodů tradičně účastní jako divák: „Jako dosud stále angažovaný občan v komunální politice se zvědavostí očekávám výsledky komunálních voleb, značně pro mne převyšující zájem o volby prezidentské i senátorské. Přeju si, aby v našem městě vyzněly ve prospěch demokratického řízení města zvolenými kolektivními orgány ku spokojenosti občanů a dle jejich potřeb. A neskromně si dovolím přidat i osobní přání, abychom celá naše rodina prožila rok 2018 ve zdraví.“

Běžci se do lesoparku vrátí v březnu při Běhu Štěpánkou.

Na vlastní kůži - Aby někdo vyhrál, musí být někdo poslední  

Uběhnout tři kilometry? Na tom skoro nic není. To vím a nikdo mi to nevymluví. A tak jsem se vydal na Štěpánku, na Silvestrovský běh. Už dopředu jsem věděl, že závod vyklušu, abych si prostě všechno užil. Za tu padesátikorunu startovného jsem si řekl, že poběžím na pohodu. Ne jako vloni, kdy jsem, stejně jako letos, netrénoval, a po padesáti metrech jsem byl hodně vepředu, asi na třicátém místě ze čtyřiceti, a běžel jsem hodně ostře. Po dvou stech metrech jsem vloni už byl skoro poslední, přepálený začátek mně, netrénovanému, ukázal, zač je toho loket. Doběhl jsem ty pitomý tři kilometry na pokraji kolapsu.

Letos to bylo stejné – za poslední tři měsíce jsem uběhl šest kilometrů. Jenže letos jsem si řekl, že jdu na pohodu. A nic mne z pohody nedokáže vyrušit. I stalo se.

Na startu jsem si udělal fotografii všech a pak jsem mezi nejlepší jako je Miler, Suchý á nějaká Chumlenová – Macková stoupnul taky a nechal se vyfotit. Pak všichni vystartovali, já si svlékl bundu a vyběhl za nimi. Doběhl jsem dvě slečny a řekl jsem si, že s nimi absolvuji v klidu závod. Občas jsem něco utrousil. Něco jako, že prší, že je bláto a že to jsou jen tři kilometry a že večer budeme slavit a tak. „Holky“ nereagovaly. Tak jsem se jich zeptal, jestli jim jako nevadí, že s nimi běžím. Prý nevadí. Tak jsem se jich vyptával dál a zkoušel jsem, jako chlap, dělat společnost. Moc nemluvily. Běžely pořád strojovým tempem. 

V polovině trati nás předběhl Jirka Miler. O kolo. Pak Suchý a další a další. Proběhli jsme cílem a hurá do druhého, naštěstí kratšího kola. Běžel jsem jako fakt v pohodě. Holek jsem se zeptal, jestli jim nevadí moje kybicování a když se jedna zastavila, hučel jsem do ní, ať kouká běžet. „Já jsem sem šla, že budu poslední, tak jsem v pohodě,“ odvětila.

„Poslední budu já,“ opáčil jsem.“ Pak přiběhla dcera, která už dávno odběhla a křičela na mne – před těma holkama – ať přidám, že neběžím do sámošky pro rohlíky. Vůbec jsem jí neodpovídaL A jen jsem holkám vysvětlil, že je z rodiny, aby ji nevnímaly. 

Blížil se konec a já holkám tatínkovsky radil: Dýchejte, vyklepejte si ruce, uvolněte se a na konci přidáme. Byl skoro konec a holky přidaly. Než jsem se nadál, byly deset metrů přede mnou. Jako kdyby měly u zadku vrtuli. Přidal jsem taky, ale to už byl cíl. S úsměvem jsem doběhl poslední. Nevím ani, proč mi někteří gratulovali. Asi proto, že na to, aby někdo vyhrál, musí někdo prohrát. 

Na tý Štěpánce ale nikdo neprohrál. Ani já. Snad. Byl jsem spokojen, měl jsem dobrou náladu. A hlavně jsem potkal spoustu známých, které přes rok míjím. Bylo to moc prima setkání, které uspořádali Sokolové a atleti. Díky, díky a díky.

Konec konců musím říci, že za posledních deset let to byl první závod, který jsem si vychutnal a po doběhu jsem nepadl do kolen. Nebo po dvaceti?

Tak šťastný a veselý a jak mnozí řekli: Hlavně, aby nebyl horší jak ten loňský…