Tak trochu bláznivý nápad, aby se parta kamarádů pokusila vypořádat s nástrahami sedmi beskydských vrcholů, které na 101 kilometrů dlouhé trase z Třince do Frenštátu pod Radhoštěm přesahují tisícimetrovou výšku, vznikl už před dvěma roky.

Po trénincích a zvažování sil přijeli středočeští dobrodruzi do Slezska až letos. Vybaveni hůlkami, čelovkami a dalšími nezbytnými doplňky a připraveni k ostré chůzi při stoupání i seběhům do údolí. Štěstí měli v tom, že počasí ukázalo přivětivou tvář. Nepanovaly tropy ani nelilo. Zdálo se, že limit 29 hodin není nepřekonatelný.

Atleti AC Tepo Kladno vybojovali ve finále extraligy v Chebu bronzové medaile.
Kladenský supervíkend. Atletky vyhrály baráž, družstvo mužů vybojovalo bronz

Hromadný start třítisícové masy nadšenců proběhl na atletickém stadionu v Třinci v pátek 26. srpna večer ve 20.45. „Byla tam úžasná atmosféra. Na tribunách fandili diváci, z reproduktorů se linula hudba, ředitel závodu Libor Uher z obrazovky upozorňoval, co nás čeká. To jsme popravdě v té chvíli ještě moc netušili,“ začal své vyprávění Martin Řepa.

„Už na začátku jsme se rozdělili. Nejdřív v tlačenici odstartovali Trutnováci – manželé Lukáš a Sandra, pak já a s odstupem zbývající pětice. Kdo zůstal hodně vzadu, muselo mu to trvat hodinu, než opustil stadion,“ přiblížil podmínky.

Do hor s nataženým svalem

„Po startu jsme o sobě nevěděli, ale domlouvali jsme se mobily. Bohužel jsem si na Beskydskou sedmičku přivezl hendikep v podobě nataženého zadního stehna, takže jsem šlapal volnějším tempem a sval šetřil. Na kluky jsem ale nechtěl čekat, i když byli asi půl kilometru za mnou. Říkal jsem si, že bych jim nemusel stačit,“ líčil Martin Řepa, jinak též fotbalista Sokola Lidice.

Už za tmy došel k prvnímu stoupání na Javorový a s dalšími se škrábal po dvou sjezdovkách. „Kromě kamenů, kořenů a nohou závodníků před sebou, nebylo nic vidět. Raději jsem nezvedal hlavu. Soustředil jsem se na to, abych špatně nedošlápl a neskončil už na začátku. Ještě pořád nás povzbuzovali fanoušci, plácali jsme si s dětmi. Prostě něco neuvěřitelného, a to nás hnalo dopředu,“ popisoval čtyřiačtyřicetiletý sportovec.

Ultramaratonkyně Barbora Chumlenová se zúčastnila mistrovství světa v běhu na 100 kilometrů v Bernau
Z krize mě dostalo pár loků koly, říká běžkyně Barbora Chumlenová o MS na 100 km

Na první občerstvovačce potkal zadní skupinu včetně Jirky Maška a Míši Borovičkové, ale nechtěl se zdržovat, a tak drtil dál sólo. Na Morávce, což byl 24. kilometr a hodiny ukazovaly 1:15 v noci, narazil na dvojici šlapající vepředu.

„Doplnil jsem tekutiny, snědl ovoce a chleba se salámem. Lukáše trápily křeče ve stehnech, později ho ale začalo bolet koleno, takže hlavně chůze z kopce byla o dost pomalejší,“ pokračoval.

Svítání na Lysé hoře

Velkou zkouškou byl výstup na Lysou horu, nejvyšší beskydský vrchol. „Cesta plná kamení a kořenů byla místy hrůzostrašná. Hlídal jsem si každý krok a moc si z toho nepamatuju. Nahoře jsme byli v osm ráno a vítal nás východ slunce,“ vzpomínal.

„Něco nádherného. Navíc jsme se v hospodě osvěžili točenou dvanáctkou Radegast, což zážitek jen umocňovalo. Čekal nás sestup do Ostravice, kam jsme se dostali v deset. To byl víc jak hodinový zásek proti plánu, ale cítil jsem se plný síly,“ vykládal.

Tam na 55. kilometru došlo ke štěpení. Kluci s Míšou přišli se ztrátou asi sedmdesáti minut a s vědomím, že už dál nepůjdou. Měli toho dost, přičemž Jenda to zabalil kvůli kolenu ještě dřív.

Posila z Frýdku-Místku

„To jsem se dozvěděl až později, protože jsme mezitím s Lukášem a Sandrou vyrazili na další pekelný výstup jménem Smrk. Stoupalo se nám dobře, ale z kopce to bylo o dost horší. Přidala se k nám dívka z Frýdku-Místku, přišla o parťáka a chtěla si pokecat, ale také chtěla dorazit do cíle sedmičky,“ informoval o posile, která se připojila asi na 65. kilometru.

Výhodou bylo, že Gábina už měla se závodem zkušenosti a uměla si s řadou věcí poradit. „Do Čeladné jsme dorazili po druhé odpoledne. Lukáš si vzal brufen, aby mohl pokračovat. Byli jsme plní optimismu, že to do cíle už není tak daleko a že to společně dokážeme.“

Tereza Fišerová při fotografování pro Deník v Praze.
Kros na vodě? Někdy teče krev. Díky fotbalu se střetů nebojím, říká Fišerová

Před sebou měli obávaný Čertův mlýn. „O něm spousta lidí říkala, že čerták je peklo. Tam došlo k verdiktu, že Lukáš se Sandrou půjdou do cíle mírně zkrácenou trasou, protože s bolavým kolenem by to nedal. Rozdělili jsme se a já se s Gábinou domluvil, že jestli se chceme dostat do cíle ve slušném čase, musíme posledních 25 kilometrů zrychlit,“ prozradil Martin.

„Proto jsme cesty dolů začali sbíhat. Původně jsem si dělal srandu, že osmdesát kilometrů půjdeme pomalu a pak to doběhneme. A ono se to stalo skutečností. Díky tomu jsme předstihli ohromné množství lidí a při sbíhání jsme čas sestupů zkracovaly až o půl hodiny,“ poznamenal.

I tak ale bylo jasné, že Martinova původní představa - být v cíli za 24 hodin - se nedá splnit. Tempo bylo drsné. Nahoru se makalo, dolů se sbíhalo a na občerstvovačkách se dvojice zdržovala co nejkratší dobu. „Chtěli jsme se co nejvíc přiblížit k Velkému Javorníku bez rozsvícených čelovek. Jít tam potmě, by znamenalo velké zdržení,“ vysvětlil záměr.

Konečně cíl a medaile na krku

„To se povedlo, i když únava vzhledem k běhu narůstala. Trochu jsme zvolnili, jelikož i Gábinu začalo zlobit koleno. Spadlo i pár kapek. Museli jsme zvýšit pozornost, abychom neuklouzli. Potom to konečně přišlo Vyšli jsme z lesa a spatřili Frenštát,“ pravil o momentu, kdy do cíle zbýval kilometr.

Našli poslední zbytky sil a závěrečné stovky metrů běželi. Do cíle je hnalo i povzbuzování stovek lidí. Před náměstím zahlédli pár postav. „Řekl jsem Gábině, pojď, dáme je. Dorazili jsme je, ale objevili se tam další. Ještě jsme zrychlili a taky je nechali za sebou. Nakonec jsme finišovali v houfu dalších dobíhajících a vnímali obrovské ovace fanoušků.“

Čtvrtstoletí. Tak dlouho drží Jiří Mužík český rekord na 400 metrů překážek.
Mužík: Říkat si příště se nemusí vyplatit. Člověk nikdy neví, kdy přijde konec

Následoval červený koberec, konec enormního vypětí a zasloužené pivo. S ním v ruce stoupal po vítězném schodišti pro medaili. Následovala úleva a euforie, 101 kilometrů přes hory a doly měli za sebou. Časomíra se zastavila na 26:16:41 hodiny. Potěšilo ho, že chvíli po nich dorazili po zkrácené trase i Lukáš se Sandrou.

Medaile se mu houpala na krku. Byl plný dojetí a dojmů, pracovaly endorfiny… Nejdřív si říkal, že to nechce už nikdy zažít. Jenže druhý den bylo všechno jinak. S odstupem pár desítek hodin mu docházelo, jak to byl skvělý závod. Všechno klaplo. Fungoval jak dobře namazaný stroj. Neměl žádné zdravotní potíže.

„Ani křeče a na to musím zaklepat. Povedlo se to i díky Gábině Pustkové, sám bych to nedokázal,“ přiznal sportovně. „Beskydskou sedmičku mohu všem doporučit. Příště to zkusíme znova,“ dodal.