Proč jste si kdysi jako talentovaná diskařka vybrala kladenské gymnázium?
Díky hokeji. Bylo to tak, protože můj bratranec Pavel Zuziak (aktuálně trenér české hokejové reprezentace žen, pozn. red.) hrál v Kladně hokej a bydlel v Kladně na internátu. Moje maminka pak odvážně prohlásila, že když jsem si vybrala gymnázium, tak žádný Jablonec, ale Kladno, protože tam Pavel hraje. Nelíbilo se jí, že bych v patnácti odešla z domova a bydlela někde v Jablonci bez jakéhokoliv dohledu. Takhle měla jistotu, že ve městě nebudu úplně sama.

Na gymnáziu se talentovaným a pracovitým sportovcům snažil vycházet vstříc ředitel Jiří Stejskal. Jaké na něj máte vzpomínky?
Velmi charismatický člověk. Měl v sobě autoritu, přitom jsem ale věděla, že škola vzkvétá a jsou tam super podmínky, které umí zajistit. Oni věděli, že nejsem stoprocentní student, ale že neošidím trénink. Ten jsem nevynechala nikdy žádný kromě nemoci. Škola mi proto byla nakloněná a prošly mi i takové věci, že jsem třeba usnula v hodině. Dostala jsem individuální studijní plán a to mi vyhovovalo, protože jsem někdy potřebovala i odpočívat.

Na kladenském stadionu se vám jako trenér věnoval zkušený Josef Vávra. Jaké to bylo u něj ve skupině?
Na trenéra Vávru vzpomínám moc ráda, na skupinu už trochu méně. Asi mě mnozí ani neměli rádi. Já nechtěla přípravu nikdy ošulit, jít se někam bavit, jít za školu. Prostě jsem raději šla na trénink, což se každému nelíbilo. Zase si mě vychutnali ve škole, kde jsem byla třeba dutá. Asi tam funguje nějaká přímá úměra: šprti se nikdy nepředřeli (smích).

Takže spolužáci byli špatní?
To ne, naopak, my potom měli super třídu plnou baskeťáků. Bylo tam pět holek a to byla pohoda. Já nikdy neměla s chlapy problémy, naopak s nimi vycházím.

Však jste dvacet let za jednoho vdaná…
Ano, vzala jsem si zápasníka Jakuba Cechla, i když dneska už se věnuje spíš golfu. Chlapi jsou mým údělem, i co se týče potomků, protože máme dva malé kluky.

Vedete je s manželem jako bývalí sportovci ke sportu?
Ten starší lyžuje a má výdrž. Padesát kilometrů na sjezdovkách pro něj nebyl už loni v pěti letech žádný problém. Zatímco já si večer léčila rány. Jezdí jako drak! Tomu mladšímu budou teprve dva, takže se uvidí, každopádně jim nebudeme bránit, oba se mohou rozhodnout podle sebe. Pro mě je nejaktuálnější, že se kluci mají rádi a že rodina je zažitá, jsme spolu. I když v poklusu.

Já myslel, že si po kariéře spíš užíváte klid…
To zase máte pravdu, přece jen je člověk rád, že nemusí pořád koukat na hodinky, jako když závodil. Tohle je jiný poklus, ten si užíváme. Jen řád klukům dávám, to jsem si ze sportu přinesla do mateřství. A ono to funguje: nevím, co je uspávání, jedí mi všechno. Starší perfektně zvládal školku, mimochodem chodil k bývalé atletce skokance o tyči Katce Baďurové Janků. Její mateřská škola Sportík v Horoměřicích je vynikající, děti tam mají celodenní program a nejsou z nich takové bábovky.

Co vy a atletika, jak jste aktuálně spojeni?
Do minulého roku jsem dělala pro svaz, do toho jsem jezdila do Kladna trénovat Elišku Staňkovou. Vedla jsem ji tři roky, hodila pode mnou poprvé přes šedesát metrů. Jenže já nechtěla oželet druhé dítě. A co si budeme povídat, moje děti mě potřebují víc doma než na stadionu. S jedním dítětem to ještě šlo, ale i to bylo těžké. Do toho přišly návrhy na sportovní kempy a tak přišla chvíle, kdy jsem si řekla, že se už nemohu nechat do ničeho tlačit. Raději si budu užívat, že mám něco, o čem jsem snila: do pětatřiceti vrcholově sportovat a pak mít rodinu.

Co vůbec říkáte na Otakara Černého a jeho novou knihu o sportovcích Kladenska, kterou jste křtila?
Znám pana Černého dlouho. Vždycky ho zajímalo, jak se mám, jak se mi daří, co trénink. Proto jsem byla ráda, že mě oslovil. Mám ráda tyhle vzpomínkové memories, protože si myslím, že něco za sebou zanechat je důležité. A nebrat všechno jako samozřejmost, protože se může stát, že jednou nebudeme mít tak dobré hokejisty. Bude se hledat zázračný lék, aby tady zase byli, jenže tomu chybí zamyšlení nad jednou zdánlivou banalitou: bez práce nejsou koláče. Mám u mladých lidí pocit, že by rádi všechno zadarmo, jenže takhle to nefunguje.

Věra Cechlová-Pospíšilová se narodila 19. listopadu 1978 v Litoměřicích. V jednadvaceti letech odešla do Olympu Praha, kde pronikla do nejužší světové špičky v disku. Skončila čtvrtá na olympiádě v Aténách, po devíti letech se posunula na třetí příčku po prokázaném dopingu Jatčenkové. Bronz získala na MS 2005. Kariéru ukončila v roce 2013.