Když se řekne Váňa, každý v tuzemsku si vybaví mírně pobavený pohled, s jakým na setkáních s veřejností vypráví o svých nesčetných pádech a zraněních. Když se řekne Váňa, každý si vybaví neúnavnou pracovitost a až znepokojivou umanutost,s níž se tento nestárnoucí rváč dokázal vzepřít časua ještě rok před šedesátkou vyhrát v sedle Tiumena nejtěžší dostih na kontinentu.
Když se řekne Váňa, každý si vybaví – legendu.
„Už na to nemám fyzičku ani váhu. Kdybych musel znovu shazovat, to už si nedovedu představit,“ řekl nedávno novinářům na otázku, jestli se přece jen ještě nezkusí vrátit k dostihům jako jezdec a nestřihne si ještě jednu pardubickou rozlučku.

Váňa přitom nelení, to se ani za sedmdesát let nenaučil. Stále tráví ve svých stájích poblíž západočeské Chyše denně několik hodin v sedle, trenérské i manažerské žezlo už ale pozvolna předává mladší generaci. Nějaký čas mu zabere i politické angažmá v roli zastupitele Karlovarského kraje za hnutí ANO. V letošních volbách do Senátu neuspěl.
„Pepík je člověk, se kterým je zábava. Neplácá žádné nesmysly. Je to dobrý parťák ke štamprli nebo flašce vína,“ řekl o svém starším kolegovi žokej Jaroslav Myška. Jako dvacetinásobný účastník Velké pardubické mohl z bezprostřední blízkosti sledovat některé Váňovy triumfy, ne však ty nejstarší.
Josef Váňa a Velká pardubická
Váňa totiž sbíral tituly od druhé poloviny 80. let, tehdy se slavným Železníkem. Šlo o skoro neporazitelnou dvojici, což se ukázalo už po revoluci v roce 1991. Na Poplerově skoku je potkal pád, přesto nakonec počtvrté triumfovali. „Železník dohnal třísetmetrovou ztrátu a ještě byl schopný podat takový výkon ve finiši proti koním, kteří šli celý dostih na pohodu,“ vzpomínal Váňa.
V Pardubicích pak vyhrál ještě další čtyři ročníky, jednou s Vronským a třikrát s Tiumenem. Celkem ve své předlouhé kariéře opanoval kolem 270 dostihů. Tuzemskou institucí se pak stal i na trenérském poli.

Zatímco veřejnost zná hlavně jeho úsměv a průpovídky, v práci dokáže být na své podřízené i pořádně tvrdý. Pro ostré slůvko nejde daleko a o některých jeho záchvatech vzteku kolují po českých stájích legendy.
Josef Váňa:
„Práce u koní vás k tomu donutí. Na to musí mít člověk povahu. Je to odříkání, jsou s tím nervy a trápení. Takže není divu, že si člověk občas uleví. S prominutím to vyblije všechno naráz, aby to měl z krku. Než aby přemýšlel, jak to někomu podat zaobaleně,“ myslí si Myška.
A co se vybaví vám, když se řekne – sedmdesátník Váňa?