Distance nejsou ohromující 0,7 - 40 - 7 km, ale šumavské kopce orámované neskutečným vedrem atakujícím čtyřicítku dají zabrat všem bez rozdílu. I účastníkům mistrovství Rakouska, které proběhne prakticky na stejných tratích. Celkový počet tří set borců z pěti států nemilosrdně ředily mimořádně náročné podmínky a byl jsem opravdu rád, když jsem uviděl neskutečně špičatou věž kostela Kollerschlagu. Ale popořadě.

Letošní termín triatlonu byl vykřičníkem na konci třítýdenní cyklodovolené = dva týdny na Šumavě a jeden týden v Rakousku, takže na jednu stranu skvělá příprava, na druhou stranu bez odpočinku se kyselina mléčná nestačila ze svalů vytratit. V pátek večer mě cestovka vyklopila na cestě ze Snt. Martin v Českých Budějovicích a v sobotu ráno jsem pokračoval vlakem do Horní Plané. Start ve dvanáct hodin! Dva týdny dovolené na Šumavě jsem měl obavy ze studené vody a to se každý rok na Štědrý den se nořím v Podlázkách do Jizery a v sobotu 21. srpna musela naopak mistrovská kategorie povinně svléknout neoprény, jak byla voda mezi Horní Planou a Bližší Lhotou teplá!

Před třiceti lety, když jsme s triatlonem v bývalém Československu začínali, jsem ve výboru Svazu triatlonu propagoval triatlon od někud někam, jako symbol všestranného sportovce, kterého nezastaví řeka, kopec ani silnice. Ideu mi splnili starostové Jiří Hůlka z Horní Plané, Franz Saxinger z Wegscheidu a Josef Lamperstorfer z Kollerschlagu o pár let později. Měrou vrchovatou.

Z kola nespadne jen pár nejzdatnějších

V prvním depu jsem nechal zařazen nejlehčí převod, který jsem na svém horákovi našel. Hned zpočátku totiž musíte překonávat na dvou kilometrech stoupání 12 procent. Na zpevněném povrchu se jakž takž nahoru vyškrábete, ovšem na dvacátém kilometru si podobný kopec zopakujete v lese přes kořeny a kameny a tak z kola nespadne jen pár nejzdatnějších.

Pro nás cizinu poznáte okamžitě. Lidé tleskají, křičí a hřmot kravských zvonců vás žene do dalších neuvážeností. U nás je ticho. Kdo by také hlučel, když diváka nevidět. Na kole jsem závodil jsem do dvacátého kilometru a pak jsem přešel na údržbu.

Nic nepotěší tak jako neštěstí druhého. Kolegu, který mi ujel, jsem identifikoval jak bezmocně sedí u silnice bez špetky chuti dále pokračovat. Jeho strhané rysy mi nasadily křídla.

Z Wegscheidu do Kollerschlagu to je coby kamenem dohodil. Ovšem přes hluboké údolí a tak dva kilometry strmě dolů, tři lesem a dva kilometry strmě nahoru. To už je třetí – naštěstí poslední disciplína – běh. Na „aid station“ kilometr před koncem jsem se skoro popral o nacucanou houbu, neboť vody bylo málo, stupňů hodně a pár kapek je prý pro chlapíky za mnou.

Dědoušek na lavičce mával otevřeným lahváčem

Součástí cíle Dreiländer je pokaždé pouť a tak seběh svahu do cíle byl nejen úlevou, ale i hlučný frenetickým potleskem a provoláváním slávy! Lesklý pohár z druhé místo mi připomene chvíle, kdy média varovala před kolapsem z horka a nedoporučovala vycházky zatímco my se v něm potili na kole i při běhu v šumavských kopcích a lučinách.

Nu a proč je Dreiländer nejhezčí? Šumava je krásná sama o sobě a ukažte mi triatlon, kdy vám dědoušek na lavičce mává otevřeným lahváčem, neb mu válcujete zahradu, kde vám vysekají na louce cestičku, aby jste nezabloudili?

Dreiländerje zkrátka jen jeden.

Milan Řípa