S hokejem začínal v témže roce, kdy kapitán Československa Dárius Rusnák přebíral v Praze sochu pro vítěze mistrovství světa, a země byla na nohou. „No, já jsem oslavy nevnímal, ale rodiče možná ovlivnily,“ usmívá se Michal Marc.

Tak či onak – ledová plocha mu ihned učarovala. „Hokej je rychlá a zábavná hra plná zvratů, do poslední minuty v něm není nic jasné,“ líčí. Proto Marc dodnes aktivně nastupuje za Černošice B.

Když společně s paní hledali sport pro jejich synka, dlouho se nerozmýšleli. „Možnosti existovaly. Ale vlastně ani ne,“ přiznává s úsměvem.

Jenže: trenérů mládeže je málo. Ani SK Černošice nejsou v tomto ohledu výjimkou, a tak táta Michal putoval na střídačku. „Cítím zodpovědnost, naštěstí je Vašek brankář, tak mu do chytání nekecám,“ popisuje. Navíc „co je v šatně, to tam zůstane.“ Pravdu se tedy stejně nedozvíme… Chyba lávky.

Raději mluvit o hokeji, než o škole

Vaškovi je deset let a jde vyloženě o upřímného kluka. Doma s tátou údajně řeší nejčastěji hokej. A to je fajn, jinak se totiž probírá škola. „Táta mě na ledě někdy trochu prudí, ale jinak je super, že tam se mnou je,“ vypravuje talent.

Marc senior je prý hodný, ovšem když se naštve, nezapře temperament. „Ale dlouho mu to nevydrží,“ popisuje klučina s velkými plány, v nichž nechybí KHL, NHL, ani zlatá olympijská medaile. Nejde však o nějaké dětské sny, všeho jistě dosáhne stylem svého vzoru Dominika Furcha.

Zdroj: Díky, trenére

Zatím si muži Marcovi pochvalují jeden z Michalových mistrných tahů. Vše se má tak – černošický kouč pracuje v bance, musí být tedy psycholog. A vědu o duševnu označuje za svůj koníček. „Nutně jsme potřebovali vedoucího týmu. Kdo mohl být vhodnější, než moje paní?“ líčí zdařilou „manipulaci“ Marc. „Na zimáku jsme teď všichni stejně, někdy i s dcerou. Nikdo nemůže říct, ty nejsi doma.“

Schopnost nahlédnout do duše se mu hodí i během trénování. „Každé dítě je jiné. Jedno potřebuje přitlačit, druhé prudké slovo zastraší,“ popisuje kouč. „Ovšem hokej je kolektivní hra, a vy musíte z rozdílných individualit sestavit soudržný kolektiv.“

Cíl? Dobře vychovaní lidé

Zatímco se Vašek Marc netají vysokými hokejovými ambicemi, jeho táta sleduje jiné cíle. „Sport děláme proto, abychom porazili soupeře. Jestli se to podaří, je věc druhá. Já chci, abychom na ledě nechali všechno. Pak mluvím o vítězství,“ vysvětluje. A ještě to není celé: „Snažím se jednat tak, abych z kluků pomohl vychovat dobré lidi.“

Snad pro tyto názory obdržel Marc nominaci, pro ně mu chtěli rodiče i děti říct: „Díky, trenére!“