Kliknutím zvětšíteA po povedené přípravě vyšperkované finálovou účastí na turnaji v rakouském Mauthausenu cítí velkou šanci. „Ať už to bude jedna výhra, tři kola nebo klidně postup do čtvrtfinále, jakýkoliv skalp na grandslamu budu brát jako obrovský posun v kariéře,“ přiznal dvacetiletý talent z Mladoboleslavska.
Přitom ještě před několika málo měsíci byste jméno Jiřího Lehečky hledali v elitní světové stovce jen marně. Na kurtu vždy odevzdal duši, své čestné místečko mezi tenisovou smetánkou si však musel vybojovat a místy i pořádně vytrpět. Ale jak se zdá, trpělivost přináší své ovoce. V případě české naděje to pak platí dvojnásob.
Raketový start do kalendářního roku, forma jako hrom. To člověku zachutná, ne?
Samozřejmě se za tím ohlížím s úsměvem na tváři, zejména po tom úplném začátku roku, který byl z mé strany takový nevyrovnaný. Ale po úspěšném únorovém vystoupení v Rotterdamu si to všechno tak nějak sedlo, já se začal více soustředit na turnaje okruhu ATP, kde se mi navíc postupně povedlo uhrát řadu solidních výsledků. A naštěstí mi ta forma zatím vydržela.
Znamená to, že dáváte menším turnajům definitivní sbohem?
To zase úplně ne, přeci jen si po pár dobrých turnajích nemůžu myslet, že už všechno půjde jako po másle. Na challengery rozhodně nezapomínám, sem tam poslouží takové turnaje jako slušná zkušenost. Jako například teď před čtrnácti dny v Rakousku, kde se mi herně zadařilo a zahrát si takový turnaj před těžšími výzvami byla jednoznačně dobrá volba.
Navíc jste to dotáhl až do finále, což musela být poměrně potřebná injekce nejen pro psychiku.
To jednoznačně. Přiznám se, že mě to prohrané finále hodně mrzelo, ostatně jako každé jiné, obzvlášť když víte, že už jste jen poslední krok od triumfu. Turnaj jsem navíc dohrával s menším zraněním, o to více to pak bolelo. Ale na druhou stranu jsem si řekl, že šlo zejména o přípravu na vrchol antukové sezony, který teprve přijde, takže s odstupem času se za tím výsledkem ohlížím jen pozitivně.
Český tenista Jiří Lehečka v utkání Davisova poháru s Británií.
Z druhé stovky světového žebříčku až mezi nejlepších osmdesát. Doslova jako stíhačka. Nejde to celé nějak moc hladce?
Když se mi podařilo vyhrát nějaký velký zápas, tak mě popadly takové pocity, jakože to je neskutečný, já to opravdu dokázal. Ale u mě vždy zvítězila ta touha dokázat ještě víc, zkusit vyhrát i ten další zápas a zkrátka uhrát na daném turnaji co nejvíce. Nejsem ten typ člověka, co by se nechal nějakým úspěchem ukolébat, takže já zřejmě nebudu naplno spokojen nikdy (smích).
Začal jste si více věřit, nebo co se u vás nejvíce změnilo oproti minulým sezonám?
Řekl bych, že se změnila zejména moje herní konzistence. Poslední dobou se mi konečně daří odehrát šňůru vícero turnajů za sebou na stejné úrovni, ve stejném nasazení a podobné herní pohodě. To jsou věci, se kterými jsem dříve poměrně dost bojoval. K tomu se pak logicky přidá i psychická výhoda, člověku se hned dýchá lépe, když jsou za vámi nějaké výsledky. Přijal jsem svou roli, úroveň, na které se nacházím, a z toho se snažím neustále odrážet směrem dopředu.
Jak vůbec vnímáte fakt, že se najednou nacházíte ve společnosti těch nejslavnějších tenistů světa?
Nádherný pocit, k tomu není potřeba dalších slov. Myslím si, že přesně to je ten důvod, proč jsem s tenisem jako malý kluk začínal, proč jsem tomu obětoval tolik let dřiny. Už od těch nejútlejších let jsem snil o tom si jednou zahrát na okruhu ATP a o to víc si cením toho, že tu možnost nyní mám. Ale jak už jsem říkal, nechci se nechat ukolébat, je potřeba neustále navazovat a snažit se k té úplné špičce přibližovat co nejblíže to jenom půjde.
Už si naplno užíváte ten život tenisty, nebo spíš platíte za věčného pracanta na kurtu?
Jako každá jiná profese či sport, tak i tenis si zcela bez debat vybírá svoji daň, když jej děláte naplno. Já se snažím každý den pracovat tak, abych si večer před spaním mohl říct, že jsem pro své sny udělal maximum. Co se týče života tenisty samotného, tak zatím neplánuji tyto cesty nějakým způsobem objevovat, stále vnímám, že je přede mnou hodně práce. A když je zrovna volný čas, daruji ho svým nejbližším. Na užívání bude v budoucnu určitě ještě spousta času (smích).
Dostanete se při tom věčně náročnému programu vůbec ke svým nejbližším?
Abych byl upřímný, je to hodně těžké. Každý z tenistů se navíc s těmito náročnými podmínkami plnými cestování a valné většiny času stráveného bez rodiny vyrovnává jinak. Já se teď rozhodl vydat na cestu několika turnajů v řadě, abych získal potřebné body a nabral důležité zkušenosti, bohužel i za cenu toho, že nějakou tu dobu své nejbližší zkrátka neuvidím. Ale mám to nastavené tak, že kdykoliv je v mém kalendáři volné místo, vracím se domů za rodinou a přítelkyní. A to je zkrátka nejvíc.
Ale někdy se po rodince pořádně zasteskne, že ano?
Tak to je jasné, doma je prostě doma (úsměv). V průběhu turnajů se však na to snažím nemyslet, tam se mé myšlenky ubírají pouze na výkon a další soupeře. Horší je to pak tehdy, kdy se mi například nedaří, nebo když někde čekám na další turnaj a v ten moment není jiného zbytí. Tam se chtě nechtě zasteskne, ale to k tomu životu sportovce patří.
Zlatý kanár 2021 v Přerově, který suverénně ovládl Jiří Lehečka.
Necloumá s vámi místy nervozita, když na druhé straně kurtu stojí třeba někdo, koho jste jako malý kluk obdivoval u televize?
Lhal bych vám, kdybych tvrdil, že necloumá (smích). Samozřejmě už nastaly okamžiky, kdy jsem na kurtu stál proti hráčům, které jsem jako malý kluk sledoval u televize, jak vyhrávají ty největší trofeje. Ale snažím se na to nemyslet, naopak si pomáhám tím, že si říkám, že jde přeci jen o stejného člověka jako jsem já, se stejnými chybami i nedostatky. Určitě je potřeba chovat k nim respekt a uznání, ale v zápase to pro mě musí být soupeř jako každý jiný.
Zahrál jste si s Řekem Tsitsipasem, nedávno jste vzdoroval i ruskému šikulovi Rublevovi. Vyměníte si i s takovými osobnostmi pár slov?
Zrovna Tsitsipas není úplně tím typem člověka, který by si s ostatními rád povídal. Nechci tím říct, že je přímo odtažitý, ale spíš má rád takový ten svůj osobní prostor a soukromí. To se zase nedá říct o Rublevovi, s nímž jsem měl už několikrát možnost si zatrénovat a je to opravdu hodný a přátelský kluk. Zkrátka jsou hráči, ke kterým si tu cestu hledáte složitěji, ale pak jsou tu i tací, pro něž otevřené přátelství mimo kurt rozhodně není cizí.
A je někdo ze současné tenisové smetánky, s kým si opravdu dobře rozumíte?
Na těch nejvyšších patrech to tak jednoduché není. Přeci jen každý hráč má svůj vlastní tým, své lidi kolem sebe, takže tam se to přátelství utváří poměrně těžce. Ale musím říct, že dodnes udržuji velice dobrý vztah například s britským tenistou Cameronem Norriem. Kdykoliv se potkáme na turnajích, tak prohodíme několik slov, pobavíme se o současném dění, naší formě a vyměníme si vzájemnou podporu. A to člověka vždycky potěší.
V lednu jste v Austrálii dokonce sahal po prvním grandslamovém vítězství, bude toto hlavním cílem i směrem do pařížského mítinku?
Jednoznačně, řekl bych, že takový klíčový úkol, který si do pařížského grandslamu dávám. Jelikož už nemusím bojovat v kvalifikaci a konečně nastupuji rovnou v hlavní soutěži, se mé cíle od obyčejného zúčastnění se přesouvají zase malinko výš. Jestli to bude jedno kolo, tři, nebo třeba rovnou čtvrtfinále, nyní neřeším. Vnímám to tak, že jakékoliv vítězství v této konkurenci budu brát jako další důležitý krůček v kariéře směrem dopředu.
Více setů, náročnější zápasy, navíc na výrazně pomalejší antuce. Z toho obavy nemáte?
To máte těžké, on každý ten grandslam má něco do sebe, něco, čím je extrémně specifický. Tady v Paříži to je právě antuka, na které je vždycky náročné a únavné hrát, jak říkáte. Navíc když si člověk uvědomí, že jej může na kurtu čekat až pět dlouhých setů. Ale abych byl upřímný, na antuce jsem se letos poměrně dost rozehrál a věřím, že do Francie jsem připraven.
Šampioni. Tenisté Jonáš Forejtek (vlevo) a Jiří Lehečka s wimbledonskou trofejí
Takže vás více přitahuje třeba taková tráva v anglickém All England Clubu?
Tak Wimbledon je sám o sobě pro mě obrovská srdcovka. Ale jak už jsem říkal, na každém grandslamu bych dokázal najít pozitivní i negativní věci. Těžko říct, který z té velké turnajové čtyřky bych ve finále volil jako nejoblíbenější. Navíc bych řekl, že je to tak trochu nad rámec mé expertízy, jelikož starty na dospělém Wimbledonu a US Open ještě nepřišly (smích). Ale když takhle přemýšlím, letos mě třeba svým zázemím naprosto šokovala Austrálie.
V tom dobrém slova smyslu?
Přesně tak. Styl, jakým se tam starají o domácí australské tenisty, ať už je to poskytnutí exkluzivního ubytování či vyplétačů raket na jednotlivá utkání, je zkrátka neuvěřitelný. A nejen to, ale obecně celé zázemí, prostředí a možnosti pro nás hráče, z toho jsem byl opravdu velice mile překvapený.
10
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
